Příběh Petříka narozeného ve 26. týdnu

Dnes bych vám ráda představila příběh půlročního chlapečka Petříka, který se narodil ve 26+3 tt s porodní váhou 880 g. Dnes je to půlroční chlapeček,  a i když začátek života neměl vůbec lehký, je to šikovný kluk a pořádný bojovník. Věřím, že právě tento příběh může dodat potřebnou sílu všem rodičům, kteří se právě v podobné situaci nacházejí...

"Miminko jsme teď v brzké době neplánovali, i přesto jsem nečekaně otěhotněla. Měla jsem ohromnou radost a chtěla jsem to vykřičet do světa, ale dokud jsem neměla v ruce těhotenský průkaz, věděli to jen ti opravdu nejbližší.

Když jsem poprvé uviděla na ultrazvuku ten malinký zázrak, měla jsem slzy v očích a tak neskutečnou radost, že budu máma. Na každou prohlídku jsem se těšila jako malé dítko na hračku. Od začátku bylo mé těhotenství bezproblémové, jen ranní nevolnosti, ale nic neobvyklého...

Každý týden jsem pročítala, co se s miminkem v bříšku děje, co se zrovna vyvíjí a tak to šlo týden co týden. Když se blížila genetika ve 20.tt, byla jsem trochu nervózní, zda je miminko v pořádku a zdravé. Hrozně jsme si přáli chlapečka, a tak nás velmi potěšilo, že to bude kluk a zcela zdravý. Už jsem se nemohla dočkat, až se v lednu konečně narodí a já ho budu moci pohladit a pomuchlovat.

Nikdy mě ale nenapadlo, že to bude tak brzy ... O předčasných porodech jsem občas něco přečetla a měla v očích slzy, čím vším si ti drobečkové musí už od narození projít. Když jsem byla 26+2, začalo mi velice často tvrdnout bříško, byla to až protivná bolest a pro mě neobvyklá. Byl víkend, tak jsem usoudila, že hned v pondělí si dojdu k Mudr, kdyby bylo něco v nepořádku, ať něco nezanedbám.

Přítel odjížděl pracovně do ciziny a já měla jít zrovna v to pondělí i na těhotenskou cukrovku, a tak jsem to spojila s návštěvou u paní doktorky. Přítel brzy ráno odjel. Moje doktorka tam pondělky nebývá, tak mě sestra ihned poslala vedle k jinému doktorovi. Když mě prohlédl, řekl mi, že mám zánět a že půjdu do nemocnice na udržování.

Kdybych já hloupá šla ihned na tu gyndu a neřešila to, že musím zpět na cukr, asi by malej v bříšku vydržel déle, ale to už se nedozvím…

Ihned jsem tedy zavolala příteli, že jdu do nemocnice na udržování, přítel už byl za hranicemi, a tak jsem se jen modlila, kdy za mnou dorazí. Když jsem dorazila kolem oběda na gynekologii, paní doktorka mě prohlédla a řekla, že má malý asi tak 1 kg, a tudíž mě musí poslat do Českých Budějovic, aby měl malý šanci na přežití, že bohužel nejsou vybaveni na tak moc předčasně narozená miminka. Vše se ve mně sevřelo a stále jsem si opakovala: Proč? Proč když vše probíhalo tak v pořádku, celé moje těhotenství...Užívala jsem si, jak mi začalo růst bříško,užívala jsem si, když mě malý poprvé kopl a já čekala s radostí na další pohyby mého drobečka. Mezitím, co jsem si stále opakovala, že vše bude dobré, dorazil přítel a sedl jsi ke mně a opakoval mi, že vše bude dobré, že to zvládneme a malý bude zdravý.

Byla jsem šťastná, že tam mám oporu a ne jednu, byly hned dvě, přijela ihned i moje mamka. Za nedlouho pro mě přijela sanitka. Přehodili si mě na vozík i se všemi těmi kapačkami a jelo se rychle do ČB. Cesta sanitkou byla díky milé sestře v sanitce docela rychlá, ale stále se mi honilo hlavou, co bude dál. Když v sanitce řekli, že jedeme rovnou na porodní sál, dostala jsem strach. Vždyť je tak strašně malý… Honily se mi hlavou myšlenky, zda to malý zvládne a bude zdravý, když se narodí takhle brzo?

Když jsme dorazili na místo, už nás čekali, ihned jsem musela vyplnit různé papíry a rychle na ultrazvuk a sono, podstoupit různé bolestivé prohlídky, jak už jsem otevřená atp. Byla jsem stále na 2 prsty, tak mi nechali kapačku na udržení a dali mě na pokoj. Dostala jsem pásy a sledovali se ozvy,  jak na tom malý je. Nesměla jsem se zvednout ani na minutu z postele a byla jsem hlavou dolů na posteli kvůli udržování, to bylo pondělí 31. 10. 2011 a já čekala, co bude dál...

