Richard Plavka:UNIVERZÁLNÍ RECEPTY NEEXISTUJÍ

Předčasně narozené děti mají větší šanci než kdykoli předtím. Vznikla unikátní metoda hypotermie čili řízeného podchlazování. Matky mají špičkovou neonatologii, ale neblahé zlozvyky.

Začněme otázkou, která nakonec zajímá všechny budoucí rodiče i budoucí babičky a dědečky. Kam jsme se v záchraně předčasně narozených dětí už dostali?

Musíme se přece jenom vrátit o pár desetiletí zpět. Teprve v polovině minulého století se z klasické péče porodníků a pediatrů vyčlenila moderní neonatologie. Základním momentem bylo poznání, že i nezralé děti můžeme zachránit, ale musíme umět řešit jejich dost velké problémy – právě proto, aby tato záchrana měla skutečný smysl. Od začátku tedy bylo jasné, že nesoutěžíme o nějaké rekordy ve zvládnutí nezralosti, ale řešíme přežití předčasně narozeného dítěte jako počátek komplikované cesty k jeho kvalitnímu životu. Těhotenství trvá čtyřicet týdnů. To rozhodla příroda.

A dnes se ocitáme v tzv. šedé zóně, řekněme v 23.–25. týdnu. Takže nejdříve jsme uměli nezralé dítě zachránit, ale bylo jasné, že to bude úspěch, jenom když zvládneme handicapy spojené s nedostatečným vývojem, že je budeme umět odstranit nebo alespoň významně kompenzovat. Přitom ale dobře víme, že každý živý organismus má zabudované neměnné fáze svého vývoje, které nelze uměle přeskakovat.

Říkáte neměnné fáze. Ale vy je trochu přece jenom přeskakujete, urychlujete.

Neonatologie je úžasným příkladem poznání zákonitostí života a efektivnosti aplikace nových technologií. Ty jsme v těch minulých desetiletích získali. Dá se říci, že největším zachráncem předčasně narozených dětí je počítač. Bylo totiž potřeba shromáždit tolik informací o těhotenství, porodu, prvních dnech života, ale i o dalším vývoji dětí, že jejich analýzu by jedinec nezvládl.

Dnes umíme celkem dobře zachránit dítě narozené v 25. týdnu. A navíc umíme i odhadnout, s kolikátým týdnem předčasného porodu jsou spojena rizika budoucího vývoje a v jakém rozsahu. To však platí pro celou skupinu pacientů, jenže u konkrétního jedince to třeba může dopadnout lépe, ale i hůře.

Tím, že se náš obor tak rychle rozvíjí, pohybujeme se i ve světě zvláštního paradoxu – potřebujeme sledovat dítě několik let, abychom věděli, jak úspěšní a přesní jsme v naší práci byli, ale mezi tím se neonatologie tak prudce posune, že v metodách léčby i následné péče začínáme znovu a znovu. Takže abych odpověděl přímo – my nemůžeme nic urychlit, ale díky rychlejším a přesnějším analýzám umíme některé vývojové fáze nebo jejich části nahradit i poté, co plod opustí tělo matky. A právě tady jsme každý den dál.



Mají tedy pravdu ti, kdo tvrdí, že jde o velkou manipulaci s malým člověkem, že hrajete hru s ďáblem?

Nedivím se těmto názorům. Samozřejmě – neonatologie prošla fází velkého experimentu. Ještě před padesáti, ale i třiceti lety šlo o jednotlivé úspěšné případy, kdy nebylo jasné, kam takto zachráněný život směřuje. V tom byl jistý etický rozpor. Ale právě tato zkušenost, a jen ona, nám umožnila dnešní kvalitu.



Není to ale tak, že díky vašim dovednostem přežívá mnoho dětí s těžkým postižením?

To je velká iluze, pověra a neinformovanost. Samozřejmě že nezralý lidský plod není dokonale vybaven pro plnohodnotný život. Ale podívejte se na statistiky – my k počtu trvale postižených dětí nepřispíváme, naopak umíme předčasně narozenému dítěti vytvořit takové, chcete-li umělé podmínky, že s velkou pravděpodobností vývoj dožene.

Zatímco ještě před dvaceti lety jsme byli tváří v tvář pravděpodobnému handicapu téměř bezmocní, dnes mu umíme z velké části předejít nebo ho významně zmírnit. Řeknu to třeba trochu tvrdě – neonatologie kvalitu populace nezhoršuje, ale zlepšuje. Selekce skupin nebo jednotlivců na podkladě sociálně-ekonomického inženýrství je eticky neakceptovatelná.



Setkáváte se s budoucími maminkami, které jdou do rizika početí a porodu i za cenu budoucí vysoké pravděpodobnosti vážného postižení jejich dítěte?

Jistě. Nejen maminky, ale i celé rodiny jsou někdy odhodlány přivést dítě na svět, ač prognóza je nedobrá. Jednak jsou přesvědčeny, že právě jim se to nestane, jednak jim třeba náboženská víra ukládá přijmout osud, i když není příznivý, a pokládají jakkoli těžký život za absolutní dar. Na to mají právo a medicína i společnost by jim měly vyhovět.



Takže zkusme právě budoucím maminkám říci, s čím si už umíte poradit…

Uvedu příklad zavedení jedné metody z posledních let. Jak odhalit nebezpečí dušení při porodu, jak těhotenství za přesně definovaných podmínek ukončit a vést porod tak, abychom se této situaci vyhnuli? Roky a roky jsme hledali celkem správně odpověď v prevenci, ale obrovské úsilí a prostředky přišly v podstatě vniveč. Výskyt této opravdu nebezpečné situace je stále stejný, možná i trochu vyšší. Co dál?

Dvacet let jsme se potýkali s tímto problémem. Až přišla řízená hypotermie, česky řečeno podchlazení. Prognóza těžkých, a hlavně středně těžkých stavů dušení se podstatně zlepšuje. A nejen to – dnes klepou na dveře klinického využití další metody, jako je inhalace vzácného plynu (xenon) nebo podání některých růstových faktorů, které dokážou účinnost řízené hypotermie ještě zvýšit. Stručně řečeno, v pravý okamžik po porodu se dítě na dvaasedmdesát hodin podchladí na teplotu 33,5 stupně hypotermie, a tím se zpomalí metabolismus jeho mozkových buněk. Při dušení totiž jen méně těchto buněk umírá hned, většina až postupně. A tento proces tímto můžeme zpomalit a poškození zmírnit.

Povede se to asi u jednoho ze tří až pěti dětí, ale i to je přece obrovský pokrok. Co zatím nezvládneme, je výskyt tohoto jevu v hloubi těhotenství, kdy sice plod přežije, ale rodí se už poškozený. Druhá častá situace je předčasný porod, tedy nedostatečné vyzrání plodu. Lidské zrání je naprogramované přírodou. Nejde jen o deset lunárních měsíců těhotenství, ale také o měsíce života po porodu. V tomto období dozrávají orgánové funkce a je to úžasný, rychlý a harmonický proces. Takže po předčasném porodu se přeruší samozřejmost biologicky dané harmonie vyzrávání a my se snažíme co nejvíce se jí přiblížit, případně ji obnovit. Hledáme a snažíme se tedy používat takové metody, které zrání podporují a méně narušují. Přitom jde o obrovsky složitou harmonizaci různých faktorů.

Dříve se například děti s ještě nedostatečně vyvinutými plícemi intubovaly a připojovaly na ventilátor, což vedlo k častějším poruchám vývoje plic. Nebo například kyslík dodávaný ve vyšších koncentracích vedl k vážným poruchám sítnice a zraku. Dnes umíme použít biochemii a dodat novému organismu látky, které tuto úlohu splní mnohem šetrněji, používáme nižší koncentrace. Hledání nejlepších praktik společně s nejnovější technologií vedou v celé medicíně ke zlepšování péče. Je to nekonečný proces.



Mění se díky širšímu a hlubšímu poznání také maminky samy? Jaký vliv má jejich chování, zvyky, prostředí, na úspěšném zvládnutí důsledků předčasných porodů?

Bohužel – osvěta není všemocná. Dnes spolehlivě víme, že ohrožené děti, a takové jsou po určitou dobu všechny předčasně narozené, mají mnohem větší naději na normální život, když od prvního dne po propuštění žijí v sociálně stabilizovaném prostředí, ve fungující rodině, v atmosféře opravdové péče a zájmu. Můžete mít dvě stejně ohrožená miminka, ale jedno díky péči a klidnému prostředí docela dobře dožene všechno nebo skoro všechno, druzí rodiče nedají na naše rady a výsledky jsou špatné.

