Syndrom respirační (dechové) tísně
RDS (Respiratory distress syndrome)
Jedná se o akutní plicní onemocnění postihující až 90% předčasně narozených dětí s porodní hmotností nižší než 1000 gramů. Začíná brzy po porodu, ale může se vyvinou i s odstupem několika hodin. Plíce novorozence nejsou dostatečně zralé a neprodukují surfaktant, což je látka fosfolipidové povahy která vystýlá plicní sklípky, pomáhá je udržet rozepjaté a brání jejich kolapsu. Tvorba vlastního surfaktantu ve fetálních plicích začíná okolo 22. týdne gestace, množství je dostatečné až po 34. týdnu gestace. Nedostatek surfaktantu mohou ale mít i děti narozené v termínu, surfaktant se totiž ničí při zánětu a nebo např. při aspiraci (vdechnutí) plodové vody. U nedonošených dětí, které mají nedostatek surfaktantu v prvních hodinách a dnech po porodu, dochází ke kolapsu alveolů (plicních sklípků), a tím se vytváří v plicích drobná atelektatická (nevzdušná) ložiska, která se postupně zvětšují a tím se zhoršuje výměna plynů. Další příčinou dechových obtíží u nedonošených novorozenců je anatomická nezralost plic, které mají menší množství plicních sklípků a tím i menší plochu pro výměnu plynů. Proto tyto děti nedokážou vyvinout dostatečné dechové úsilí a dýchání je pro ně velmi namáhavé a některé by bez pomoci a léčby dýchaly jen velmi obtížně nebo vůbec. Tento stav bývá často spojen s oběhovou nestabilitou, kdy se nezralé srdce nestahuje zcela adekvátně a miminko není schopné udržet si potřebný krevní tlak k dobrému prokrvování všech orgánů.
Symptomy: Mezi příznaky RDS patří cyanóza (promodralé zabarvení kůže), zrychlené , namáhavé dýchání (dušnost), propadající se mezižeberní prostory a vpadávající krční jamka (jugulum). Dále to může být grunting (naříkavý výdech). Diagnóza je jasná už z klinického obrazu ve spojitosti s nezralosti, potvrzena může být ještě pomocí RTG.
Léčba:
Při hrozícím předčasném porodu oddálení nástupu porodu prostřednictvím tokolýzy (potlačení aktivity děložního svalstva) a dalších preventivních opatření, popř. aplikace kortikoidů potřebných k tvorbě surfaktantu u dítěte. Podání 1 až 2 dnů před porodem snižuje nebezpečí vzniku RDS.
Po porodu: adekvátní dodávka tekutin a energie prostřednictvím infuzí, v lehčích případech distanční podpora pomocí přístoje nCPAP a tím vytvoření mírného přetlaku v dýchacích cestách, který brání kolapsu plic a usnadňuje dýchání.
V těžších případech je potřeba řízená umělá plicní ventilace. Dle stanovených kritérií může být dětem podán surfaktant cestou endotracheální trubice (přímo do plic) po porodu nebo při zjištění příznaků RDS. Někdy je nutné jeho podání opakovat.
Použitá literatura:
Dokoupilová, Fišárková, novotná a kol.: „Narodilo se předčasně“, 1.vyd. Praha, Portál 2009, 320 s.
Borek. I. a kol.: "Vybrané kapitoly z neonatologie a ošetřovatelské péče",.1 vyd. Brno, IDVPZ 1997. s. 120-125.
Bradford, N. :“Your premature baby“, 1. vyd., Firefly Books 2003, New York, s. 208
Žádné komentáře:
Okomentovat