Maminkou dvojčátek aneb můj životní maraton

Následující autentický příběh je o tom, jaké je to být ve skutečnosti maminkou dvojčat. Děkuji za něj mamince Petře za možnost zveřejnění. Článek byl také publikován na stránkách Modrého koníka. 

"Jelikož stále čtu a slýchávám od svého okolí, že maminky s dvojčátky mají neskutečné výhody, protože děti jsou dvě, tak si spolu prostě vystačí samy a maminku k životu skoro nepotřebují, takže maminka má pohodu nebo naopak slýchávám to, že být maminkou dvojčat je utrpení a zničení života, proto jsem se rozhodla napsat tento článek a přiblížit Vám MŮJ život, jakožto maminky dvojčátek.

Moje těhotenství bylo opravdu náročné, jak po fyzické, tak po psychické stránce, ale i přes všechny starosti jsem si představovala, jak asi náš život s dvojčátky bude vypadat. V představách jsem viděla, jak mi po přirozeném porodu pokládají na hrudník dva řvoucí uzlíčky… jak po příjezdu z porodnice pokládáme spokojené a spící dětičky do svých pelíšků a my s manželem nad nimi šťastně stojíme a kocháme se jejich úsměvy…. jako větší jsem si je představovala, jak si spolu krásně hrají uprostřed obývacího pokoje, usmívají se na sebe a já si v klidu vařím v kuchyni :-D A jaká byla a je tedy skutečnost?

Rodila jsem ve 28+5 tt akutní sekcí v celkové narkóze, takže už má první představa se rozplynula, jak pára nad hrncem. Děti jsem poprvé viděla až třetí den po porodu a nesměla jsem na ně ani sáhnout.

Poprvé jsem si uvědomila, že jako maminka dvojčátek se nemohu rozpůlit….Každé z dětiček leželo v jiném inkubátoru. Mikulášek ještě na JIPce a Matýsek na IMP a mě rvalo srdce, že nejdříve můžu za jedním a pak teprve za druhým. Když jsem klokánkovala jednoho, plakala jsem, že druhému je určitě smutno, že to vycítí, že tam někde jsem.  Když jsem měla odejít za druhým, tak jsem plakala, že prvního tam musím nechat samotného, i když budu jen o pár stěn dál. Bolelo mě z toho srdce, ale vynahradilo se mi to, když už kluci spolu hajali na vyhřívané kárce a já je mohla hladit oba najednou, chovat oba najednou, mluvit na ně na oba. To jsem pak pocítila, jak je moje láska k nim veliká a mnohonásobně se mi vrací. Konečně jsem se cítila ,,ÚPLNÁ“.

Když jsme si děti vezli domů, bylo jim už něco přes měsíc. Plačící jsme je položili na naší velkou postel a začala panika….A co teď, co jako první a co bude následovat?? Odstříkávat, krmit, přebalovat, dát léky, uvařit, uspat…? Změna prostředí byla  na dětech znát a první noc byla pro nás hororová. Jak to, že nás nikdo neupozornil, že se může stát, že nebudou spát obě děti zároveň, jak to, že nás na to nikdo nepřipravil? Jela jsem non stop a tatínek samozřejmě se mnou. Bláhově jsme si mysleli, že jde o první noc. Trvalo to několik měsíců, včetně spaní přes den. Začal můj životní maraton…

Krmit děti nešlo jinak, než oba na jednou, co občas bylo někdy peklo, protože jedno z dvojčátek mělo reflux a často se mi dávilo, takže jsem musela přestat, zvednout ho, zákonitě druhý začal plakat, protože byl hladový. Společné krmení trvalo i v době příkrmů. Všechno vaření a domácí práce se neobešly bez toho, aniž bych neměla alespoň jednoho za zády. Zpočátku jsem musela mít při vaření jednoho na ruce, pokud byli vzhůru oba, musela jsem je dát do polohovacího lehátka a při vaření houpat. Když už děti trochu vnímaly,  tak stačilo, abych občas zavrtěla zadkem nebo sem tam skočila, udělala otočku, atd Koupání bylo také poněkud náročnější, protože, když jsem vzala jednoho do koupelny, tak druhý v postýlce plakal ( pokud šlo o Matýska, tak ten se pak díky refluxu často dávil), takže následovalo: vzít polohovací lehátko do koupelny, dát do něj jedno z dětí, vzít druhé dítě a umýt ho, zabalit ho do osušky a položit v ložnici do postýlky, rychle doběhnout pro druhé dítě a přenést ho do postýlky, rychle osušit a obléct první dítě a znovu...  Když byl doma tatínek, bylo to mnohem jednodušší! Jelikož díky své nedonošenosti brali kluci hodně léků a ještě každý pil jiné mlíčko a jiné množství, musela jsem mít v kuchyni i v ložnici napsaný rozpis jinak se to dost pletlo. Když bylo potřeba jet k doktorovi, musel si tatínek vzít volno v práci, protože se nemám s kočárkem pro dvojčata šanci dostat do autobusu. Ne, že by se tam nevešel, ale většinou už tam minimálně tři kočárky jsou, tak je to bez šance. A i kdybychom se tam vlezli, tak nemůžu nechat před střediskem jedno dítě v kočárku venku, druhé tam položit na přebalovací pult a vrátit se pro to, co je ještě v kočárku. Teď, když už kluci krásně běhají, tak se už můžeme vypravit sami bez kočárku a autobusem. 

Konečně přišlo období, kdy už děti povyrostly a začaly být samostatnější. Když už si kluci začali hrát spolu, aniž by se u toho mlátili hračkami, kousali se, tahali se za vlasy, štípali se a podobně, tak si hráli a hrají tím stylem, že mi vyháží všechny skříně, při nejlepším se do toho ještě vyčůrají, ne-li udělají bobek. Párkrát se také stalo, že si naházeli hračky do záchoda, vytopili, koupelnu, rozmatlali bobky kde mohli, vzájemnou pomocí si pomáhají lézt do výšek odkud vše shazují. Samozřejmě mají i světlejší chvilky, kdy se každý zabaví se svou oblíbenou hračkou nebo jen prostě sedí na gauči a prohlíží si knížky nebo koukají na pohádku. To pak odbíhám od vaření sledovat, jestli neprovádí nějakou lumpárnu. Když je ale ani toto nebaví, tak mi vždy visí při vaření za zády , šťouchají do mě vařečkami, hází mi hračky pod nohy, stahují mi kalhoty, občas mě štípnou nebo kousnou do zadku. 

 Ale chvíle, kdy se z každé strany jeden přitulí, zahrne mě polibky a hladí mě, šeptají do ucha ,,miuju“ :-) to je neuvěřitelně krásné. A nejkrásnější je, když u mě v noci oba usnou, jsou ke mně přitisknutí a dýchají mi na krk. V tu chvíli jsem tou nejšťastnější mámou na světě, protože si hned vzpomenu na to, jak přesně tohle jsem si přála, když oba leželi v inkubátoru a já sama bez nich. Přála jsem si vnímat jejich nádechy a výdechy a cítit tlukot jejich srdíčka. Jsem nesmírně šťastná, že to můžu s nimi prožívat a maximálně si to užívám, protože než se nadějeme, kuřátka nám vyrostou…

 Závěrem chci říci, že i když to nebylo a není vždy jednoduché, rozhodně bych neměnila! Je pravdou to, že čím více dětí žena má, tím víc se její láska násobí…

Být matkou matkou dvojčat je pro mě opravdu někdy náročné, za to nepopsatelně krásné!"

Ilustrační foto, zdroj www.pinterest.com