Noc byla hrozná, vůbec jsem nemohla spát, sestry mě chodily kontrolovat a dávaly mi pásy kvůli ozvám. Druhý den ráno kolem 8 až 9 jsem šla na sono. Dr. mi řekl, že jsem stále otevřená a zánětem je zasažen i plod, tudíž porod je nutný. Odvedli mě na pokoj, abych zavolala rodině a tatínkovi, pokud bude chtít, může být u porodu. Zatímco mě připravovali k porodu, přítel nabral mojí maminku a jeli za mnou do nemocnice. Sestřička mi dala klystýr a sundala mi kapačku, aby se rozjel porod. Mezitím dorazily kontrakce po 5 minutách. Odvedli mě do sprchy a ze sprch rovnou na porodní sál, kde se čekalo, kdy začne samotný porod. Asi hodinu jsem ležela na porodním sále, kde se připravilo vše potřebné pro předčasně narozeného mrňouska.

Mezitím dorazil přítel s mojí mámou. Doktor se jich ptal, zda chtějí oba k porodu a oba souhlasili. Kontrakce se stupňovaly, sestra pravidelně chodila kontrolovat ozvy. Když už jsem měla kontrakce po 3 minutách, řekla jsem to sestře a ta mi řekla, že až mi praskne voda, ať na ně ihned zavolám. Během pár minut se tak stalo. Doktorka, která mě měla rodit, to ani nestihla, malý byl během 5 minut venku.

1. 11. 2011 v 11:43 se narodilo moje největší štěstí...

Byl tak krásný, ale tak maličký, zahlídla jsem ho v inkubátoru, když ho převáželi na JIP na NEONATOLOGII. Po 2 hodinách mě převezli na pokoj. Přítel s mamkou se mohli na malého jít podívat. Když přišli, viděla jsem svého Petříka na fotce, byl tak malinkatý, okolo samé hadičky a ta plínka, ve které nebyl skoro ani vidět.Večer jsem se mohla jít poprvé podívat na Petříka... Když jsem ho uviděla v inkubátoru, začala jsem plakat. Tak maličký a už musí bojovat o život. Zeptala jsem se, kolik váží, sestřička nahlédla do papírů a sdělila mi 880 gramů a 35 cm, poté, že je stabilizovaný a snažil se sám dýchat, tak měl jen nostrilky, které mu s dýcháním pomáhaly.

Chodila jsem za ním každý den, několikrát denně a první mlíčko… Přítel za námi po práci jezdil každý den a chodili jsme se podívat na malého. Po pár dnech jsem si ho mohla poprvé pohladit, byl tak křehký, ale byl to tak krásný pocit konečně si pohladit své děťátko…Asi tak po týdnu jsem poprvé klokanila, Petříkova váha klesla na 720 gramů a já ho poprvé měla u sebe na prsou a cítila to maličké stvořeníčko. Pokaždé jsem měla slzy v očích.

Asi tak po měsíci začali malému sundávat na půl hodiny nostrilky a zkoušeli, zda zvládne dýchat sám. Někdy zvládl pár minut, někdy i víc, ale byli jsme jak na houpačce, jednou to šlo a podruhé měl nízké saturace a musel zpět na nostrilky. Klokanila jsem každý den a po týdnu jsem nastoupila za malým na NEO, i když ho nebudu mít na pokoji, chci mu být nablízku. Nosila jsem mu mlíčko a chodila klokanit dvakrát denně.

Když po asi tak 6 týdnech zvládl být bez nostrilek, tak ho z JIP převezli na MEDIAL, kde jsou děti, které jdou pak k maminkám na pokoj. Když ho tam převáželi, vážil kolem 1100 gramů. Jak jsem měla radost, že se blíží konečně den, kdy mi ho dají, tak bohužel nastala komplikace, Petřík měl zase pauzy v dýchání a opět jsme shora spadli dolů, byla jsem klokanit a doufala, že to aspoň trochu pomůže, ale pauza se dostavila i u mě. Není nic horšího, než když vidí máma své dítě v takovéhle situaci a NEMŮŽE mu nijak pomoci, kolikrát jsem si říkala, že kdyby to šlo, bojuju za něj, dýchám za něj, ale bohužel…Asi 3 dny po převozu na MEDIAL se to zlepšilo, občas tam zazlobil sestřičky, ale konečně 14. 12. jsem ho dostala na pokoj, drobečka mého, vážil 1260 gramů a já se musela naučit ho přebalovat, omývat a to i přesto, že byl tak maličký.

Na pokoji jsem ho měla několik dní jen přes den a pak už i přes noc. Zvládali jsme to dobře, občas mi tam zapípal, že mu klesla saturace, ale vše jsme jinak zvládali na jedničku. Protože měl Petřík dvě tříselné kýly, musel ještě podstoupit 2 operace, a tak jsme byli zpět na Medialce po operaci, protože jsme se vrátili zpět na 31 % kyslíku a to už jsme měli jen 23 %. Takhle to trvalo asi týden, zlobil zase s dýcháním a já se modlila, ať už je vše zase dobré a dají mi ho zpět na pokoj, po 3 týdnech šel na druhou operaci a to už snášel mnohem lépe a asi za 3 dny mi ho dali už na pokoj. Začali jsme zkoušet flaštičku, protože jsem o mléko přišla, ale flaštička mu šla krásně, po pár dnech jsme baštili i 60 a to bylo co říct na takového drobečka. Zase jsme měli kyslík 23 %, ale po pár dnech nám ho konečně vypnuli a za pár dní jsme byli na postýlce. Tak strašně mě to hřálo u srdce, že konečně je ten můj bojovník na postýlce! 30. 1. 2011 jsme šli konečně domů po dlouhých 3 měsících, kdy člověk neví, jak to vše dopadne. Konečně nás propustili s váhou 1,98 kg a 45 cm. Dnes váží 5,5 kg a měří 60 cm a je nám 6 měsíců, korigovaně 3 měsíce.

