CESTA K NEJHLUBŠÍMU
Je spousta věcí, které o člověka za celý život nezavadí, a tak nemá důvod o nich přemýšlet. Jsou však setkání, která otevírají předtím netušené prostory. Takovou příležitostí pro mě bylo i setkání s MUDr. LUMÍREM KANTOREM (49), primářem novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci. Když jsem mu kladl první otázku, netušil jsem, že se společně dostaneme tak daleko i hluboko.
Jak se neonatolog psychicky vyrovnává s vědomím, že občas musí rozhodovat o bytí a nebytí dětí narozených s vadou?
To není na doktorech, o tom rozhoduje někdo úplně jiný. Na škole jsme slýchávali, že doktor, který začne přemýšlet, zda má cenu někoho zachraňovat, stává se potenciálně nebezpečným. Což je asi pravda. Nemůžeme dělat rozdíly mezi dětmi, to je nepřípustné. Můžu osobně vědět, že nějaký konkrétní případ asi špatně skončí, ale pro dítě je nutné dělat do poslední chvíle maximum. Všichni novorozenci by měli mít stejnou startovní čáru. Relativně nedávno jsme přijali hranici viability plodu, tedy schopnosti plodu přežít mimo dělohu, od 23. týdne. Je to na samé hranici života, ale tyto děti zase vyšlapávají cestičku dalším. Když jsem před deseti lety s pediatrií a před osmi lety s neonatologií začínal, byl touto hranicí 27. týden. Zachránit tehdy tak malé dítě se považovalo za velmi obtížné. Dnes tyto děti zachraňujeme celkem běžně. Ale potom existuje okamžik, kdy na základě testů stoprocentně zjistíme, že došlo třeba ke smrti mozku a že dítě je vlastně už jen preparát srdce a plic. V takových případech by bylo dobře najít nějakou možnost přesné a jednoznačné detekce k tomu, aby se dítě mohlo od přístrojů odpojit.
Tak jsem svou otázku původně myslel.
V současné době je to kacířská myšlenka. Ale v praxi se občas setkáváme s tím, že dítě leží za velkého utrpení na umělé plicní ventilaci třeba měsíce. A psychicky tím strádají hlavně samotní rodiče. Často tímto problémem trpí donošené a poměrně velké děti, které se předchozích devět měsíců vyvíjely úplně normálně, ale mají kolem porodu problém s nedostatkem kyslíku. Celých devět měsíců těhotenství rodiče dýchají se svým miminkem a pak se jim během pár minut všechno zhroutí. Dlouhé týdny se k nám pak chodí bezmocně dívat, jak jim jejich dítě odchází. A my můžeme jen čekat, až se jeho organismus vyčerpá a dítě zemře samo. Je to jeden z etických otazníků, který naše práce přináší. Mělo by se jasně definovat, kdy a jakým způsobem by bylo možné utrpení novorozenců zmírnit.
To jsme se dostali k tomu nejpodstatnějšímu, k tomu nejhlubšímu, co v současné době v neonatologii budeme muset řešit. Těchto otazníků ale máme víc. Stává se, že se dítě narodí, žije hodinu a pak umře. V tu chvíli si kladete otázku, proč to tak je, k čemu to je. Biologové tato úmrtí většinou vnímají jednoduše jako věc "druhového výběru". Za sebe mám pocit, že i tak krátký život hraje důležitou roli a má svůj význam. Třeba v tom, že za námi přijde maminka a řekne, že když její dítě zemřelo a než se s tím vyrovnala, změnil se jí žebříček životních hodnot. Někdy to dá rodiče znovu dohromady. Nebo se oba, maminka i tatínek, poznají ještě blíž.
Před časem jste do jednoho časopisu napsal, že se tyto etické otázky v odborných kruzích moc neřeší.
