NEDONOŠENÁ MIMINKA

Touha po dotyku

Položili jste si někdy otázku, proč máme – úchopovým reflexem novorozence počínaje – téměř nutkavou potřebu dotýkat se všeho kolem, brát předměty zkoumavě do ruky a zálibně hladit neznámý povrch? Ať je to mech, samet, kameny, dřevo, kočičí srst nebo kůže milovaného člověka. Nebo proč pro nás tolik znamená držet druhého za ruku? Proč právě toto gesto poskytuje útěchu, mírní strach a přináší radost? Teprve nedávno začali vědci důkladně zkoumat náš hmatový smysl, tak významný pro vývoj a prospívání jedince, jeho zkušenost a uvědomování si sebe sama i okolního světa.



ZDALIPAK SI ANTONY někdy vzpomene na ty dotyky? Na ruce, které ho uchopily, podržely a pak jemně rytmicky hladily po těle. Šestkrát od čela přes zadní část hlavy až k hebkým vráskám na zátylku a zase zpět, šestkrát k oběma ramenům a zpět, pak po zádech vpravo a vlevo podél páteře a nakonec oběma směry mezi rameny a zápěstími. Čtyři týdny starý a 1 100 gramů vážící Antony, narozený 31 týdnů po početí, je křehký nový občánek na oddělení pro nedonošence v Jackson Memorial Hospital v Miami, největším a nejúspěšnějším zařízení tohoto typu na Floridě. Jako trosečník na břehu leží na břiše, neschopný změnit polohu. V umělém prostředí inkubátoru připomíná akutně ohroženého živočicha. V ulitě z plexiskla, na jednom z nejosamělejších míst na světě, má hlazení tišit jeho hlad po kontaktu, po chybějící bytosti. Kůže rozmlouvá s kůží. Receptory přijímají podněty, ty jsou přepojeny na synapsích a dále vedeny neurony. Na hranicích vlastního těla vnímá Antony tělo někoho dalšího a dozvídá se, že není opuštěn. Veškerou silou, jíž je schopen, nahrbí útlá záda proti dlaním hladící ruky a opětuje tlak. Vychutnává každý dostupný čtvereční milimetr dotyku.
Stimulace nesmí být příliš jemná a malého jen lechtat, ani drsná a dráždivá. Musí to být, jako bychom rukou pečlivě uhlazovali těžký samet. Při masáži kojence se postupuje podle protokolu: Každý pohyb – tam a zpět – by měl trvat deset sekund; po celou dobu zůstávají ruce v kontaktu s kůží dítěte.
Tímto způsobem je každý tělesný okrsek masírován šestkrát deset sekund, tj. jednu minutu. Monitory sledují Antonyho základní ukazatele: zhruba 43 uvolněných dechů a 150 srdečních úderů – stabilní hodnoty pro malého kojence. Léčbu tedy není třeba přerušovat.
Po pěti hlazeních po 60 sekundách je malý otočen na záda. Krátce svraští čelo na znamení odporu, ale pak se podvolí dalším pohybům, šestkrát prováděnému natažení a pokrčení horních i dolních končetin. Po poslední sérii ohýbání kolínek vleže je jeho miniaturní trénink u konce. Opět je uložen na břicho a stejně jako na začátku v šestičlenném taktu masírován po zadní straně.
Už dva týdny patří 15 minut hlazení třikrát denně k Antonyho každodenní rutině. Bude-li se mu dařit stejně dobře jako většině novorozenců, kteří jsou účastníky studie Institutu pro výzkum dotyku (Touch Research Institut, TRI), bude záhy dělat velké pokroky, společně s deseti dalšími předčasně narozenými. Tento ústav pro zkoumání a využití dotykových vjemů založila v roce 1992 psycholožka Tiffany Fieldová. Nachází se proti Jackson Memorial Hospital, s jehož novorozeneckým oddělením Fieldová spolupracuje již asi 20 let. Zde vyvinula a standardizovala masáže kojenců.