Dohání vše, co má. Povídá, skoro už sám drží hlavinku a já jsem ta nejhrdější maminka na světě, protože mám doma ten největší zázrak na světě! Tímto příběhem chci podpořit všechny maminky, které si tímto procházejí a držíme pěstičky, protože sice je to běh na dlouhou trať, ale vyplatí se to vše vydržet a zvládnout, protože vidět pak toho bojovníčka se smát a růst je to nejkrásnější, co může být! A nic na světě nestačí k tomu velkému poděkování za záchranu života našeho Petříka. Tímto děkuji všem neonatologům a sestřičkám v Českých Budějovicích."

 

Poděkování
Děkuji tímto mamince za uveřejnění příběhu a přiložených fotografií. Také děkuji Lucce Hovorkové z Doteku světla za zprostředkování.

 

DOTEK SVĚTLA - radost pro předčasně narozené děti

Dnes bych vám ráda představila  úžasný projekt skupiny fotografek, a to focení  pro předčasně narozené děti  (do 33tt a 1 roku věku) a děti handicapované (do 15ti let věku) na profesionální úrovni zdarma. Působí už jeden rok. Za tu dobu se seznámily již se spoustou dětí s různými diagnózami. A také s jejich rodiči.  

Jak uvádějí samy fotografky:

„Rádi bychom vám tímto udělaly alespoň trochu radost. Potěšily Vás něčím, co Vám sice neulehčí v každodenních starostech a strastech, ale co by mohlo Vám a Vašim dětem pomoci při odloučení, při hospitalizacích. Abyste byli spolu, i když spolu třeba fyzicky být nemůžete. A nebo prostě jen zachytit okamžik. Udělat radost, vykouzlit jeden malý úsměv a ukázat, že nám ostatním, není váš osud lhostejný.
V poslední době jsme hodně rozšířily naše řady a tak máme pokrytou už téměř celou republiku. A co víc, do projektu se zapojily i fotografky ze Slovenka, takže náš projekt funguje i tam.
Budeme velice rádi, když nás kontaktujete a dovolíte nám, abychom vám udělali radost a potěšili Vás.“

Zuzanka a Domísek - 6 měsíců - narozeni ve 29tt (1350g a 1550g) - (Fotografovala Lucie Skotnicová)

O tom, jak vznikl projekt Dotek světla jedna ze zakladatelek Lucie Hovorková říká: "Mohla jsem v rámci práce pro občanské sdružení Zrnka poznat, že ono to všechno není černobílé. Že ty děti jsou možná podle jistých měřítek „jiné“. Ale zase podle jiných měřítek jsou úplně „normální“. Ale co hlavně - viděla jsem jejich rozzářené oči, viděla jsem, jak se umí radovat a těšit se ze všeho - stejně jako moje děti. A že se umí radovat i z věcí, které moje děti považují za absolutně normální a běžné.

Mým velkým koníčkem je fotografování. S narozením dětí jsem se, logicky, zaměřila hlavně na ně. Na zachycení jejich nálad, jejich růstu. Na to, abych měla jednou památku na všechno to, co mi nyní protéká mezi prsty a není čas si to pořádně užít."


Dotek světla nabízí focení zdarma (včetně pěti vytištěných fotografií 13*18 cm),  ale především vstřícnost, trpělivost, pochopení. Focení probíhá v exteriérech, v ateliéru (pokud jím fotografka disponuje), ale také focení doma nebo v nemocnici (po dohodě s lékaři).

Jedinou podmínkou je souhlas se zveřejněním fotografií a Vašeho příběhu. Sdílením vašich příběhů pomáhá dalším rodičům v podobné situaci zvládnout prvotní šok, když se dozví diagnózu, pomáhá vidět i to dobré, co je může čekat.

Tonička - 4 roky - Rettův syndrom - (Fotografovala Marcela Pirožková)

„Rádi bychom ukázali dalším příbuzným a známým i okolí, jak úžasné tyhle děti jsou. Aby viděli víc, než jejich postižení. Aby mohli nakouknout do jejich duší. Pomáháme s kontaktem mezi rodiči dětí s podobnou diagnózou, aby si mohli pomáhat a sdělovat už po soukromé linii své zkušenosti…“


Během loňského roku uveřejnili již přes 40 příběhů. A v letošním roce už to bylo dalších 10 příběhů a jejich počet stále narůstá.