Naštěstí to už není pravda. Česká neonatologie a porodnictví se dostaly v úmrtnosti novorozenců mezi absolutní světovou špičku. Také ve sledování pozdějšího postižení našich dětí nejsme v žádném případě na ocásku rozvinutých zemí. Prvním úkolem bylo tedy snížení úmrtnosti. To se povedlo a nyní jsme začali hovořit i o jiných, ožehavých otázkách. Například této.
Říkáte rodičům za všech okolností pravdu o zdravotním stavu dítěte?
U nás dochází k tak vážným situacím, že lhát nemá cenu. Když kličkujete, dřív nebo později se do svých vytáček zapletete. Je známé, že když jeden doktor podá stejnou informaci třem různým lidem, každý z nich ji pochopí jinak. Umění komunikace je v našem případě ohromně důležitá věc. A ne každý to umí. Nemůžu to říct ani o sobě. Ale rozhodně je důležité s rodiči mluvit co nejvíc, vysvětlit jim, že třeba nevíme přesně, jak se bude dítě vyvíjet po porodu nebo jaké budou následky našeho dalšího zákroku, ale že teď uděláme, co bude v našich silách. Je dobře mluvit na rovinu hned od začátku, aby rodiče věděli, že hrajeme fér. Velmi se mi také osvědčuje před porodem za každou maminkou zajít a chvíli si s ní popovídat. A velice moc dělá dotyk. Stačí maminku chytit třeba za ruku nebo při loučení ji pohladit trochu po ruce, její důvěra hned vzroste. A když se něco špatného stane, lépe to pak snáší. Další zásadou je, že informujeme pouze rodiče, ti k nám mohou přijít kdykoli. Ale prarodiče již dovnitř nepouštíme. Bývají to hlavně babičky, které za vámi přijdou a řeknou: Pane primáři, to dítě nebude v pořádku, nechte ho umřít. A přitom se třeba jedná o osmisetgramové dítě, které dnes už běžně zachraňujeme. Rodiče sami málokdy řeknou: nechte ho umřít, už to nemá cenu. A když, dojdou k tomu až po velmi dlouhém utrpení.
Učí se lékaři komunikaci s pacienty?
Neučí. A vlastně to ani moc nejde, protože na tuto problematiku neexistují sjednocené názory. Ze školy si ještě pamatuji, jak nám někteří učitelé říkali, že pravdu nemá cenu sdělovat. A spousta lékařů -- hlavně pro svou enormní zátěž než pro necitlivost vůči svým klientům -- jde cestou nejmenšího odporu. To znamená, že lékař omezí komunikaci s rodiči na minimum. Kontaktem s nimi totiž, pokud k nim chcete být poctivý, můžete "ztratit" desítky hodin. Ale je to jednoznačně součást naší práce, která by se neměla šidit. O to lepší pocit vůči nim máte, když to dopadne špatně a dítě zemře. Od smrti třeba uplyne čtrnáct dní a před vámi se objeví tatínek, který vám přišel i za maminku poděkovat.
Při takto psychicky vyhrocených situacích musí mezi lékařem a rodiči vznikat silné vazby.