Dítě sice žije, ale jeho vývoj je opožděn a někdy i zastaven. To už není jenom věc medicíny, ale jakési kultury člověka. Stejně jako těhotenství samo. Některé ženy rodí předčasně, protože je to prostě dáno geneticky. Ale obrovské množství budoucích maminek klidně kouří, pije alkohol, nevyhýbá se stresu, špatně se stravuje. Pak může přijít předčasný porod a rizika se mohou zvýšit. A my také víme, že nezodpovědnost v těhotenství dost často pokračuje i po narození dítěte. Přestože i po propuštění s nimi dál mluvíme, radíme a doslova je školíme, někdy je to marné.



Souvisí rozdílná prognóza vašich malých pacientů i s ekonomickou situací matek?

Jen do určité míry. V České republice máme mnohem lepší výsledky v záchraně a předcházení trvalým poškozením než v USA.

Přitom tam jistě mají špičková centra s nejlepším technickým i personálním potenciálem a vydávají na zdravotnictví více než osm procent hrubého domácího produktu. V čem je rozdíl? Především v daleko dramatičtějším rozvrstvení sociálních skupin a v dostupnosti špičkové péče na vysoce specializovaných pracovištích. Správná organizace a rozvrstvení péče může totiž převyšovatsílu vynaložených peněz. V USA začali koncem minulého století decentralizovat neonatální péči a kvalita poklesla.

U nás jsme péči v 90. letech centralizovali a dostavil se pozitivní efekt. Už na přelomu tisíciletí jsme byli srovnatelní se Skandinávií, která je na evropské špičce. Ukazuje se, že se musíme vyvarovat představ o užitečnosti magické ruky trhu a rozhodující roli pojišťoven. Nebudou-li respektovány hlasy odborníků, hrozí narušení sítě kvalitních pracovišť. Nejnáročnější neonatologii, ale i medicínu obecně, mohou dělat jen špičkově technicky a lidsky vybavená centra. Když jde o život, zejména o život, který teprve začíná, tak nemohou rozhodovat úředníci od zelených stolů. Nebo vlastně mohou, ale pak je to cesta do pekel.



„Zatímco ještě před dvaceti lety jsme byli tváří v tvář pravděpodobnému handicapu téměř bezmocní, dnes mu umíme z velké části předejít nebo ho významně zmírnit.“

„Řeknu to třeba trochu tvrdě – neonatologie kvalitu populace nezhoršuje, ale zlepšuje. Selekce skupin nebo jednotlivců na podkladě sociálně-ekonomického inženýrství je eticky neakceptovatelná.“

Kdo je prof. MUDr. Richard Plavka, CSc.

Předseda České neonatologické společnosti. Profesor 1. lékařské fakulty UK. Člen mnoha zahraničních odborných společností, autor a spoluautor významných odborných publikací. Primář neonatologického oddělení 1. gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.



Zdroj: http://www.muzes.cz/
Autor: Zdeněk Jirků

KDYŽ JE MATKOU SESTŘIČKA

Jedenáct inkubátorů a špičkově školený personál jednotky intenzivní péče tu jsou v pohotovosti čtyřiadvacet hodin denně. Z 2300 až 2500 dětí, které se ročně narodí v olomoucké Fakultní nemocnici, tvoří osmina předčasné porody, a ty nejakutnější z nich najdete právě zde.


Cena života? 300 tisíc, nebo milion?

Jak primář oddělení Lumír Kantor, tak i ostatní lékaři či sestry přiznávají, že někdy jde při porodu doslova o sekundy. Cesta z porodního sálu na jipku je proto doslova záležitost několika metrů.

„Jsou to ale plamínky života, kolem kterých musíte v tu chvíli našlapovat doslova na špičkách,“ zamýšlí se Lumír Kantor. Otázka, jakou cenu má život těchto dětí, je-li vyjádřitelný nejen v pocitech, ale i v penězích, ho ani nepřekvapí, ani neurazí: „Jako lékař si ji nepokládám a ani na ni nemyslím. Jako vedoucí pracovník ji asi pominout nemohu. Nedokážu ji však přesně vyjádřit, nemocnice dostává paušální platby od pojišťoven, nevykazujeme každý jednotlivý úkon, který vede k záchraně předčasně narozeného dítěte.“ Odhaduje však, že péče o půlkilogramového novorozence, který se narodí v šestém sedmém měsíci a stráví v péči lékařů zbylou dobu zbývající do jeho původně plánovaného porodu, se může podle obtížnosti péče a léčby pohybovat od milionu do milionu a půl. „Jenže sazby od pojišťoven nebyly deset patnáct let novelizované, takže se to těžko odhaduje.“

Jen dávka léku s koncentrovaným kofeinem, který podporuje rozvoj činnosti plic, vyjde na sedm tisíc korun…

Cena lidského života je ohodnotitelná i jinak. Své ceny mají pojišťovny, jiná hodnocení mají advokáti v soudních sporech. Jaká je ale cena malého lidského tvora, který přišel na svět dřív, než bylo určeno přírodou? Tuhle otázku si ostatně asi položí – dříve nebo později – každý, kdo se jednou ocitne uprostřed místnosti plné inkubátorů, z nichž některé s plným vybavením vyjdou až na tři miliony korun.

Kdysi se Lumír Kantor zajímal o problematiku náhradních matek, žen, které donosí dítě pro jinou ženu a po porodu ho odevzdají biologické matce. „S některými jsem hovořil, ale bylo mi proti srsti vyptávat se, kolik za odnošení dítěte dostanou. Neoficiálně jsem se dopátral částky asi 300 tisíc korun.“ To je podle něho také jedno z možných číselných vyjádření ceny dítěte. Podle amerických studií porovnání počátečních vysokých investic do záchrany dítěte i péče v následných měsících s tím, co v životě pak zachráněný člověk společnosti přinese, vychází naprosto jasně ve prospěch záchrany.

Mezi nadšením a beznadějí

Po sedmnácti letech ve funkci primáře Lumír Kantor tvrdí, že nalézt hranici mezi vyčíslitelnou ekonomickou hodnotou záchrany dítěte a obyčejným lidským rodičovským pohledem je těžké. „V počátcích je člověk plný nadšení, s přibývajícím věkem zjistí, že k životu patří i kompromisy, ale také zjistíte, že i ty mají své hranice.“ Vybavuje si počátky své kariéry, kdy – ještě v jiné nemocnici – přišly po prvních úspěších, po prvních zachráněných a vypiplaných dětech, také neúspěchy.

„Když vám během služby zemře dítě nebo dvě, tak si přirozeně kladete otázky po smyslu takového snažení, máte chuť se na všechno vykašlat. Po letech si však uvědomíte, že k životu i k této práci patří vše – to příjemné, radostné, i to smutné.“ Lumír Kantor současně říká, že ale stačí, aby po takovém smutném okamžiku se přišli pochlubit rodiče s potomkem, kterého na oddělení zachránili a poslali dál do života, a pochybnosti mizí. „Zvláště když vidíte, že dítě, které mělo půl kilogramu, je zdravé nebo jen s minimálními problémy.“



Technika bez nadšení lidí neznamená nic

Česká republika patří co do úmrtnosti novorozenců na absolutní světovou špičku. Lumír Kantor připomíná, že když v 90. letech minulého století začala do porodnic a novorozeneckých oddělení přicházet nová technika z celého světa, když už měli lékaři k dispozici mnohem širší spektrum léků, velmi rychle jsme se dostali v novorozenecké úmrtnosti z již tradičně dobré pozice na absolutní světovou špičku. „Pro srovnání: V 50. letech dosahovala úmrtnost narozených dětí v Československu desítek promile. V 90. letech tady u nás v Olomouci už to bylo kolem deseti promile, nyní jsme na nějakých třech promile.“ Současně však primář olomouckého oddělení dodává, že podstatný, ne-li hlavní podíl na takovém úspěchu měli a stále mají lidé. Technika sama ani zázračné léky nic nezmůžou. „Jak jsem to tehdy pozoroval, lidé byli nažhavení. Sestry a lékaři se začali vzdělávat, aby mohli dětem pomáhat, museli se naučit ovládat techniku, hledali nové cesty.“



Místo maminek sestřičky

Moderní technika je dnes v olomouckém neonatologickém centru na každém kroku, zvláště té v části, která slouží jako jednotka intenzivní péče pro nejohroženější novorozence. Jestliže se jako hranice přežití uvádí 24. týden, přibližně šestý měsíc, pohledem do karet dětí, které jsme zde viděli v okamžiku naší návštěvy, většina cifer hovoří sama za sebe: 24 plus 4 dny, 24 plus 6 dní, 26 atd. Někteří novorozenci přibyli do inkubátorů doslova v posledních dnech a hodinách. Právě inkubátory se stávají na příští tři měsíce jejich náhradní dělohou. A personál – v Olomouci je to kromě primáře ještě deset lékařek a lékařů a asi 65 sestřiček – který zastupuje v počátečním období dětem matky.