„Budeme rádi, pokud budete mezi nimi. Dovolte nám Vás potěšit a udělat Vám radost.“

Děkuji tímto za skvělý nápad a pomoc rodičům předčasně narozených a handicapovaných dětí, a za spolupráci!



Více na stránkách http://doteksvetla.blogspot.cz/

Co vám říká miminko v inkubátoru?

Vaše předčasně narozené miminko vypadá tak malé a bezbranné… Pravdou ovšem je, že již tak malé dítě Vám může „říct“ spoustu věcí a i vy můžete komunikovat se svým  miminkem.

Rady uvedené zde vám pomohou porozumět vašemu miminku, jeho chování již od narození, tím, že budete sledovat, jak k vám mluví prostřednictvím svého těla a jeho reakcí. Poznáte tak jeho potřeby a podpoříte růst a vývoj dítěte.

Nyní vaše miminko potřebuje speciální péči od vyškolených sestřiček a lékařů – neonatologů. Tento zdravotnický tým vám také rád pomůže komunikovat s miminkem, ačkoliv to brzy budete právě vy, kdo dítěti bude rozumět ze všech nejlépe.

Podívej se na mně….

Ze všeho nejdříve je třeba poznat přístroje, které mne obklopují. Tím, že budete znát lékařské přístroje, budete se cítit mnohem klidnější při prvních návštěvách na jednotce intenzivní péče.

Ležím v inkubátoru, který mi poskytuje teplo, stejně jako děloha maminky,když jsem byl ještě v bříšku. Uvnitř inkubátoru jsou pečlivě kontrolovány teplota, vlhkost a hladina kyslíku, aby vytvářely co nejlepší podmínky pro můj růst a vývoj. 

Tracheální kanyla je velmi tenká a vede do průdušnice. Je spojena s ventilátorem a pomáhá mi dýchat. Někdy mám jen masku na obličeji, do které mi proudí kyslík nebo nasální CPAP, což je nosní kanyla, do které mi proudí malé dávky kyslíku. Je připevněna k obličeji pomocí pásek.

Na hrudníku mám umístěny sondy, které monitorují srdeční činnost a dýchání. Další sonda na hrudníku měří tělesnou teplotu.

Monitory měří srdeční činnost, dýchání, a hladinu kyslíku v krvi (saturaci hemoglobinu kyslíkem). Saturační čidlo je malé červené světlo, které sleduje hladinu kyslíku v krvi a je spojeno s monitorem, je velmi citlivé na pohyb, takže může alarmovat, když se zrovna pohnu a nemusí to vždy znamenat nějaký problém.

Někdy mohu mít na paži nebo na nožičce umístěnu manžetu, která měří krevní tlak.

Infúzní pumpa slouží k podávání léků, tekutin, výživy. Lze na ní nastavit různou rychlost podávání.

Cítím se dobře…

… jestliže  se na mne podíváte a já vypadám takto, měli by jste vědět, že se mi daří dobře.

Mám ruce blízko obličeje a úst, někdy mohu cucat palec

Jsem v uvolněné poloze, moje tělíčko je stočené stejně jako mé ruce a nohy. Ruce mám uvolněné s pokrčenými prsty.

Klidně spím, nebo mám otevřené oči a bdělý výraz.

Otáčím hlavičku a oči za zdrojem zvuků

Mé pohyby jsou klidné, nikoli trhavé.

Svírám něco v ruce, maminčinu šálu, plyšové zvířátko či tvůj prst…

Barva mé kůže je růžová, klidně a uvolněně dýchám…

Mám nohy u sebe, či blízko sebe.

 

Směji se nebo mám uvolněný výraz v obličeji…

Dívám se Ti do očí, i když pouze krátce

Necítím se dobře…

Jestliže mne uvidíte, když budu vypadat takto, měli by jste vědět, že situace je pro mne nyní obtížná a mám nějaký problém.

 

-          mám roztažené ruce a nohy a prudce s nimi rozhazuji do vzduchu

-          mračím se, mám sevřené oči

-          mám roztažené prsty na rukou i na nohou, propínám prsty a dlaně

-          mohu nepravidelně dýchat

-          mohu se třást

-          má kůže může změnit barvu – může být bledá, prošedlá, mramorová či promodralá

-          křičím a pláču, moje mimika je výraznější, dělám grimasy

Kašlu, zívám nebo mám škytavku 

Jestliže se dívám jinam je to proto, že jsem příliš unavený a vyčerpaný...

….. v těchto situacích mi můžeš pomoct

Jak mi můžeš pomoci…

Jsem stále zranitelný a nejsem ještě připravený žít ve tvém prostředí. Jsem rychle unavený jestliže mám čelit velkému množství stimulací najednou: hluk, světlo, změna polohy…a někdy bolestivé zákroky. Stále se učím „poprat“ s těmito novými dojmy.

Zvuky, které mne ruší:

·         otevírání a zavírání okýnek v mém inkubátoru

·         zvuky předmětů umístěných na vrchní straně inkubátoru

·         hlasitá konverzace

·         alarmy, které jsou příliš hlasité a trvají dlouho

·         voda, která stříká do umyvadla

Můžeš mi pomoci:

·         mluvit tichým hlasem když jsi na oddělení intenzivní péče

·         omezit činnosti okolo mého inkubátoru, nepokládat nic na inkubátor

·         minimalizovat množství lidí u mého inkubátoru

 

Světla mě mohou také rušit, zvláště, když jsem velmi malý a zranitelný. Může to být jak denní světlo, tak i umělé osvětlení.

