sobota 3. ledna 2009


Miminka, která se vejdou do dlaně


Na oddělení předčasně narozených dětí se na miminka mluví jinak než na ta, co vrní v postýlkách o patro výš v porodnici.

No tak, Pavlíku, neplač. Vydrž, Pavle! Vidíš, Pavlíku, sestřička ti dala novou sondu a zase je dobře.“

Maminka stojící v modrém světle inkubátoru zopakuje během několika vteřin jméno svého syna několikrát. Je to zvláštní. Než si matky zvyknou na jméno, které svému dítěti daly, chvilku to obvykle trvá. V porodnici očichávají svoje děti se směsí něhy a nejistoty a říkají jim koloušku, sluníčko, pusinko, beruško.

Pavla však matka oslovuje se stejnou vážností, jako by šel právě k maturitě. A přitom je malý. Tak maličký. Váží asi jako půlka kuřete, tři pomeranče, nebo čtyři pytlíky bonbónů. 700 gramů. Ale je to člověk, který má jméno a příjmení. A taky mámu, která to jméno často opakuje a místo mazlení a očichávání napjatě sleduje monitor nad jeho hlavou. Při každém jeho pípnutí sebou cukne. Taky má tátu, co mu doma maluje dětský pokoj.

Ale hlavně má naději. Narodil se totiž ve správné době a ve správné zemi.

Schopnost přežít

Ještě v roce 1985 nemělo v Česku šanci žádné dítě, které se narodilo s porodní váhou nižší než 1000 gramů. Dneska se jen v Ústavu pro matku a dítě v pražském Podolí s takovou a nižší vahou ročně narodí kolem šedesáti dětí. Nejdrobnější ze současných pacientů primáře Zbyňka Straňáka váží 600 gramů. Před časem tu ale měli i miminko 340gramové.

„Od devadesátých let byl jako hranice viability neboli životaschopnosti stanoven 24. týden těhotenství,“ vysvětluje doktor Straňák. „Neznamená to, že zachráníme všechny děti, které se narodí takhle časně. Ale víme, že od této chvíle už máme šanci vyhrát.“

Česko se už několik let pohybuje na světové špičce v nejnižší novorozenecké úmrtnosti. Jsme ve společnosti takových zemí, jako je Švédsko nebo Finsko. Naše nejlepší perinatologická centra patří zároveň k nejlepším v Evropské unii. Slavnostní nálada a opojení úspěchem tu však nepanuje.

U boxu s nejmenším miminkem Adamem drží stráž jeho maminka. Z porodnice ji propustili, je doma a za malým se zastaví tak na půl hodiny denně. „Déle to tady zatím nevydržím,“ říká otevřeně. Se zaváháním svolí, abychom si chlapečka vyfotili, po pár minutách však vloží ruku do inkubátoru a kvapně ho přikryje dekou. Ví, že mu není zima, ale pohled na něj je pro ni moc náročný. „Promiňte, ještě jsem si nezvykla,“ konstatuje věcně.

Na to, co se teď děje, nebyla připravena. Nikdo a nic není na předčasný porod připraveno, ani tělo rodičky. Přivést na svět půlkilové miminko není o nic snadnější než porodit tříkilové. Tkáň dítěte je křehčí, porodníkovi to znesnadňuje manipulaci.

To nejtěžší však přijde pak. Předčasným narozením se rodině změní naráz celý život - nesrovnatelně víc než v případě donošených dětí.

Za záclonou bezmoci

„Zatímco na novorozeneckém oddělení cítíte radost a naději, tady vládne strach a naděje,“ říká lékařka Petra Šaňáková, když spolu procházíme kolem boxů.

„Zdejší maminky bývají vyděšené. Jejich děti jsou maličké, mají kolem sebe spousty přístrojů a hadiček. Doma nemají kočárek ani postýlku. Prognózy jsou přitom velmi nejasné. I když s nimi mluvíme, moc jistot jim dát nemůžeme. Stav dítěte se může změnit z hodiny na hodinu. Zlepšit, stejně jako zhoršit. Těžké je to i pro otce. Někteří se snaží být oporou manželce.

Jiní jsou duchem nepřítomni, schovají se za jakousi vnitřní záclonu. Určitá nevelká část se z toho zoufalství a bezmoci uchyluje do agresivity,“ konstatuje lékařka.