Laik si uprostřed inkubátorů, spleti kabelů, monitorů a personálu téměř neuvědomí, že ačkoli na první pohled vyvolá ve většině lidí malý človíček touhu po pohlazení a konejšení, jsou matky o úzký kontakt se svým miminkem v tomto období ochuzeny nebo významně omezeny.

„Snažíme se matkám umožnit přístup, mohou své děti vidět prakticky 24 hodin denně,“ říká zástupkyně primáře MUDr. Ivana Vránová. Maminky, které jsou z Olomouce, denně přinášejí mateřské mléko, kterým děti krmíme. Ty ze vzdálenějších míst kraje nebo ty, které nejsou v lůžkové části společně s dítětem, mají kontakt méně častý. Přesto tu vládne po většinu dne i noci ticho, sestry se pohybují téměř neslyšně. Je to opravdu našlapování po špičkách. Na rozdíl od běžného novorozeneckého oddělení neslyšíte obvyklý křik právě narozených dětí. Lumír Kantor říká, že stejně jako se stala samozřejmostí přítomnost otců u porodů, začíná být samozřejmý i pobyt matek s nemocnými dětmi v nemocnicích (zvyknout si na stálou přítomnost rodičů ve zdravotnickém zařízení bylo pro nemocniční personál v počátcích nesmírně obtížné); ve světě se objevuje už i trend, že o děti v inkubátorech na podobných odděleních pečují spolu se sestrami a lékaři i maminky.

„Množství fyzických kontaktů s dítětem, které přišlo na svět o tři měsíce dřív, nemůže být takové jako u dítěte, které se narodilo v termínu,“ potvrzuje primář. V Olomouci bezprostřednímu kontaktu matky s předčasně narozeným potomkem absolutně nebrání, ale je podle konkrétního stavu dítěte v počátečním období omezený. Například od 32. týdnu už většinou dětem fungují plíce tak, že se obejdou bez podpory dýchání. U mladších novorozenců jsou však přístroje většinou nezbytné. To všechno vyžaduje vysoce citlivý přístup.


Dětem hrají cédéčka

„Zcela však chápu, s jakými pocity matky prožívají období těch několika měsíců, kdy je jejich fyzický kontakt s dítětem minimální nebo velmi omezený.“ Především začínající sestřičky se musejí po příchodu na oddělení učit, že pokud některá z maminek nechce v prvním období po předčasném porodu své dítě vidět, není to tím, že by byla krkavčí matka. Je v tom směsice strachu, poporodního stresu a obav o život dítěte najednou. Vytvářet si k takové mamince od počátku pozitivní vztah patří k velké profesionalitě zdejšího personálu.

„Doporučuje se alespoň hlasový kontakt, necháme maminku, tatínka, prarodiče nebo sourozence pořídit nahrávku jejich hlasů. Třeba vyprávění nebo zpěv, a dětem v inkubátorech pak tahle cédéčka pouštíme,“ potvrzují sestry na oddělení. Zvuk hlasů matky a nejbližších vnímá dítě i v děloze, tady si prý zprvu na nahrávky zvyká, ale postupně je dokonce vyhledává.

Když se díváte na malé lidské tělíčko, které ještě před pár dny nemělo ani 500 gramů, vyvstane vám na mysli, jaká očekávání vyvolávají zdejší lékaři a personál obklopení nejmodernější technikou, v rodičích, kteří jsou v nečekaně obtížné situaci.


Diskutují tatínci-technici

„Složitá otázka, která souvisí také s rozvojem internetu,“ připouští nad jedním z inkubátorů primář Kantor. V 90. letech se prý zázraky nečekaly. V podvědomí laické a někdy i odborné veřejnosti bylo, že tahle práce nemá moc velký smysl. „Zachraňujete potraty, zněl jeden z výroků na adresu předčasně narozených dětí. V současnosti, právě na základě informací získaných z internetu, očekávají jak rodiče, tak i ostatní lidé, víc, než jsme schopni nabídnout, přestože úmrtnost je ve srovnání s uvedenými 90. léty třikrát nižší.“

Podle olomouckého primáře dnešní ženy často trpí, jak on sám říká, porodofobií. „Na internetu najdou spíše hrůzné zážitky z porodů, normálních i předčasných, množství informací je spíše stresuje, než uklidňuje.“ Zajímavé prý ale bývají debaty s tatínky.

„Nejvíc diskutují tatínci-inženýři. Mají pocit, že vše se dá spočítat. Ptají se, co selhalo. To se v biologii, na rozdíl od techniky, vždy přesně říci nedá. Tatínci-technici mají pocit, že když se to trochu naddimenzuje podle norem, tak to z technického pohledu vydrží. Lidská variabilita z hlediska biologie se ale spočítat a naplánovat nedá, každý jsme jinak zranitelný. Člověk prostě není technika.“


Sponzoři velcí a malí, všichni jsou vítáni

Bez přispění sponzorů a drobnějších dárců se ani v Olomouci neobejdou, jsou i pro ně důležitou posilou. Významnou pomocí byla investice, kterou zprostředkovalo Konto BARIÉRY. „Spolupracovali s námi v oblasti Norských fondů, všechna perinatologická oddělení v republice včetně našeho dostala inkubátory, plicní ventilátory a další vybavení v celkové hodnotě asi 26 milionů korun,“ připomíná Lumír Kantor.

Zcela kuriózní, ale bezpochyby přínosný byl sponzorský dar, na jehož začátku byl telefonát účetního. „Oznámil mi, že mě navštíví pán ten a ten a dá nám peníze. Pán opravdu přišel a ptal se, co bychom potřebovali. Zkusil jsem být neskromný a rovnou navrhl inkubátor. Pán jen poznamenal, že mám zavolat účetnímu a vyřídit to s ním. Upozornil jsem ho, že je to minimálně 650 tisíc korun. Nic nenamítal. Dozvěděl jsem se, že je to majitel heren. Netvrdím, že nějak zásadně změnil můj pohled na herny, každopádně však si jeho přístupu velice cením.“

Z úplně jiného šuplíku jsou miniaturní sponzorské příspěvky. Kdysi s nimi začala starší paní, která nabídla, že by pro novorozence pletla čepičky a ponožky. Když se rozhlédnete po inkubátorech, většina z dětí je na sobě má. Paní si nechala poslat rozměry a začala novorozenecké oddělení pravidelně zásobovat. Když později o její aktivitě napsaly místní noviny, přihlásily se další pletařky, které dnes už nezásobují jen novorozenecké oddělení ve fakultní nemocnici. Ročně se spotřebuje padesát šedesát novorozeneckých úpletů.

Novorozenecké oddělení FN Olomouc

JIP pro novorozence existuje od začátku 70. let 20. století. Tehdy byly zavedeny nové postupy léčby podpůrným dýcháním a centralizace předčasných porodů v regionu. V roce 1992 bylo toto oddělení v rámci FN Olomouc vyčleněno jako samostatné. V roce 1998 získalo statut perinatologického centra Ministerstva zdravotnictví ČR, v roce 2002 mu bylo uděleno ocenění Baby Friendly Hospital Best. V roce 2006 získalo ve Stockholmu cenu Practice Award 2006 za přínos ekologii ve zdravotnictví.

Novorozenecké oddělení má tři základní části: jednotku intenzivní a resuscitační péče o novorozence s extrémní nezralostí, jednotku intermediární péče pro léčbu a péči o rizikové novorozence nad 1500 gramů váhy, novorozence s vývojovými vadami slučitelnými se životem a těžkými chronickými onemocněními a jednotku péče o fyziologické novorozence.


Autor: Pavel Hrabica
Zdroj: http://www.muzes.cz

Doženou nedonošená miminka své vrstevníky?

Mnoho rodičů dětí s nízkou porodní hmotností si klade otázku, jak jejich dítě dále poroste. Dožene vůbec někdy vzrůstem své vrstevníky?

Děti, které se narodily s malou porodní hmotností, nejvíce pak ty vážící méně než 1 500 g, mají specifický růst. Tyto děti po porodu ztrácejí více svoji váhu, mohou prodělávat různá onemocnění spojená s nezralostí jednotlivých orgánů a mít problémy s příjmem potravy. Toto vše se může podílet na dalším zpomalování růstu v poporodním období.

Kterých dětí se týkají problémy s růstem nejvíce:

-nedonošených (děti předčasně narozené s malou porodní hmotností a současně s malou délkou vůči donošeným),
- hypotrofických donošených (děti s malou hmotností a s normální nebo i malou porodní délkou),
-hypotrofických nedonošených (s malou porodní hmotností, která neodpovídá očekávané hmotnosti vzhledem k délce těhotenství, a malou porodní délkou).

Mami, já to doženu!