Jak mi můžeš pomoci:

·         snížit intenzitu světla a vytvořit přítmí (vhodné osvětlení v místnosti, zastínění oken)

·         přikrýt inkubátor vhodnou tkaninou

Jsem rád, když můžu ležet pohodlně…

·         je důležité udržovat mou polohu ve stočené poloze

·         jestliže jsem sám uprostřed inkubátoru bez ohraničení mého prostoru, cítím se osamělý

 

Jak mě uklidnit a utišit…

·       mluv na mne tichým hlasem

·       hlaď mé tělíčko a končetiny

·       jemně hlaď mé čelo

·       podrž mou hlavičku nebo tělíčko ve svých rukou

·       drž mne za ruku a nech mě uchopit tvůj prst

·      jestliže mě něco vyrušilo, polož mne do mé oblíbené polohy

·       zabal mě do přikrývky, zavinovačky, deky či pleny

·    pochovej mě, přitiskni k sobě tak, abych měl podepřenou hlavičku, ale neměl bradu přitisknutou k hrudníčku

·       drž mne v „klubíčku“

·       chovej mne „kůži na kůži“

·       houpej mne na rukou

·       dej mi něco sát (dudat)

·       když nemůžeš být se mnou, dones mi nahrávku Tvého hlasu

 

Tišení a konejšení během zákroků

Ošetřovatelský tým Ti ukáže, jak mne držet během různých zákroků, Později, postupem času, se o mne naučíš sama starat – koupat mne a měnit plínky.

Jakmile to bude alespoň trochu možné, sestřičky mne mohou vyndat z inkubátoru a položit mamince (nebo i tatínkovi) na nahou hruď. Říká se tomu klokánkování a moc mi to pomáhá a uklidňuje, slyším dech i tlukot srdce mého rodiče a dobré je, když na mne budeš ještě tichým hlasem mluvit. 

Autor: Lucie Přikrylová

Zdroj: http://www.bliss.org.uk, http://www.carepages.com

 

 

Na péči o nedonošené miminko nemusíte být sama...

Po předčasném porodu jde všem hlavně o záchranu nezralého miminka. Současně s tím však nešťastná maminka svádí boj se svými emocemi, boj o mateřské sebevědomí. I v téhle bitvě jde o mnoho...

Víc než polovinu těhotenství se těší na miminko, představuje si, jak bude rodit, jak své miminko přivítá, ukáže mu domov a seznámí s rodinou. Doufá, že všichni budou šťastni oslavovat. A místo toho porodí nečekaně předčasně v době, kdy ještě není fyzicky, psychicky ani prakticky na narození potomka připravená. Navíc rodí za velmi dramatických okolností, často císařským řezem. Předčasně narozené miminko bez sebemenšího pomazlení hned putuje do inkubátoru k život zachraňujícím hadičkám a přístrojům. Maminku pak kromě šoku z událostí a strachu o dítě sžírá i (pro ostatní zcela nepochopitelně) sebeobviňování z vlastního selhání, pocit viny vůči dítěti i rodině – vždyť ve chvíli, kdy se učila být maminkou, dostává informaci, že nezvládla ani to základní – že své dítě nedonosila. Stav její duše volá o pomoc. Ona ji však paradoxně odmítá.

Utěšování nefunguje

„Kdo to nezažil, nepochopí. S tím mi nikdo nepomůže, to musím zvládnout sama,“ to jsou argumenty, kterými se maminky v tak těžké situaci nejčastěji brání jakékoli pomoci. A do jisté míry mají pravdu – musí to zvládnout, ALE nemusí na to být samy. Jenže slova blízkých typu: ty za nic nemůžeš, už na to nemysli, všechno dobře dopadne, musíš být statečná apod. nejsou nic platná. „Taková pomoc by zabrala v racionální rovině, jenže u maminky, která se takto trápí a je dezorientovaná v tom, co se stalo, převažují emoce a takovou pomoc není schopná přijmout,“ říká psycholožka dr. Lenka Emrová a dodává, že často právě tato dobře míněná slova rodiny nebo lékařů působí opačně – žena má pocit, že jí nikdo nerozumí, že jí tedy ani nemůže pomoci. A to ji od všech vzdaluje, cítí se opuštěná, sama.

Když se emoce vytěsní

Co ve skutečnosti znamená nemyslet na problém, být statečná? Není to řešení, ale zasunutí bolavých emocí někam hlouběji. Jenže odtamtud je dost často vytáhne jiná stresová situace a emoční vlna pak bývá mnohem silnější. „Setkala jsem se s maminkami, které pocity spojené s předčasným porodem, strachem a sebeobviňováním tzv. zvládly. Ve skutečnosti je odmítly vzít na vědomí, zakázaly si je. Jenže při druhém těhotenství se objevily úzkosti a z toho plynoucí fyzické problémy právě v období, kdy při první graviditě došlo k předčasnému porodu,“ upozorňuje psycholožka na nebezpečí potlačení emocí.