ODTUD ŠÉFOVÁ ÚSTAVU z dřívějších srovnání s nemasírovanými kontrolními skupinami ví, že masírovaní novorozenci o 47 procent rychleji přibírají – při stejném množství potravy. Jsou čilejší a vyrovnanější, reagují živěji na své okolí, méně pláčou a lépe spí. Rychleji dohánějí vývojové opoždění a mohou být v průměru o šest dnů dříve propuštěni z nemocnice. „Nejen pro vazbu mezi dětmi a rodiči je dobré, mohou-li být co nejdříve spolu. Při našich prvních studiích z doby od poloviny 80. do poloviny 90. let se snížily náklady nemocnice u masírovaných pacientů asi o 3 000 dolarů na dítě,“ říká Fieldová. „Vzhledem ke stoupajícím sazbám za nemocniční péči by dnešní úspory na jednoho kojence činily kolem 10 000 dolarů.“ Vynásobeno 470 000 dětmi, které v USA každoročně přijdou na svět předčasně, by bylo možné celkovou zátěž zdravotnického rozpočtu zredukovat o 4,7 miliardy dolarů. Za předpokladu, že by léčba podle Fieldové patřila ke standardu na všech novorozeneckých odděleních.

Avšak dnes, stejně jako dříve, praktikují nemocnice „minimal touch policy“, tj. co nejméně dotyků při zacházení s dětmi. Ani v Jackson Memorial nepatří terapie Fieldové k běžným léčebným postupům. Ředitelka Institutu a její spolupracovníci zde pouze smějí provádět studie o dotycích a nabírat malé pacienty – po rozmluvě s jejich rodiči a lékařem.

„Neonatologové bojují za záchranu nezralých dětí především pomocí léků a přístrojů,“ objasňuje Fieldová. Měkkým technikám, jako jsou masáže, nepřipisují žádný velký vliv – a už vůbec nevěří, že by mohly zachraňovat životy.“ Přitom je náskok dětí z terapeutických skupin měřitelný ještě po roce, na váze i podle duševních a motorických výkonů. Stimulační program Fieldové je použitelný i ke zmírnění pozdních následků u mnoha předčasně narozených. Ale jak Fieldová záhy zjistila, prokazatelné úspěchy ani opodstatněné naděje dveře nemocnic neotevírají. Lékaři žádají důkazy na buněčné úrovni, zda v těle masírovaných dětí dochází k nějaké změně. Skepticky se ptají na příčinu a způsob účinku, na mechanismy spouštěné léčbou. Že kojenci přibývají, protože je někdo hladí, považují lékaři-odborníci za pochybné.

Právě tou dobou dokončil neurolog Saul Schanberg z Duke University v Durhamu v Severní Karolíně první práce o chemii dotyků. Podle jeho výsledků novorození potkani přibírají jen tehdy, pokud jsou v prvních 20 dnech života pravidelně olizováni matkou. Jsou-li od ní odděleni, zastaví produkci růstového hormonu. Absenci dotyků mláďata interpretují jako „matka je pryč“, vysvětluje Schanberg. A protože nevědí, jak dlouhý čas bude nutné vydržet bez ní, ztlumí metabolismus a přestanou růst. V tomto „stand-by stavu“ čekají, že se maminka vrátí a vše zas bude dobré.

Tento proces pomohlo zvrátit jediné: Pečlivé masáže matčiným jazykem - anebo náhradní intenzivní hlazení vlhkým štětečkem z velbloudí srsti, které prováděl experimentátor.
NA NĚCO PODOBNÉHO badatel z Duke University myslel, když zkoumal následky odepření kontaktů. Potkaní mláďata měla být modelem, na němž chtěl mladý pediatr studovat zvláštní poruchu, kterou trpí děti z emocionálně postižených rodin nebo ústavů pro sirotky. Tyto děti jednoho dne prostě přestanou růst. Nic nezmůžou ani injekce růstového hormonu. Vysvobodí je jen láskyplná péče.

Zdroj: Uta Henschelová , www.geo-magazin.cz