Když tyto děti překonají obtíže spojené s jejich předčasným vstupem na svět nebo jen s malou porodní hmotností, dostanou se také do fáze rychlého růstu a pomalu své vrstevníky dohánějí a nakonec mohou růst i rychleji než oni. Tomuto jevu se říká "catch- up" (dohnání, chycení růstu vrstevníků). V tomto období mají také větší nutriční potřebu. Většina dětí (85 %) takto dožene vzrůst svých vrstevníků do druhého roku věku.

Proto je růst nedonošených dětí posuzován podle růstových grafů přímo pro nedonošence nebo použitím tzv. korigovaného věku. Jedná se o věk chronologický, od kterého se odečítají měsíce, o které se dítě narodilo dříve. Od druhého roku pak lékaři tyto děti sledují pomocí běžných růstových grafů pro danou populaci jejich vrstevníků.

Co když je stále "malé"?

Menšina nedonošených dětí vykazuje dlouhodobě nižší tempo přibývání na váze i růstu do délky či výšky a může si zachovávat drobnou postavu i vzrůst až do dospělosti. Přestože tyto děti netrpí nedostatkem růstového hormonu, můžou profitovat z léčby růstovým hormonem. Někdy, je vhodné doporučit vyšetření v centru pro poruchy růstu. Nejvýznamnější dopad u této léčby je, pokud je zahájena již v předškolním věku.

Asi nejslavnější dítě, kterému pomohl růstový hromon vrchovatě je např. fotbalista Lionel Messi. A jaký je to sportovec!


Zdroj: http://doma.nova.cz/clanek/zdravi/ten-pohled-svira-srdce-dozenou-nedonosena-miminka-sve-vrstevniky.html

Klokánkování zachraňuje předčasně narozené děti

Devětadvacetiletá Kate Ogg seděla v gynekologické ordinaci celá ustaraná. Uměle počatá dvojčata měla sice na svět přijít až za čtrnáct týdnů, jenže jí se už rozjely bolestivé kontrakce. S manželem Davidem se snažili o dítě léta – tím víc teď prožívala závažnost situace. Děložní branku měla otevřenou na dobré dva centimetry, a tak ji gynekolog poslal okamžitě do porodnice.
Poležela si v ní několik dní. Během 27. týdne těhotenství ale kontrakce opět zesílily. Následujícího rána byla otevřená na 6,5 centimetru, takže porod se už nedal odložit. David byl právě na služební cestě v Brisbane.

Kate odmítla návrh na císařský řez – rozhodla se porodit přirozenou cestou. Porod totiž mohl trvat třeba den a ona věděla, že každých čtyřiadvacet hodin navíc zvyšuje šanci nedonošených dvojčat na přežití.

Když ji konečně převezli na porodní sál, byl u dvou resuscitačních lůžek připravený tým čtrnácti porodníků, sester, porodních asistentek a neonatologů. Dorazil už i David a držel ji za ruku. Jako první se narodil chlapeček. Kate na okamžik zahlédla bledé a ochablé tělíčko. Jelikož netušila, jak má vlastně nedonošené miminko vypadat, nijak ji to nezneklidnilo.

Zatímco mu lékaři zaváděli do plic sondu na podporu dýchání a vpravovali do něj léky na povzbuzení plic, porodila Kate holčičku Emily. Děvčátko se dalo okamžitě do křiku – a teprve v tu chvíli si uvědomila, že něco asi není v pořádku. Chlapeček, kterého se rozhodli pojmenovat Jamie, totiž zatím nevydal ani hlásku.

Emily podstoupila běžná vyšetření, ovšem lékařský tým se zabýval hlavně Jamiem. Celých dvacet minut se mu pokoušeli do plic zavést kyslík, chlapeček se však ani jednou nenadechl, nehýbal se, nereagoval na žádné podněty. Nakonec se jeden z lékařů otočil na Kate: „Jamie to nejspíš nezvládl, Kate. Umírá...“

Pak jí ten drobounký uzlíček přinesl. Chlapeček co půlminutu zalapal po dechu, jako by se přece jen snažil nadechnout, jiné známky života však nejevil. „To je jen reflex mozkového kmenu,“ vysvětlil Kate lékař. Poté Oggovi se synem osaměli.

David oba pevně sevřel a Kate opatrně vybalila Jamieho z plenky, aby je v takovou chvíli nedělila ani tenká látka. Instinktivně si to křehké, nahé tělíčko položila na svá teplá prsa. Chtěla zjistit, jaké to je, chtěla se s ním seznámit. Tiše přitom plakala. Byl přece její, a teď mají přijít o společnou budoucnost? Toužebně si přála, aby neodcházel...

Pomalu se s Davidem vyrovnávali se situací. Kate Jamieho něžně svírala v dlaních. Bylo to pro ni prosté gesto mateřské lásky, pro Davida zase přirozený projev manželčiny vřelé a spontánní povahy, kvůli které ji tolik miloval.
Před pár lety spolu podnikli impozantní osmisetkilometrovou pěší cestu po Španělsku. Tehdy se i ve chvílích, kdy byli se silami u konce, dokázali zastavit a láskyplně se obejmout. Dodnes, když Davida bolela hlava, ho Kate uměla zbavit bolesti tím, že ho objala a líbala na víčka.

Umírá, řekli lékaři Kate a dali jim synka, aby se s ním rozloučili. Kate tomu nechtěla uvěřit. Toužebně si přála, aby neodcházel...

Zázračná klokaní technika aneb klokánkování

Když k sobě Kate Jamieho přitiskla, nejenže tím nevědomky zopakovala pradávný a mocný rituál, ale zároveň použila metodu, kterou nyní doporučují mnohé světové porodnice. Takzvaná „klokaní technika“ spočívá v přikládání novorozenců, zejména nedonošených, na matčino tělo.
Lékaři prokázali, že se tím prudce zvyšuje jejich šance na přežití. Matčina hruď je totiž pro novorozence tím, co pro klokaní mládě vak – vlastnostmi se nejvíc blíží prostředí dělohy.
Podpora tělesného kontaktu matky a novorozence se zrodila už v 70. letech minulého století. Tehdy v kolumbijské Bogotě umíralo až 70 procent předčasně narozených dětí na infekce a dýchací problémy. Tamější lékaři zjistili, že děti, které jejich matky několik hodin držely na hrudi, mají úmrtnost mnohem nižší. Dnes panuje názor, že klokaní technika děti zklidní, zbaví stresu a pomůže jim navázat kontakt s rodiči.

„Často se člověk může stát svědkem přímo dramatických změn. Dětem se téměř okamžitě a razantně zlepší dech a sníží tepová frekvence,“ konstatuje Abbey Eeles, novorozenecký terapeut z Královské porodnice v Melbourne. „Existuje zkrátka už nespočet důkazů, že tahle metoda prospívá jak dětem, tak rodičům.“

Kate si Jamieho přitiskla na prsa a začala na něj mluvit. Vyprávěla mu, že má sestřičku a taky tátu a mámu, kteří ho mají moc rádi. Uběhlo pár minut, když jí připadalo, že sebou Jamie trhl. Nejdřív se lekla, že právě zemřel. Pak si ale mezi vzlyky uvědomila, že se chlapečkovi rytmicky pohybuje hrudníček.

„Co když se to přece jen snaží překonat?“ obrátila se na Davida. „Co když to chce zvládnout?“ David se rozběhl pro lékaře.

Ten jim však zopakoval, že Jamie se hýbe pouze reflexivně, a nechal je o samotě s jejich smutkem. Oggovi se tedy pomalu smiřovali s tím, že jejich chlapeček umírá. Mluvili na něj, hladili ho a hlavně si ho tiskli k srdci. Blíž už si být nemohli.

Vzápětí se stalo cosi, čemu ani David, ani Kate nemohli uvěřit: miminko otevřelo oči. Pak mírně nadzvedlo hlavičku a jako by se pokusilo uchopit tátův prst. David znovu vyběhl z pokoje, aby našel někoho, kdo by mohl Jamieho vyšetřit.

Do pokoje se vrátil lékař se sestrou, posadili se a začali manželům vysvětlovat, že se určitě spletli. „Koukejte!“ upozornila je Kate, která si navlhčila prst mlezivem ze své bradavky. „Vždyť mi olizuje prst!“

Jakmile lékař zvedl Jamieho matce z prsou, chlapeček sebou prudce škubnul a dal se do usedavého pláče. Lékař ho položil na lůžko, poslechl si ho stetoskopem a nevěřícně podal stetoskop sestře. To už měl Jamie plíce plné vzduchu, dýchal bez pomoci a měl zdravou barvu.
Nastal horečný shon – vzápětí ho převezli na jednotku intenzivní péče k sestřičce Emily.