Co tedy pomůže?

Společné sdílení jejích pocitů. Zdá se vám to málo? Je to naopak velká pomoc, ale je těžké ji poskytnout. „Důležité je být s ní, naslouchat jí, ujistit ji, že chápete, jak události vnímá, a že ji s tím vším máte rádi takovou, jaká je. Je nutné se vyvarovat hodnocení a přímých rad,“ vysvětluje psycholožka. Vypadá to jednoduše, ale prakticky toho většina blízkých není schopná. Prožívat s někým, koho máme rádi, jeho trápení, nás totiž hodně bolí. Přirozeně se bolesti chceme zbavit, tak ji odsouváme utěšováním, odváděním pozornosti apod.

Psychoterapeut provází

Proto je pro sdílení takových emocí lepší psychoterapeut, který nabízí podporu, blízkost, pochopení, a zároveň se z bolesti nehroutí, dokáže s ní být v kontaktu, protože jako odborník má určitý nadhled. „Maminku může bezpečně provést prožitím všech emocí, v nichž často nechybí ani křivda, zloba, nenávist. Když s jeho pomocí žena emoce ventiluje, dostane je ze sebe, ohromně se jí uleví, cítí uvnitř čisto a může se odrazit dál,“ dodává dr. Emrová. Lépe jsou na tom ženy extrovertně založené, které se nebojí o svých pocitech mluvit, a tím jim i lépe porozumět. Introvertní ženy, jež nedokážou nebo nechtějí své pocity sdílet, jsou víc ohroženy a je ještě těžší jim pomoci.

Jaké bude dítě

Psychický stav maminky se samozřejmě odvíjí od zdravotního stavu miminka. Ten zejména v prvních týdnech kolísá. Strach o jeho zdraví pak střídají obavy o jeho vývoj, zda bude stejně schopné jako jiné děti. „Pro maminku je moc důležité, aby přijala, že miminko se narodilo předčasně, případně s postižením, a aby ho měla ráda s tím vším. Aby nechtěla to, co miminko nikdy nebude – narozené v řádném termínu, vyvíjet se jako dítě zcela zdravé s normálním startem do života. Aby pro ni nebylo důležité, co tomu řekne okolí,“ vysvětluje dr. Emrová. „Ale takto změnit vnímání nelze na základě rady. Tady často pomáhá právě psychoterapeutická péče, při níž maminka dojde na emoční úrovni k tomu, že přijme svoji situaci a dokáže být se svým miminkem šťastná, ať je jakékoli. Pak bude v kontaktu s ním přirozená, klidná, a tak i miminko bude klidné a bude dělat velké pokroky.“

PROČ MAMINKY POMOC ODMÍTAJÍ?

Vedou je k tomu předsudky i přehnané nároky na sebe, které jsou zvyklé už od dětství přijímat od svého okolí:

● Nechci psychologa, pomůžu si sama. Stačí, že jsem nezvládla donosit dítě. Když si mu řeknu o pomoc, bude to další důkaz mojí vlastní neschopnosti.
● Nechci své pocity vyprávět ani partnerovi nebo rodičům, přidělala bych jim starosti, ublížila jim. Musím být přece statečná a zvládnout to sama.


Převzato z časopisu Betynka
Hanka Bělohlávková

Seminář Montessori terapie - spolupráce s rodinami předčasně narozených dětí

Společnost Montessori ČR hledá rodiny s předčasně narozenými dětmi ke spolupráci na semináři Montessori Terapie s Lorou Anderlik. Seminář se koná 15. a 16. září 2012 v Praze.

Montessori Terapie je samostatná forma terapie, která patří do oblasti sociální pediatrie. Spolupracuje se všemi lidmi, se kterými se dítě setkává (rodiče, lékaři, psychologové, psychiatři, neorologové, pedagogové, apod.). Základem této léčebné terapie je pedagogika Montessori. V ní jsou obsaženy všechny prvky, které dítě potřebuje k vybudování sebe sama – k rozvoji svých duševních, pohybových a sociálních schopností.

Kromě Montessori pedagogiky využívá Montessori terapie poznatků z oblasti medicíny, psychologie a jiných vědních oborů tak, aby terapeut mohl předkládat dítěti výzvy adekvátní pro jeho celkový rozvoj. Terapeutky úzce spolupracují s lékaři, komunikují s kolegy z jiných terapeutických disciplín, vycházejí z výsledků testů a mají tedy možnost získat celistvější obraz dítěte a podporovat pomocí terapie přesně ty oblasti, které jsou v daném okamžiku smysluplné.

Seminář je plánován jako ukázky práce s dětmi se speciálními potřebami formou individuální terapie. Terapeutky používají v interakci s dítětem Montessori materiály. Účastníci dvoudenního semináře budou sledovat práci s dětmi různého věku (cca hodinu jedno dítě). Po každé práci s dítětem bude následovat rozbor sledovaného přístupu a konzultace otázek nejprve rodičů a následně ostatních účastníků.