Ne, nezazlívá jim to. Jsou to chlapi, kteří jsou zvyklí jednat. Nabízejí fyzickou pomoc, peníze, léky, a když neuspějí, nevědí si rady. „Vlastně mám podobné pocity jako ti otcové,“ dodává chápavě. „Když vím, že pro některé miminko už nemůžu nic udělat, taky mě zalije bezmoc a vztek - a to jsem profesionál a držím si odstup.“

Perinatologické oddělení je svým způsobem zázrak lidské vědy a techniky. Je zvláštní, že právě tady se spousta lidí musí poprvé v životě podřídit osudu.

Předčasné narození si rodiče neplánují a od toho okamžiku si už nemohou plánovat nic dalšího. Kdy půjde maminka do práce, zda budou moct jet na dovolenou. Ani to, zda si jejich dítě bude hrát se sousedovým. Nikdo neví, jak se bude vyvíjet, kolik péče bude potřebovat, v jaké bude kondici. Může mít potíže s jemnou motorikou, pohybem, může mít slabší zrak. Některé děti potřebují složitou domácí rehabilitaci, jiné například pomalu pijí. Nakrmit nedonošená dvojčata, pakliže krmení každého z nich zabere skoro hodinu a pijí pětkrát denně, je nadlidský úkol. Jen si to spočítejte: deset hodin krmení denně.

Maminky se nestíhají samy najíst, umýt, natožpak nakoupit nebo uvařit. A spoléhat na pomoc otce? Mluvíme o člověku, na němž bude několik let ležet celá tíha rodinného rozpočtu a který možná začal chodit do práce na 12 hodin denně. Půjde-li všechno dobře, srovná se vývoj dítěte kolem třetího roku. Ale taky možná mnohem později.

Nikdo za to nemůže

Nejtěžší na celé situaci je spalující pocit viny. Mluví o něm nejrůznější weby, kde si mohou rodiče vzájemně anonymně postesknout: Já jsem ta, která miminko nedonosila.

Jsem ten, kdo zplodil tohle slaboučké stvoření.
Tyhle úvahy jsou pochopitelně hloupost. Vědí to všichni, kdo dokážou být nad věcí, a taky lékaři.

„Předčasných porodů je v Česku trvale kolem 6 procent, což je ve srovnání se světem velice nízké číslo a jejich nejčastější příčinou bývá infekce,“ vysvětluje doktor Straňák. „Bakterie, kterými jsme běžně kolonizováni, zkrátka začnou některým maminkám v těhotenství vadit. Nikdo neví, proč právě jim. Je to podobné jako s meningitidou. Ten bacil nevadí tolika dětem, tak proč na něj nějaké děvče nebo chlapec náhle zemřou? Je to zkrátka osud.“

Péče o předčasně narozené děti je nákladná. Účet za miminko, které odchází z porodnice, bývá víc než milion korun. Děti potřebují drahé přístroje, léky, špičkový personál. Ne každé dítě se podaří zachránit, ne každé dítě bude v životě úplně bez potíží. Mnoho z nich ale ano.

Na chodbě visí nástěnky s fotografi emi dětí, které tu kdysi ležely s gázou přes oči a hadičkami v nose, a dnes jsou z nich růžolící batolata a školáci. Maminky u těch nástěnek často stávají a dlouze fotografi e studují. Ano, mají strach. Ale taky velkou a oprávněnou naději.

Jakou mají nedonošené děti šanci?

Předčasně narozené děti se podle týdnu těhotenství v momentě porodu orientačně rozdělují do několika skupin. Vždycky však také záleží na jejich váze, kondici a vůli žít.

24.-28. týden: extrémní nezralost. Podle váhy je
šance na přežití kolem 70 procent, s vývojovými odchylkami se bude potýkat 40 procent z nich.

28.-32. týden: těžce nezralé děti, přežívá asi 90 procent z nich, 15 procent mívá nějaký handicap - lehký i závažnější.

32.-34. týden: dobrá prognóza, odchylky od neuropsychického vývoje („opoždění“) se objeví asi u 5 procent z nich.

Po 34. týdnu: bez větší újmy na zdraví by měly přežít všechny, prognóza je velmi dobrá.

Autoři:

  • MF DNES
  • Mirka Vopavová

Žádné komentáře:

Okomentovat