Naše těla prahnou po doteku

„Naše těla prahnou po doteku,“ vysvětluje Matt Hertenstein, profesor psychologie na americké DePauwově univerzitě a světově uznávaný odborník na sílu doteku. „Už se prokázalo, že tělesný kontakt má pozitivní vliv na naši tělesnou schránku, imunitní systém, zvládání stresu, a dokonce na mozkové funkce.“
Pro novorozeňata je dotek obzvlášť důležitý. Výzkumy zjistily, že miminka reagují na bolest, například na odběr krve z patičky, stresově – zvýší se jim tepová frekvence.
Ocitnou-li se tedy na jednotce intenzivní péče a musí podstupovat další a další náročná a bolestivá vyšetření, je dotek účinným a vědecky ověřeným prostředkem, který jim pomáhá zvládnout situaci.
Miminka jsou totiž tělesně vyladěná stejně jako jejich matky. Matčina prsa, k nimž se nemluvně tiskne, mění teplotu tak, aby miminko podle potřeby zahřála nebo zchladila. Dítě přitom obvykle usne, čímž ušetří energii, již pak může vložit do růstu a přibírání na váze. Tělesný kontakt prospívá také rozvoji mozku.
Děti, které byly dlouho v kontaktu s matčiným tělem, méně často umírají, méně trpí bolestí, lépe se kojí a doma pak lépe prospívají. Klokaní technika známá také pod výrazem klokánkování je pro nedonošené děti natolik blahodárná, že někteří odborníci volají po jejím častějším užívání, a to zejména na špičkově technicky vybavených novorozeneckých odděleních.
Studie univerzity ve švédské Uppsale doporučuje, aby na novorozeneckých odděleních mohly matky s dětmi po porodu zůstat pohromadě.

   Vědci soudí, že předčasně narozené dítě s nízkou porodní váhou by mělo být vnímáno jako plod, který se ocitl mimo dělohu, a k tomu, aby dozrál, nutně potřebuje matčino tělo.

Celou tu dobu, co Emily a Jamie pobývali na novorozeneckém oddělení, se s nimi Oggovi mazlili tak často, jak to jen šlo. Děvčátko k sobě Kate poprvé přivinula, když mu byl necelý týden. V inkubátoru Emily celou dobu kolísala teplota i dechová frekvence, ale jakmile ji k sobě Kate přitiskla, všechny hodnoty se ustálily. „A pokaždé, když jsme oba vzali do náruče, se přestali mračit,“ tvrdí rodiče.
Po jedenácti týdnech se děti zotavily natolik, že si je Oggovi mohli odvézt domů. Mají v pořádku zrak i sluch a ve svých osmnácti měsících se vyvíjejí zcela normálně. „Jamie umí všechno to co Emily,“ pochvaluje si Kate.
A aby těch zázraků nebylo náhodou málo, jen několik měsíců po narození dvojčat Kate zjistila, že čeká další dítě. Po tolika letech marných snah o přirozené početí porodila zdravého kluka Charlieho.
Nemohli se s Davidem dočkat, až ho k sobě poprvé přitisknou...

Ani lékaři nedokáží vysvětlit, co se novorozenému Jamiemu Oggovi vlastně stalo. Kate ale nepřestala věřit, že její syn, který se po porodu nemohl nadechnout, bude v pořádku stejně jako jeho sestra Emily.

KLOKÁNKOVÁNÍ aneb NAŠE TĚLA REAGUJÍ NA DOTEK AUTOMATICKY

 

• Dotek zmírňuje naši odezvu na stres: snižuje se hladina stresových hormonů kortizolu, adrenalinu a adrenokortikotropického hormonu, zpomaluje se nám tep, klesá krevní tlak – a to všechno prospívá cévám.
  

 

• Zvyšuje se hladina oxytocinu – přírodního peptidu, který podporuje pouto mezi matkou a dítětem.
  

• V mozku se aktivuje orbitální frontální kortex, tedy stejná oblast, která vnímá libé pocity způsobené příjemnými vůněmi.

 

• Dotek pomáhá ke vzájemnému porozumění: vědci zjistili, že komunikace prostřednictvím doteku je stejně složitá a plná nuancí jako komunikace slovní a mimická.
  

 

• U kojících matek podporuje tělesný kontakt s dítětem tvorbu mléka.  
  

 

Zdroj: http://www.readersdigest.cz

 

Většina nedonošených dětí je díky neonatologické péči zcela zdravá

Bojíte se, že když se vám dítě narodí předčasně, bude postižené? Možná se obáváte zbytečně. Česká neonatologická péče je dnes na vysoké úrovni. Důvodem může být i stále rostoucí procento matek, které tuto speciální péči vyžadují. Nedonošené dítě, tedy dítě narozené mezi 24. - 40. týdnem, má tak oproti 90. létům mnohem lepší prognózy na kvalitní život. Většina dětí je dnes od těch donošených zkrátka k nerozeznání.

 

"Roberte, řekni mi, chodíš rád do školy?"
"Jo, chodim rád do školy, ale jenom proto, že tam máme věci, které já umím. Ale psaní neumím, tak se tam učím psát."
 
Sedmiletý Robert patří mezi nedonošené děti. Kdyby se narodil před dvaceti lety, pravděpodobně by mu lékaři moc šancí nedávali. Na svět totiž přišel o celých 14 týdnů dříve.

Rodí se více nedonošených dětí, díky neonatologické péči je dnes ale většina z nich zcela zdravá

 

DOWNLOAD (STÁHNOUT)

 

„Ty pocity byly samozřejmě naprosto děsivé, protože on vážil 690 gramů, když se narodil. Měl ještě vlastně zalepená očička a kůži mu museli přilepit speciální izolepou, aby se mu nepotrhala, tak jemnou ji měl. Ale ve spolupráci se skvělým personálem u Apolináře jsme tím prošli a nakonec tady stojí takovýhle sedmiletý kluk, který chodí do školy, umí číst a psát a je hrozně šikovný," říká matka malého Roberta Daniela Ernestová.
 
Robertův případ však není v dnešní době ojedinělý. Naopak. Podle zprávy Born Too Soon zveřejněné Světovou zdravotnickou organizací se ve světě každým rokem narodí 15 miliónů dětí předčasně. Jen v České republice se číslo blíží k 8,5 tisícům.
 
"Jeden z hlavních důvodů je, že se změnila strategie lidské reprodukce, kdy nastoupila reprodukce tzv. asistovaná, která s sebou přinesla vícečetné těhotenství. To je více rizikové a maminka s vícečetným těhotenstvím rodí předčasně," vysvětluje předseda České neonatologické společnosti Prof. MUDr. Richard Plavka.
 
Rizika jsou spojena nejen s porodem ale i dalším vývojem dítěte. To může v těch nejtěžších případech trpět např. mozkovou obrnou, poruchami sluchu a zraku či slabými mentálními defekty. Ještě v 90. letech se proto lidé obecně domnívali, že předčasně narozené dítě rovná se postižené. Česká neonatologie, která patří dnes ke světovým špičkám, se ale od té doby hodně proměnila. Dítě lze zachránit už od 25. týdne, a to v 70% i s relativně dobrou prognózou.
 
"Ta péče je jinde, než byla v 90. letech. Zásadně se změnila, přístup k dětem je jiný. Trochu jsme doháněli ten ukazatel úmrtnosti a dnes už mluvíme o kvalitě. Dnes jsme schopni tu kvalitu poskytovat, ovšem pořád si myslím, že podmínky pro to, aby ta kvalita mohla být ještě lepší, tady nejsou," říká Richard Plavka, podle kterého je dnes neonatologie jedním z nejzásadnějších lékařských odvětví.
  
"Jestliže vezmeme, že naše západní společnost pomalu vymírá, protože se rodí méně dětí a naopak více lidí umírá, je potřeba se věnovat kvalitě populace, tzn. v hierarchii hodnot - kvalita populace rovná se kvalitní péče neonatální."
 

"Roberte, co nejraději děláš, když nejsi ve škole?"
"Judo, mám žlutý pásek, už jsem pokročilý."
"A přepereš všechny ostatní?"
"Moji sestru ne! Ta na mě nedělá jemnou cestu, ta na mě dělá tvrdou cestu."

 

Zdroj: http://www.rozhlas.cz

Autorka: Magdaléna Medková

Díky za tu šanci!

„Tak jsem měl před pár dny svátek, konečně taky jednou, ale nic jsem nedostal,“ pronesl syn významně, „dokonce po mně ani pes neštěkl!“ „Tak si řekni fenám, ať po tobě dodatečně štěknou,“ navrhla jsem kreativně. „Kdy žes měl jako ten svátek mít?“ zeptala jsem se zvědavě. Synovo jméno totiž v českém kalendáři vůbec není, a v maďarském je 24. února, což rozhodně ještě není, natolik jsem ještě v obraze. „V sobotu!“ pyšně oznámil chlapec. Natáhla jsem se pro kalendář: „Chceš mi namluvit, že jsem tě pojmenovala Mahulena?“ nevěřila jsem. Obrátil oči v sloup. „To kupodivu ne, ono stačí i to jméno, které jsi mi skutečně dala, víš, ale 17. listopadu je Světový den nedonošených dětí!