 

 

Seminář je určen: 

Montessori průvodcům - pedagogům a rodičům, kteří chtějí využít prostředí Montessori také pro práci s dětmi se speciálními potřebami; odborníkům z oblasti speciálního přístupu k dětem a odborníkům z oblasti zdravotnictví.

Montessori terapie pomáhá také rodičům, kteří sami nezažili milující rodinu a je pro ně obtížné vytvořit láskyplné a bezpečné rodinné prostředí.

Pro rodiče předčasně narozených dětí, se kterými budou lektorky pracovat, je seminář zdarma a začíná již v pátek 14. 9. 2012 od 17 do 20 h. Setkání povede Lora Anderlik a její kolegyně Ulrike Geisenhof. Lektorky vysvětlí rodičům, co mohou od semináře očekávat a jak pracovat s dětmi doma. Tento den je věnován pouze rodičům.

Dětem se budou lektorky věnovat individuálně o víkendu.

Pracovat se bude v prostorách Montessori školky. Na seminář je prostor pro cca 30 dětí (a jejich rodiče i další účastníky).

 

 

Podmínky účasti na spolupráci:

•   předčasně narozené dítě (od nejmladších po děti školního věku)
•  zaslat nejpodrobnější popis vývoje dítěte nebo diagnostiku dítěte (psychomotorický vývoj, neurologický a sociální), popis pozorování dítěte a jeho projevy

•   krátký film dítěte z domácího prostředí, pokud možno v interakci s členy rodiny

Rodiče předčasně narozených dětí, kteří máte zájem spolupracovat s Lorou Anderlik, kontaktujte prosím Marcelu Žákovou na e-mailu marcela.zakova@tiscali.cz nebo na telefonním čísle 728 042 402.

Od 6.8.2012 můžete kontaktovat i Ditu Dlouhou na e-mailu dlouha.dita@seznam.cz nebo na telefonním čísle 777 655 106. Rády zodpoví Vaše dotazy. Na uvedených kontaktech se můžete i přihlašovat.

 

 

Odkazy:

http://www.montessoricr.cz/vzdelavaci-kurzy/seminare/montessori-terapie-v-cechach/370a47dd69929b630370c2eec31ec9ab/

Lora Anderlik www.montessori-therapie-anderlik.com

Principy Montessori pedagogiky http://www.montessoricr.cz/principy-montessori-pedagogiky/

Baby hero - "hymna" pro rodiče nedonošených dětí

Jak správně manipulovat s předčasně narozeným miminkem

Vzít do náruče čerstvé miminko chce odvahu a zručnost, i když jde o zralého a zdravého novorozence. S nedonošenými dětmi je to ještě trochu složitější. Proto se jejich rodiče učí speciální manipulaci...

Říká se jí handling a jde o metodu specifického zvedání miminka z podložky, držení, chování, přebalování, zkrátka celkové manipulace. Nedonošená miminka totiž na svět přicházejí s tzv. hypotonií, tedy nižším svalovým napětím, než je pro jejich pohyb třeba. Vzhledem k nedokončenému embryonálnímu vývoji totiž dělá předčasně narozeným dětem problém gravitace, která je v plodové vodě nezatěžovala. Handling pomáhá nastartovat jejich svalovou aktivitu tak, aby si na své tělo a pohyb „venku“ postupně zvykala. A těch pohybů, které s miminkem při každodenní péči maminka udělá, je mnoho. Jsou-li správně vedené, dítě díky nim vlastně pravidelně přirozeně cvičí a trénuje.

Zvedání, přebalování

Zdravé miminko, které se narodilo v řádném termínu, reaguje na zvedání z postýlky aktivním stažením svalů, a i když je třeba přidržet mu hlavičku, maminka cítí, že se miminko samo snaží udržet nožičky a ručičky při sobě jako v klubíčku.

„Dítě, které se narodilo například o 16 týdnů dřív, toto nezvládá, a pokud bychom jej zvedli z podložky rovnou ze zádíček, nestihlo by se ani pokusit o jakoukoli spolupráci a my bychom měli dojem, že jeho tělo je bezvládné, jako by nám ‚protékalo‘ rukama,“ vysvětluje fyzioterapeutka Dagmar Mirovská, která se na rehabilitaci s miminky specializuje. „Proto je třeba nejprve mu speciálním uchopením pomoci pomalu na bok, protože rotace zvýší svalové napětí, a pak jej teprve zvednout. Dítě se snaží alespoň trošku spolupracovat, čímž posiluje svaly na krku a připravuje se tak jemnou formou na vzpřimování.“ Podobně šetrné postupy jsou určeny pro přebalování, chování miminka i ukládání zpět do postýlky. Například poloha na bříšku mu nemusí být příjemná. Pokud se do ní nedostane postupně, neví, jak se na bříšku ocitlo, a je nespokojené. Když mu pomůžeme přes bok, bude se snažit dostat ručičky a nožičky do správné polohy, v níž se může lehce opřít o předloktí a aspoň se pokusit zvednout hlavičku.