Je typ rodičů, kteří si myslí, že jim budete věnovat víc úsilí, když vám naznačí, kolik toho o vás vědí. Měli jsme u nás před lety maminku, jež přesně věděla, kde bydlím, jakou mám rodinu, která věděla, že jsem skaut, a měla ještě další informace z mého života, jež se od někoho dověděla. Vazby mezi klienty a personálem se musí hlídat, aby se z vás na druhou stranu nestala oběť. Pochopitelně vznikají i citové vazby mezi ošetřujícím a dětmi. Nedávno se nám narodilo dítě, bylo půl šesté večer. O půl jedenácté na ně přišla zničehonic těžká krize -- začalo mít potíže s dýcháním. Reagovali jsme, jak to jen nejrychleji šlo, a stejně nám o půl třetí ráno zemřelo. Ty čtyři hodiny neděláte nic jiného, než že se staráte o to, aby dýchalo, aby mu šlo srdíčko, abyste zjistil diagnózu, a pomalu si ani nemáte čas všimnout, jestli je to kluk, nebo holčička. Snažíte se určit diagnózu, ale než dostanete výsledky ze všech laboratoří, které ovšem -- podotýkám -- přicházejí velmi rychle, než dostanete snímek, než si uděláte dostatečně přesvědčivý závěr, utečou vám tři hodiny. Takže kolem toho malého jen chodíte a bezmocně čekáte třeba na výsledky. Psychická zátěž je obrovská. Zvláště v těch případech, kde to nečekáte. Kde se dá špatný konec čekat, je to trošku jiné. To ovšem mluvím o doktorech, kteří dítě vidí třeba hodinu denně. Ale pak jsou tady dětské sestry. V inkubátorech vedle sebe leží třeba šest kilogramových dětí a ony už dovedou rozeznat individualitu každého z nich. Neumějí třeba interpretovat ultrazvukové nálezy, záznamy monitorů nebo laboratorní výsledky, ale jako psychický indikátor stavu dítěte je dobré brát je v úvahu.
Je vůbec možné sdělit rodičům tu nejhorší zprávu nějak šetrně?
Je to pochopitelně velice těžké, zároveň hodně zajímavé. Když jsem šel v noci jedné mamince říct, že jí umřelo dítě, napadlo mě, že člověk nemůže zažít větší osamění než ve chvíli, kdy se to od vás dozví. V tu chvíli nemá smysl říkat vůbec nic, byly by to jen žvásty. Ještě před několika lety bylo běžné, že se počkalo do rána, až se maminka dobře vyspí, a ráno se jí všechno řeklo. A dítě jí pak ani neukázali. To se nám naštěstí podařilo změnit. Když tušíme, se blíží konec, maminku nebo oba rodiče pozveme a necháme jim dítě zemřít v náručí. V Nizozemsku pro tyto účely dokonce v nemocnicích zbudovali smuteční místnosti, což už je možná až přehnané, ale je dobře dát rodičům možnost, aby dítě umřelo v jejich náručí.
To na mě působí hodně morbidně.
Já jsem přesvědčen, že je to důležité hlavně z jednoho důvodu: během té chvíle si všichni prožijeme velice těžké minuty, co v tu chvíli prožívají rodiče, je zbytečné říkat. Když už je ale po všem, zbaví se rychle toho nejsilnějšího emočního stresu. A navíc oba vidí, že jejich dítě vypadalo normálně, že zemřelo bezbolestně, že neplakalo, zkrátka že netrpělo. Zatímco když u toho nejsou, zákonitě si tyto otázky kladou: plakalo?, bolelo ho to?, jak vypadalo?, mělo nohy?, vypadalo vůbec jako člověk? Kdybychom jim jenom řekli, že mělo vrozenou vadu, aniž měli možnost je vidět, budou se dál trápit myšlenkou, jak asi vypadalo a co všechno jsme jim ještě zamlčeli. I z tohoto důvodu je tento přístup velice důležitý. Někde v zahraničí ještě používají "memory pack" -- tedy jakýsi balíček na památku. Rodiče v něm dostanou otisk chodidla, ustřižený pramínek vlasů a podobně. Tohle se mi teď hodně příčí, ale na druhou stranu, když jsem před pár lety slyšel, že bychom měli nechat dítě umřít matce v náručí, taky jsem si hned říkal, že na tohle osobně nikdy nepřistoupím. Věděl jsem, že se to ve světě dělá, a během několika let jsem sám došel k tomu, že je to takhle lepší. A je fakt, že ani jedna z maminek nám to potom zpětně neměla za zlé. Drtivá většina stížností rodičů má základ v nedostatku komunikace mezi nimi a lékařem.
Přijímají matky špatné zprávy lépe od doktorů, nebo od lékařek?
Do tohoto tématu se mi nechce moc pouštět. Řekl bych jen, že muži to mají trošku jednodušší.
Platí to naopak: že lépe snášejí špatné zprávy otcové od lékařek?