„Tak jestli tedy něco takového existuje, zapomeň na sebemenší obdarovací nároky!“ usadila jsem syna rozhodně, „ne já tobě, anóbrž ty mně bys měl pořídit dar nepřehlédnutelné hodnoty!“ A taky všem doktorům a sestřičkám, kteří se o tebe starali, dodala jsem v duchu. Těm všem by měl jít políbit ruce!

Jako by to bylo včera, a ne před více než osmnácti lety... Vzpomínky se rojily jedna přes druhou. Kdo jednou uviděl nedonošené mini miminko v inkubátoru, napojené na všechny možné přístroje, omotané hadičkami, do smrti na to nezapomene.  A kdo takhle viděl svoje vlastní dítě, do smrti se z toho docela nevzpamatuje, a to i v případě, že se konal „Happy End“...

Obdarovali jsme se navzájem pizzou s mořskými plody, do porodnice jsme zaslali synovu nejčerstvější fotku- z plesu - je na ní v obleku, kravatě a s načechranou patkou. Když se narodil, nikdo nevěřil, že přežije noc. Když jsem si ho ve čtyřech měsících odnášela domů, nikdo nevěřil, že kdy bude chodit. Se svými šedesáti deky byl vpravdě průkopníkem- tím, jakou prokázal bojovnost a chuť do života, tehdy významně snížil hranici pro zachraňování extrémně nedonošených novorozenců.

„Hele, pamatuješ si něco z toho období?“ pronesla jsem infantilně. „To si teda fakt nepamatuju,“ odtušil, „ale co si pamatuju až moc dobře- jak jsi se mnou cvičila, to byl teda hnus!“ zavyčítal. „To byl,“ souhlasila jsem vřele,“ řval jsi tak, že sis vyřval kýlu. Kopal jsi mě. Ale to si pamatuješ z pozdější doby, předpokládám. Někdy mám pocit, že cvičíme do teďka.“ Myslela jsem to vážně. Cvičení bylo nápor na moje nervy i svaly. „Můžeš mě dodatečně nahlásit na Ochraně dětí. Týrání, a tak,“ navrhla jsem.

Najednou jsme oba zvážněli. Syn mi popisoval hodinu občanky v jejich třídě, kdy byl probírán konkrétně zmiňovaný svátek nedonošenců. „ Poslouchal jsem kecy, jak nemá smysl taková nedochůdčata zachraňovat. Že stejně nebudou nikdy normální. Že to je jenom zbytečné týrání mimin. Že to je spousta prachů vyhozených oknem. Blablabla...“  Odfrknul si.

Takže jsi povstal a uvedl vše na pravou míru s využitím osobního příkladu, předpokládám,“ přeptala jsem se. „Takže jsem povstal a řekl jim, že jsou mimo mísu. Že si žádné týrání nevybavuju, ale jsem sakra rád, že jsem. I kdybych měl následky, stejně bych byl rád na světě. A že znám spoustu lidí, kteří na tom byli podobně jako já, a taky jim to dobře dopadlo. A že i když jsou případy, kdy se takové děti zachránit nepodaří, zkusit se to musí vždycky. Všechny musí dostat šanci!“

Objednali jsme si dvojku bílého. A přiťukli jsme si na všechna nedonošená mimina, jejich rodiny, lékaře a sestry, vynálezce všech těch specielních přístrojů, které umožňují pečovat o takhle maličké pacienty, a další a další lidi, které s námi slaví tenhle významný den. A taky jsme si připili na šanci, kterou jsme dostali, a kterou přejeme všem, kteří ji potřebují.


Zdroj: http://dianova.blog.idnes.cz/

Jak se rodí bojovníci

Dnes vám přináším krásný příběh předčasně narozených dvojčat- chlapečků Huberta a Viléma narozených ve 24. týdnu těhotenství. O tom, jak vše zvládali, jak bojovali, příběh o naději, nezdolné víře a šťastném konci. Moc děkuji rodičům za uveřejnění tohoto příběhu a přeji hodně zdraví a šťastných chvil!

V březnu to byl rok, kdy ve velkém shonu na porodním sále zapnul pan anesteziolog rádio a do tónů We are the Champions skupiny Queen přišli na svět naši chlapečci. Pak, přesně v den termínu porodu, jsem s nimi strávila první společnou noc. Nebýt těch tří měsíců mezitím, byl by to běžný příběh. Ale není a my máme doma úžasně statečné bojovníky.

Hubert a Vilém se narodili ve 24. gestačním týdnu s porodní váhou 725 g a 650 g. Že čekám dvojčátka, jsme se dozvěděli ve 13. týdnu. Do té doby s námi kluci hráli na schovávanou a vždy se ukázal jen jeden šprýmař. Dvojčata byla od dětství můj sen a ten se mi splnil. Moje těhotenství bylo krásné a bezproblémové až do 21. týdne. Pak to přišlo. Hospitalizace, strach, uklidnění, propustka na víkend, noční odtok plodové vody, cesta zpátky do porodnice tentokrát s houkačkou nad hlavou, strach, bezmoc, zoufalství. Tak to přece nemůže skončit!! Neskončilo. Byla jsem překvapená, jak klidný zůstal pan doktor. Odtok plodové vody neznamená konec. S tím se dá vydržet ještě dny i týdny. Tak my teda vydržíme!!

Lékaři začali dělat svou práci. Pravidelné kontroly ultrazvukem, na kterých bylo naštěstí vidět, ze chlapečkům se daří dobře, tokolýza, preventivní antibiotika... Nemohla jsem jen tak nečinně čekat a rozhodla se, že chybějící plodovku doplním. Prostě budu pít ještě víc než obvykle a hlavně věřit. K mojí pitné kůře se začali přidávat přátelé. Každý večer jsme se trumfovali, kdo kolik čeho vypil, hecovali se, kdo vypije rychleji půllitr libovolného nápoje. A společně jsme to dokázali!! V sobotu ráno, přesně 14 dní po odtoku plodové vody, se přišel pan doktor před odchodem domů po službě rozloučit. Byl nadšený. Laboratorní výsledky byly v pořádku, plodovky podle posledního ultrazvuku přibylo. Moje radost netrvala dlouho. Asi dvě hodiny nato mě začala bolet v pravidelných intervalech záda a pak už bylo vše rychlé. Vyšetření, vyděšený telefonát, příjezd muže, přesun na sál, tokolýza, kortikoidy, vyšetření, svolávání lékařů, pobíhání sester. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: „Postarejte se o moje děti!“ Potom se zamračená obloha najednou rozjasnila a chlapečci byli na světě.

Z první návštěvy na neonatologické JIPR si toho moc nepamatuju. Strašné horko, podlamující se kolena, dlouhý rozhovor s panem primářem, ze kterého mi utkvěla v paměti jediná věta: „Hubert a Vilém, krásná jména, to už jsme tady dlouho neměli.“ A dvě malinkatá červená svraštělá tělíčka plná hadiček a obklopená přístroji. Naši chlapečci. Nevypadali jako miminka, spíš jako malí dědouškové z jiné planety. Sálal z nich klid, pokoj a zvláštní moudrost. Od chvíle, co jsem je uviděla, jsem se přestala bát. Jsou to moji kluci a ti mě v tom nenechají!

JIPR se stala našim druhým domovem. Za klukama jsme s mužem chodili každý den a postupně se zapojovali do péče. Krmili, měřili teplotu, přebalovali, klokánkovali, já jsem odsávala mléko. Když bylo chlapečkům 12 dnů, přivítala mě sestřička slovy: „Maminko, budeme měnit Vilíkovi inkubátor, takže budete chovat.“ Bylo to nádherné, zázračné, nabíjející, nepopsatelné. Bertíka jsem poprvé chovala hned druhý den. Když stav chlapečků nedovoloval klokánkování, seděla jsem u inkubátoru, hladila je, četla pohádky, zpívala písničky. Mravenčí ukolébavka dělala zázraky a dokáže kluky vždy zklidnit dodnes. Při odchodu jsem chlapečkům dávala úkoly a oni je poslušně plnili. Někdy měli pěkně spinkat, dýchat a papat. Jindy, když byli intubovaní, dostali přísný zákaz dýchání, aby se neprali s respirátorem. To byl pak hlavní úkol většinou papat, nebo pořádně čurat. Byly to dny plné zvláštního kouzla a radosti z každého malého-velkého pokroku. Každá strávená dávka mléka, počuraná plena, odpojení od respirátoru či snížení hladiny kyslíku znamenaly obrovský krok kupředu a naše nepopsatelné štěstí. Byly to ale také dny plné nejistoty a zvratů. Stačilo na chvilku si odskočit a vše mohlo být najednou jinak.

