Díky za tu šanci!

„Tak jsem měl před pár dny svátek, konečně taky jednou, ale nic jsem nedostal,“ pronesl syn významně, „dokonce po mně ani pes neštěkl!“ „Tak si řekni fenám, ať po tobě dodatečně štěknou,“ navrhla jsem kreativně. „Kdy žes měl jako ten svátek mít?“ zeptala jsem se zvědavě. Synovo jméno totiž v českém kalendáři vůbec není, a v maďarském je 24. února, což rozhodně ještě není, natolik jsem ještě v obraze. „V sobotu!“ pyšně oznámil chlapec. Natáhla jsem se pro kalendář: „Chceš mi namluvit, že jsem tě pojmenovala Mahulena?“ nevěřila jsem. Obrátil oči v sloup. „To kupodivu ne, ono stačí i to jméno, které jsi mi skutečně dala, víš, ale 17. listopadu je Světový den nedonošených dětí!

„Tak jestli tedy něco takového existuje, zapomeň na sebemenší obdarovací nároky!“ usadila jsem syna rozhodně, „ne já tobě, anóbrž ty mně bys měl pořídit dar nepřehlédnutelné hodnoty!“ A taky všem doktorům a sestřičkám, kteří se o tebe starali, dodala jsem v duchu. Těm všem by měl jít políbit ruce!

Jako by to bylo včera, a ne před více než osmnácti lety... Vzpomínky se rojily jedna přes druhou. Kdo jednou uviděl nedonošené mini miminko v inkubátoru, napojené na všechny možné přístroje, omotané hadičkami, do smrti na to nezapomene.  A kdo takhle viděl svoje vlastní dítě, do smrti se z toho docela nevzpamatuje, a to i v případě, že se konal „Happy End“...

Obdarovali jsme se navzájem pizzou s mořskými plody, do porodnice jsme zaslali synovu nejčerstvější fotku- z plesu - je na ní v obleku, kravatě a s načechranou patkou. Když se narodil, nikdo nevěřil, že přežije noc. Když jsem si ho ve čtyřech měsících odnášela domů, nikdo nevěřil, že kdy bude chodit. Se svými šedesáti deky byl vpravdě průkopníkem- tím, jakou prokázal bojovnost a chuť do života, tehdy významně snížil hranici pro zachraňování extrémně nedonošených novorozenců.

„Hele, pamatuješ si něco z toho období?“ pronesla jsem infantilně. „To si teda fakt nepamatuju,“ odtušil, „ale co si pamatuju až moc dobře- jak jsi se mnou cvičila, to byl teda hnus!“ zavyčítal. „To byl,“ souhlasila jsem vřele,“ řval jsi tak, že sis vyřval kýlu. Kopal jsi mě. Ale to si pamatuješ z pozdější doby, předpokládám. Někdy mám pocit, že cvičíme do teďka.“ Myslela jsem to vážně. Cvičení bylo nápor na moje nervy i svaly. „Můžeš mě dodatečně nahlásit na Ochraně dětí. Týrání, a tak,“ navrhla jsem.

Najednou jsme oba zvážněli. Syn mi popisoval hodinu občanky v jejich třídě, kdy byl probírán konkrétně zmiňovaný svátek nedonošenců. „ Poslouchal jsem kecy, jak nemá smysl taková nedochůdčata zachraňovat. Že stejně nebudou nikdy normální. Že to je jenom zbytečné týrání mimin. Že to je spousta prachů vyhozených oknem. Blablabla...“  Odfrknul si.

Takže jsi povstal a uvedl vše na pravou míru s využitím osobního příkladu, předpokládám,“ přeptala jsem se. „Takže jsem povstal a řekl jim, že jsou mimo mísu. Že si žádné týrání nevybavuju, ale jsem sakra rád, že jsem. I kdybych měl následky, stejně bych byl rád na světě. A že znám spoustu lidí, kteří na tom byli podobně jako já, a taky jim to dobře dopadlo. A že i když jsou případy, kdy se takové děti zachránit nepodaří, zkusit se to musí vždycky. Všechny musí dostat šanci!“

Objednali jsme si dvojku bílého. A přiťukli jsme si na všechna nedonošená mimina, jejich rodiny, lékaře a sestry, vynálezce všech těch specielních přístrojů, které umožňují pečovat o takhle maličké pacienty, a další a další lidi, které s námi slaví tenhle významný den. A taky jsme si připili na šanci, kterou jsme dostali, a kterou přejeme všem, kteří ji potřebují.


Zdroj: http://dianova.blog.idnes.cz/