Manuál pro celou rodinu

V prvních dnech po narození se handlingu ujímají sestřičky na JIP a novorozeneckém oddělení a dva až třikrát denně (jak zdravotní stav dovolí) s novorozenci „cvičí“. Před propuštěním domů v manipulaci zaučí maminky. Ty pak do ordinace rehabilitace přicházejí s miminky pro kontrolu a další instruktáž.

„Poté, co podle potřeb miminka sestavím rehabilitační plán, cvičím s děťátkem nejprve sama a maminka se zpočátku zaučuje na panákovi a potom si manipulaci zkouší i s miminkem,“ říká fyzioterapeutka. „Většině maminek to jde celkem snadno, protože dobře znají své děti, jejich nálady a projevy. Figurínu volím vždy nejprve proto, aby maminka získala jistotu. Miminka totiž mají zvláštní radary, díky nimž máminu nejistotu vycítí, a proti cvičení protestují. To se týká i speciálních terapií, například Vojtovy metody, Bobath konceptu apod.


Na zácvik chodí i tatínci nebo chůvy či babičky, zkrátka ti, kteří o miminko běžně pečují. Důslednost ve správné manipulaci je totiž pro úspěch a zdravý vývoj dítěte velmi důležitá a prolíná se s celodenní péčí. „Zpočátku docházejí rodiče s miminky jednou týdně, ale samozřejmě když potřebují poradit nebo konzultovat problém, mohou přijít, volat nebo mailovat i častěji. Stává se totiž, že miminka reagují na manipulaci jinak v ordinaci a jinak doma. Běžně si také rodiče fotí konkrétní způsoby držení a nacvičujeme je i před zrcadlem. Některé manipulace jdou tatínkům o trošku lépe. Polohu „na tygříka“, v níž drží dítě na bříšku na svém předloktí, si oblíbili víc než maminky. Zřejmě i proto, že mužné mužské paže jsou pro dítě pohodlnější.

Proč to nevzdat

Počátky mohou být těžké, než si úkony a pohyby s dítětem zautomatizujete. Přesto to nevzdávejte a nedejte se odradit ani případným nepochopením příbuzných. Jde přece o jeho zdravý vývoj. Když mu nepomůžete, je pravděpodobné, že nebude ve svých motorických dovednostech postupovat, jak by mohlo. Nízké svalové napětí může přejít v hypertonii, kdy jsou svaly naopak v nadměrném napětí. Pokud dítě chce udělat určitý pohyb, který je v tu chvíli nad jeho možnosti, zapojí i svaly, jež by v ten daný okamžik pracovat neměly. Z obou extrémů vznikají špatné pohybové návyky.

Handling není záležitostí pouze prvních týdnů či měsíců. Vyvíjí se spolu s postupujícím věkem a měnícími se potřebami až do úplného napřímení človíčka, minimálně však do období, kdy se dostane na „všechny čtyři“ a začne lézt. Má-li nedonošené dítě dýchací nebo jiné zdravotní potíže, manipulace s ním má další specifika a lékaři ji spolu s fyzioterapeuty dítěti šijí na míru.

Zdroj: Hanka Bělohlávková - redaktorka časopisu Betynka

Purpurová srdce se opět blíží, nezapomeňte proto nominovat svého kandidáta

Již tradičně bude Nedoklubko v rámci oslav celosvětového Dne předčasně narozených dětí udělovat ceny Purpurové srdce těm, kteří si je za své úsilí a náročnou práci v oblasti péče o předčasně narozené děti zaslouží. Purpurová srdce, se tak dostanou k rukám hned několika vybraným kandidátům, protože se bude opět hlasovat v pěti kategoriích.

Jsou jimi: Osobnost Nedoklubko o.s., Osobnost České neonatologické společnosti, Osobnost veřejného života, Novinářská cena a Osobnost široké veřejnosti.

V kategorii Osobnost široké veřejnosti můžete již tradičně kandidáty nominovat a následně pro ně hlasovat také VY. Nominujte lékaře nebo zdravotní či rehabilitační sestry, jež na Vás silně zapůsobili nejenom svými odbornými schopnostmi, ale i svým lidským přístupem jak k Vašemu dítěti, tak i k Vám, rodičům. Své kandidáty můžete nominovat vložením komentáře zde pod článkem nebo nominaci zaslat na e-mail zemanova@nedoklubko.cz . Z Vámi navržených kandidátů – nominováni nakonec budou tři lékaři a tři zdravotní sestry – bude nejvyšším počtem sms zvolen jeden oceněný.

Bližší program celého dne, stejně jako přihlášky na semináře, které budou opět věnované tématu předčasně narozených dětí, najdete v nejbližších týdnech zde na stránkách Nedoklubko o.s.. Všechny vás (purpurově) srdečně zveme nejen na tyto webové stránky ale rovněž na večer samotný. O možnosti hlasování pro nominované kandidáty vás budeme včas informovat rovněž na stránkách Nedoklubka.
Mnozí z nás mají díky tomuto ocenění jedinečnou možnost poděkovat těm, kterým vděčí za životy svých dětí. Připojte se proto k nám a nominujte svého kandidáta.

Vaše Nedoklubko