Chlapečci si toho prožili opravdu hodně. Jejich propouštěcí zprávy mají několik stránek. Ale zvládli to všechno úžasně statečně. Transfuze, fototerapie, intubace, infekce... Když mi lékaři říkali, že nasadili antibiotika, brala jsem to, jako by mluvili o vitamínech. Kromě „běžných komplikací“, kterým se nevyhne žádné extremně nedonošené miminko, nás čekalo jedno velmi nemilé překvapení. Dva týdny po narození se Bertíček začal oběhově zhoršovat. Na vině byla obrovská krevní sraženina v srdíčku. Bertík musel být utlumený, intubovaný, zadržoval vodu, takže byl najednou obrovský, měl v sobě současně 3 kanyly. Jeho krevní oběh fungoval jen díky tomu, že si naštěstí znovu otevřel Botallovu tepennou dučej. Lékaři nás připravovali na všechno. Dny, kdy svolávali konzilium a vraceli se po dvou hodinách celí rozpálení diskuzí, byly děsivé. Ani v literatuře nebyl popsaný návod, jak u tak malého tvorečka postupovat. Naštěstí jsme byli v těch nejlepších rukou a Bertík bojoval jako lev. Proseděla jsem u něj hodiny, hladila ho, povídala mu o tom, že se uzdraví jako ten polámaný mraveneček a pak si ho i s bráškou odvezeme domů.

Po pár týdnech se jeho stav zlepšil tak, že mohl být s Vilíkem přeložený na JIP. Konečně byli chlapečci spolu, měli inkubátory hned vedle sebe. Jejich stav byl natolik dobrý, že jsem mohla oba klokánkovat každý den, o víkendech i s mužem. Postupně jsme začali chlapečky učit sát mléko ze stříkačky. Zvládli to bravurně. Když pak ještě víc zesíleli, zkusili jsme přikládat a kojit. Z porodnice odcházeli kluci plně kojeni a kojení nám vydrželo dodnes navzdory všem, kteří tvrdili, že nedonošené děti se nekojí!! 

Po propuštění z porodnice museli ješte chlapečci na operaci tříselných kýl. Několik měsíců inhalovali kortikoidy a cvičili jsme Vojtovu metodu. To už je ale vše za námi. Kromě jedné noční návštěvy na pohotovosti kvůli zhoršenému Bertíkovu dýchání, krátké hospitalizace s Vilíkem na pozorování po záchvatu febrilních křečí, asi dvou malých nachlazení a jedné kratinké střevní příhody jsou kluci zdravější než spousta jejich vrstevníků.

Dnes jsou Bertík a Vilík veselí, zvědaví a komunikativní chlapečci. Kalendářně mají rok a půl, tomu odpovídají mentálně a verbálně, motorika je přiměřená korigovanému věku 14 měsíců. Krásně a s chutí baští, rostou, vše zkoumají, samostatně chodí, velmi rádi si čtou, „tančí“, hrají na schovávanou, řádí ve vodě, staví komíny, navlékají kroužky, používají asi 20 slov (jinak brebentí svou řečí neustále už přes půl roku), napodobují zvířátka a hlavně se pořád smějí. Mají se navzájem moc rádi. Pomáhají si, povzbuzují se, často se spolu mazlí a nádherně se u toho jeden na druhého spiklenecky smějí. Jsou nadšeni každou společností dětí i dospělých. Návštěvy u lékařů berou jako zajímavé zpestření, sestřičky a doktoři jsou tety a strejdové, pro které mají vždy úsměv a od kterých se nechají rádi pochovat. 

První měsíce po narození Bertíka a Vilíka nebyly jednoduché. Poznali jsme své nejtemnější, ale i nejlepší stránky. Byla to težká zkouška nejen pro nás, ale i naše okolí. Z neznámých se stali přátelé, z přátel se stali známí. Zejména v prvních dnech mi často docházely síly. Hlavou se honily myšlenky “co by, kdyby”. Nemohla jsem to ale vzdát. Chlapečci mě potřebovali. Potřebovali moje mléko, moje pohlazení, můj úsměv, moji víru ve štastný konec. Přišla i otázka: “Proč my?” Ale okamžitě jsem si na ni odpověděla: “Protože my to zvládnem!!”  Co mi v tom období dodávalo sílu a energii, byla obrovská víra v naše chlapečky, že to nevzdají, absolutní důvěra v péči lékařů a sester a taky nádherná podpora kamarádek, které si prošly podobnou zkušeností.

Pokud právě prožíváte těžké období plné nejistoty, přeji Vám, ať ho zvládnete se stejnou vůlí, silou a bojovností, jakou nám předvedli naši chlapečci. Ať Vám přeje zdraví i štěstí tak, jako přálo nám. Ať máte kolem sebe tolik lásky, jako jsme měli my. Ať potkáte aspoň tolik krásných lidí, jako jsme potkali my. Ať si brzy můžete říct: "STÁLO TO ZA TO!!"

PODĚKOVÁNÍ

Za to, že můžu dnes psát příběh se štastným koncem, vděčíme především kolektivu pracovníků neonatologické JIPR porodnice U Apolináře. Jim patří náš obrovský dík a obdiv! Je úžasné, s jakou profesionalitou, nasazením, zkušeností, empatií, láskou a radostí se všichni citlivě starají nejen o svěřené děti, ale i o nás, jejich rodiče. Celé to náročné období, kdy naši chlapečci balancovali na opravdu tenkém ledě života, nám pomáhalo překonat vědomí, že jsou v těch nejlepších rukou, do kterých se mohli dostat. DĚKUJEME!!


Vilík, Bertík, Eva a Tomáš Ratajovi

                                                                                                

Více fotografií Bertíka a Vilíka na

http://doteksvetla.blogspot.cz/2012/08/bertik-vilik.html

Příběh Petříka narozeného ve 26. týdnu

Dnes bych vám ráda představila příběh půlročního chlapečka Petříka, který se narodil ve 26+3 tt s porodní váhou 880 g. Dnes je to půlroční chlapeček,  a i když začátek života neměl vůbec lehký, je to šikovný kluk a pořádný bojovník. Věřím, že právě tento příběh může dodat potřebnou sílu všem rodičům, kteří se právě v podobné situaci nacházejí...

"Miminko jsme teď v brzké době neplánovali, i přesto jsem nečekaně otěhotněla. Měla jsem ohromnou radost a chtěla jsem to vykřičet do světa, ale dokud jsem neměla v ruce těhotenský průkaz, věděli to jen ti opravdu nejbližší.

Když jsem poprvé uviděla na ultrazvuku ten malinký zázrak, měla jsem slzy v očích a tak neskutečnou radost, že budu máma. Na každou prohlídku jsem se těšila jako malé dítko na hračku. Od začátku bylo mé těhotenství bezproblémové, jen ranní nevolnosti, ale nic neobvyklého...

Každý týden jsem pročítala, co se s miminkem v bříšku děje, co se zrovna vyvíjí a tak to šlo týden co týden. Když se blížila genetika ve 20.tt, byla jsem trochu nervózní, zda je miminko v pořádku a zdravé. Hrozně jsme si přáli chlapečka, a tak nás velmi potěšilo, že to bude kluk a zcela zdravý. Už jsem se nemohla dočkat, až se v lednu konečně narodí a já ho budu moci pohladit a pomuchlovat.

Nikdy mě ale nenapadlo, že to bude tak brzy ... O předčasných porodech jsem občas něco přečetla a měla v očích slzy, čím vším si ti drobečkové musí už od narození projít. Když jsem byla 26+2, začalo mi velice často tvrdnout bříško, byla to až protivná bolest a pro mě neobvyklá. Byl víkend, tak jsem usoudila, že hned v pondělí si dojdu k Mudr, kdyby bylo něco v nepořádku, ať něco nezanedbám.

Přítel odjížděl pracovně do ciziny a já měla jít zrovna v to pondělí i na těhotenskou cukrovku, a tak jsem to spojila s návštěvou u paní doktorky. Přítel brzy ráno odjel. Moje doktorka tam pondělky nebývá, tak mě sestra ihned poslala vedle k jinému doktorovi. Když mě prohlédl, řekl mi, že mám zánět a že půjdu do nemocnice na udržování.