Myslím, že ne. Je to ovšem nesmírně těžké a individuální. Doba těhotenství, porod a následující týdny, to jsou tak výjimečné chvíle, že tátové v nich nehrají až takovou roli. Přijdou každý den s maminkou na návštěvu, postojí u inkubátoru, udělají několik snímků, natočí pár minut na videokameru. Ale když dítě umře, žena v tu chvíli v sobě najde kolikrát víc síly než muž, ještě ho třeba i sama utěšuje. My chlapi potřebujeme v těchto situacích pohlazení asi víc než ony. V běžném životě je to asi naopak, ale v těch vyhrocených chvílích často čekáme, jak nám naše žena pomůže. Výjimečně se najdou otcové, kteří převezmou dominantní roli. Nedávno jsme tady měli maličkou holčičku, měla myslím kilo dvacet porodní hmotnosti. Její tatínek, zámečník z jednoho okresního města, asi šedesát kilometrů vzdáleného, si vzal odpolední a noční směny, doma pomáhal své paní, která měla sama velké zdravotní potíže, a každý den ráno přijel vlakem. Cesta s přestupováním trvala tak dvě hodiny, další dvě hodiny postál nad inkubátorem a odsud jel zpátky na směnu. Tak to bylo každý den několik týdnů.
Je na vašem oddělení "povoleno" smát se?
Samozřejmě, nejsme smutné oddělení, ale nerad bych něco konkrétního zveřejňoval, je to přece jen velice delikátní. Nebo možná ... Ono velice záleží na tom, jak se to napíše. Měli jsme tady jednu maličkou vitální holčičku, ale bohužel její stav byl beznadějný a jen jsme čekali, až zemře. Táhlo se to týdny a týdny a jedna sestřička jí začala říkat nesmrtelná teta. Tehdy jsem si říkal, kdyby to slyšel někdo zvenčí, musel by si nutně myslet, že jsme banda cyniků. Jenomže ono se vám u toho psychicky velice uleví. Navíc ta sestřička to říkala s takovou láskou, že to bylo spíš dojemné.
Jedno z módních témat, které se dotýká i vaší profese, jsou porody doma. Máte s nimi sám nějakou zkušenost?
Ještě než vám odpovím: porod doma je chtěný a nechtěný. Nechtěných porodů jsme zažili pár a jsou to historky, nad kterými zůstává rozum stát. Někde na Vysočině přišly na jednu matku porodní bolesti a ona porodila na suchém záchodku, takže kluci ze záchranky museli dítě z latríny nejprve vytáhnout a pak ho dát dohromady. Myslím, že přežilo. Ale začít život tím, že jste hned na začátku "v hajzlu", to není moc povzbudivé. Pardon. A teď k těm chtěným porodům doma: Člověk by si měl být vědom rizik, která hrozí. Většina článků, jež se na toto téma píší, je podána příliš jednostranně. Na prvním místě většinou uvádějí, že rodičům jde o psychickou pohodu dítěte. Toho se dá ovšem dosáhnout i někde jinde než doma ve vaně. Na Olomoucku, co já vím, proběhly čtyři domácí porody, ale jen jednou to vyšlo. Dvakrát maminka skončila stejně v porodnici, jednou porodila doma dokonce bez asistence zdravotníka. Rodiče se pak u nás v porodnici s dítětem zastavili a vyžadovali "jen" nahlédnutí a že hned pojedou domů. Dítě bylo podchlazené, pupečník mělo neodborně ošetřený a nevypadalo vůbec dobře. Po dlouhém přemlouvání, kdy jsme si museli vyslechnout, že jsme bolševici a nevím co, jsme rodiče přemluvili, aby zůstali, a druhý den ráno jsme zjistili, že dítě obchází infekce. Rodiče jsme na to upozornili, maminka přesto tajně utekla domů. A teď co? Novorozenec má minimální imunitu, má jen protilátky, které dostal od maminky během posledních tří měsíců těhotenství. Neonatolog vidí dítě zemřít na infekci i třeba během dvou hodin. Podle zákona, pokud je dítě v ohrožení zdraví nebo života, má ošetřující lékař povinnost ohlásit případ policii. Bylo to velmi nepříjemné, byla neděle a zaměstnalo se tím asi pětadvacet lidí. Kvůli rozmaru rodičů. Byla z toho velká policejní akce, protože se musela přivolat pohotovostní jednotka. Bylo to velice stresující pro mě, pro oba rodiče, pro personál, určitě pro to dítě, pro policii, pro všechny zúčastněné. Dítěti jsme dali antibiotika a během pěti dní bylo v takovém stavu, že jsme je mohli propustit domů. Mám po tom všem být propagátorem porodů doma? Jiná věc je dát porodu důstojnou podobu v nemocničním prostředí, ale je to trend, který je dnes v nemocnicích zřejmý. Rodit doma považuji za devalvaci všeho, čeho se podařilo v posledních, řekněme, deseti letech úsilím mnoha neonatologů, porodníků a porodních asistentek dosáhnout. Aby ale bylo jasné, že nestojím jen na jedné straně barikády, sám jsem u jednoho porodu doma asistoval. Před několika lety s vědomím, že kdyby se něco stalo, přijdu pravděpodobně o diplom. Rodiče, kteří se na mě s prosbou o asistenci obrátili, jsem provedl po našem oddělení. Všechno viděli, se všemi riziky jsem je seznámil, přesto trvali na svém. Já jim pak řekl, že u porodu budu asistovat jen kvůli jejich dítěti. Protože kdyby se mu něco stalo, navždy bych si to vyčítal. Takže jak to tak bývá, ne ve všední den, ale v neděli ráno mi zavolali, já přijel a asi čtyři hodiny jsme se trápili. Začali radit, že tlakem na děložní fundus by se mohlo dítěti pomoct ven. Nesmysl! Takže když jsem navrhl, abychom jeli do porodnice, přijali můj návrh celkem s úlevou. Zavolal jsem sanitku a až o půlnoci se narodilo zdravé dítě. Na císařský řez. Byla to zkušenost velmi nepříjemná a už bych ji neopakoval.
I když jsem laik, tak předpokládám, že u vaší tak psychicky náročné práce je důležité dobré rodinné zázemí.
To je samozřejmě pravda. V souvislosti s mou prací neustále myslím na svoje děti, o něž jsem rozvodem přišel. Moje práce se bez dobrého rodinného zázemí, které jsem získal až teď, napodruhé, ani nedá dělat. Ale špatné je to, že ti dva moji kluci, kteří, aniž by do toho měli možnost mluvit, museli odjet do zahraničí a já je vidím hrozně málo. Je to už pět let, ale ta rána je pořád hodně živá. To je věc, s níž se asi nikdy nevyrovnám.
MUDr. Lumír Kantor
Narozen roku 1962 v Olomouci. Vyučen elektromechanikem. Střední průmyslová škola elektrotechnická, obor energetika v Mohelnici s maturitou v roce 1983. V roce 1990 absolvoval na lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Do roku 1993 zaměstnán jako pediatr v Nemocnici v Přerově, pak ve Fakultní nemocnici Olomouc. Primář novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice Olomouc od roku 1997. Člen výboru České neonatologické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Za důležitou součást své životní cesty považuje skauting.
DAVID HRBEK
VIDEO:
V oboru, který patří k nejmladším a zabývá se těmi nejmenšími, je jedním z nejlepších. V 35 se stal primářem a dětmi přímo žije ? těmi v práci, i těmi doma. Chybělo málo, aby se příběh Lumíra Kantora odvíjel úplně jinak. Jak se z vyučeného elektrikáře stal přední český neonatolog - uvidíte v Osobnosti Tepu 24.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10315080042-tep-24/411231100222001/video/
Žádné komentáře:
Okomentovat