Kdybych já hloupá šla ihned na tu gyndu a neřešila to, že musím zpět na cukr, asi by malej v bříšku vydržel déle, ale to už se nedozvím…

Ihned jsem tedy zavolala příteli, že jdu do nemocnice na udržování, přítel už byl za hranicemi, a tak jsem se jen modlila, kdy za mnou dorazí. Když jsem dorazila kolem oběda na gynekologii, paní doktorka mě prohlédla a řekla, že má malý asi tak 1 kg, a tudíž mě musí poslat do Českých Budějovic, aby měl malý šanci na přežití, že bohužel nejsou vybaveni na tak moc předčasně narozená miminka. Vše se ve mně sevřelo a stále jsem si opakovala: Proč? Proč když vše probíhalo tak v pořádku, celé moje těhotenství...Užívala jsem si, jak mi začalo růst bříško,užívala jsem si, když mě malý poprvé kopl a já čekala s radostí na další pohyby mého drobečka. Mezitím, co jsem si stále opakovala, že vše bude dobré, dorazil přítel a sedl jsi ke mně a opakoval mi, že vše bude dobré, že to zvládneme a malý bude zdravý.

Byla jsem šťastná, že tam mám oporu a ne jednu, byly hned dvě, přijela ihned i moje mamka. Za nedlouho pro mě přijela sanitka. Přehodili si mě na vozík i se všemi těmi kapačkami a jelo se rychle do ČB. Cesta sanitkou byla díky milé sestře v sanitce docela rychlá, ale stále se mi honilo hlavou, co bude dál. Když v sanitce řekli, že jedeme rovnou na porodní sál, dostala jsem strach. Vždyť je tak strašně malý… Honily se mi hlavou myšlenky, zda to malý zvládne a bude zdravý, když se narodí takhle brzo?

Když jsme dorazili na místo, už nás čekali, ihned jsem musela vyplnit různé papíry a rychle na ultrazvuk a sono, podstoupit různé bolestivé prohlídky, jak už jsem otevřená atp. Byla jsem stále na 2 prsty, tak mi nechali kapačku na udržení a dali mě na pokoj. Dostala jsem pásy a sledovali se ozvy,  jak na tom malý je. Nesměla jsem se zvednout ani na minutu z postele a byla jsem hlavou dolů na posteli kvůli udržování, to bylo pondělí 31. 10. 2011 a já čekala, co bude dál...

Noc byla hrozná, vůbec jsem nemohla spát, sestry mě chodily kontrolovat a dávaly mi pásy kvůli ozvám. Druhý den ráno kolem 8 až 9 jsem šla na sono. Dr. mi řekl, že jsem stále otevřená a zánětem je zasažen i plod, tudíž porod je nutný. Odvedli mě na pokoj, abych zavolala rodině a tatínkovi, pokud bude chtít, může být u porodu. Zatímco mě připravovali k porodu, přítel nabral mojí maminku a jeli za mnou do nemocnice. Sestřička mi dala klystýr a sundala mi kapačku, aby se rozjel porod. Mezitím dorazily kontrakce po 5 minutách. Odvedli mě do sprchy a ze sprch rovnou na porodní sál, kde se čekalo, kdy začne samotný porod. Asi hodinu jsem ležela na porodním sále, kde se připravilo vše potřebné pro předčasně narozeného mrňouska.

Mezitím dorazil přítel s mojí mámou. Doktor se jich ptal, zda chtějí oba k porodu a oba souhlasili. Kontrakce se stupňovaly, sestra pravidelně chodila kontrolovat ozvy. Když už jsem měla kontrakce po 3 minutách, řekla jsem to sestře a ta mi řekla, že až mi praskne voda, ať na ně ihned zavolám. Během pár minut se tak stalo. Doktorka, která mě měla rodit, to ani nestihla, malý byl během 5 minut venku.

1. 11. 2011 v 11:43 se narodilo moje největší štěstí...

Byl tak krásný, ale tak maličký, zahlídla jsem ho v inkubátoru, když ho převáželi na JIP na NEONATOLOGII. Po 2 hodinách mě převezli na pokoj. Přítel s mamkou se mohli na malého jít podívat. Když přišli, viděla jsem svého Petříka na fotce, byl tak malinkatý, okolo samé hadičky a ta plínka, ve které nebyl skoro ani vidět.Večer jsem se mohla jít poprvé podívat na Petříka... Když jsem ho uviděla v inkubátoru, začala jsem plakat. Tak maličký a už musí bojovat o život. Zeptala jsem se, kolik váží, sestřička nahlédla do papírů a sdělila mi 880 gramů a 35 cm, poté, že je stabilizovaný a snažil se sám dýchat, tak měl jen nostrilky, které mu s dýcháním pomáhaly.

Chodila jsem za ním každý den, několikrát denně a první mlíčko… Přítel za námi po práci jezdil každý den a chodili jsme se podívat na malého. Po pár dnech jsem si ho mohla poprvé pohladit, byl tak křehký, ale byl to tak krásný pocit konečně si pohladit své děťátko…Asi tak po týdnu jsem poprvé klokanila, Petříkova váha klesla na 720 gramů a já ho poprvé měla u sebe na prsou a cítila to maličké stvořeníčko. Pokaždé jsem měla slzy v očích.

Asi tak po měsíci začali malému sundávat na půl hodiny nostrilky a zkoušeli, zda zvládne dýchat sám. Někdy zvládl pár minut, někdy i víc, ale byli jsme jak na houpačce, jednou to šlo a podruhé měl nízké saturace a musel zpět na nostrilky. Klokanila jsem každý den a po týdnu jsem nastoupila za malým na NEO, i když ho nebudu mít na pokoji, chci mu být nablízku. Nosila jsem mu mlíčko a chodila klokanit dvakrát denně.

Když po asi tak 6 týdnech zvládl být bez nostrilek, tak ho z JIP převezli na MEDIAL, kde jsou děti, které jdou pak k maminkám na pokoj. Když ho tam převáželi, vážil kolem 1100 gramů. Jak jsem měla radost, že se blíží konečně den, kdy mi ho dají, tak bohužel nastala komplikace, Petřík měl zase pauzy v dýchání a opět jsme shora spadli dolů, byla jsem klokanit a doufala, že to aspoň trochu pomůže, ale pauza se dostavila i u mě. Není nic horšího, než když vidí máma své dítě v takovéhle situaci a NEMŮŽE mu nijak pomoci, kolikrát jsem si říkala, že kdyby to šlo, bojuju za něj, dýchám za něj, ale bohužel…Asi 3 dny po převozu na MEDIAL se to zlepšilo, občas tam zazlobil sestřičky, ale konečně 14. 12. jsem ho dostala na pokoj, drobečka mého, vážil 1260 gramů a já se musela naučit ho přebalovat, omývat a to i přesto, že byl tak maličký.

Na pokoji jsem ho měla několik dní jen přes den a pak už i přes noc. Zvládali jsme to dobře, občas mi tam zapípal, že mu klesla saturace, ale vše jsme jinak zvládali na jedničku. Protože měl Petřík dvě tříselné kýly, musel ještě podstoupit 2 operace, a tak jsme byli zpět na Medialce po operaci, protože jsme se vrátili zpět na 31 % kyslíku a to už jsme měli jen 23 %. Takhle to trvalo asi týden, zlobil zase s dýcháním a já se modlila, ať už je vše zase dobré a dají mi ho zpět na pokoj, po 3 týdnech šel na druhou operaci a to už snášel mnohem lépe a asi za 3 dny mi ho dali už na pokoj. Začali jsme zkoušet flaštičku, protože jsem o mléko přišla, ale flaštička mu šla krásně, po pár dnech jsme baštili i 60 a to bylo co říct na takového drobečka. Zase jsme měli kyslík 23 %, ale po pár dnech nám ho konečně vypnuli a za pár dní jsme byli na postýlce. Tak strašně mě to hřálo u srdce, že konečně je ten můj bojovník na postýlce! 30. 1. 2011 jsme šli konečně domů po dlouhých 3 měsících, kdy člověk neví, jak to vše dopadne. Konečně nás propustili s váhou 1,98 kg a 45 cm. Dnes váží 5,5 kg a měří 60 cm a je nám 6 měsíců, korigovaně 3 měsíce.

Dohání vše, co má. Povídá, skoro už sám drží hlavinku a já jsem ta nejhrdější maminka na světě, protože mám doma ten největší zázrak na světě! Tímto příběhem chci podpořit všechny maminky, které si tímto procházejí a držíme pěstičky, protože sice je to běh na dlouhou trať, ale vyplatí se to vše vydržet a zvládnout, protože vidět pak toho bojovníčka se smát a růst je to nejkrásnější, co může být! A nic na světě nestačí k tomu velkému poděkování za záchranu života našeho Petříka. Tímto děkuji všem neonatologům a sestřičkám v Českých Budějovicích."

 

Poděkování
Děkuji tímto mamince za uveřejnění příběhu a přiložených fotografií. Také děkuji Lucce Hovorkové z Doteku světla za zprostředkování.