úterý 25. srpna 2009




Malý velký boj o život




Amilia Sonja Taylor se narodila ve 21 týdnu a 6ti dnech. Přežila a letos v květnu slavila 2. narozeniny.

O lékařském zázraku a hlavně o neuvěřitelném boji o život mluvil před dvěma lety celý svět. Holčička přežila přesto, že se narodila o téměř pět měsíců dřív. Měřila 24 centimetrů a nevážila ani 300 gramů.


Za limit pro přežití předčasně narozeného miminka byl považovaný 23. týden těhotenství. I u takových novorozenců je ale vysoká úmrtnost, většina z přeživších trpí zdravotním postižením.

Amilia strávila 4 měsíce na novorozenecké jednotce intenzivní a resuscitační péče. Dnes ještě není úplně zdravé děťátko. Má slabé plíce, nestačily se jí dostatečně vyvinout. Je odkázaná na pomoc lékařů a moderních technologií.


„Zázrakem je už samotné přežití, její současný zdravotní stav je také obdivuhodný. Nikdy asi nebude zcela zdravá, nebude ale trpět žádným závažným postižením, které by bylo na první pohled markantní,“ řekl ošetřující lékař holčičky.
Na klip o Amilii se můžete podívat zde:

http://www.youtube.com/watch?v=fejTulMNaPM



Malí bojovníci


Některá miminka se nemohou dočkat. Objeví se na světě o mnoho dřív, než rodiče a jejich nejbližší okolí očekávají. Mají to těžké, ale většinou to zvládnou. Jejich maminkám ale pohled na bezmocné uzlíčky v čepičkách jen tak z paměti nevymizí…

I když už od porodu uplynulo třeba několik let, každá žena si tyto okamžiky lehce vybaví, zvláště když příchod dítěte doprovázely jakékoli dramatické okolnosti. Ať už je to nekonečně dlouhý porod, akutní císařský řez nebo právě předčasně narozené miminko.


Dvojčata Tomík a Klárka patří mezi ty nedočkavce, kterým se zachtělo na svět o dost dřív. Konkrétně v 29. týdnu těhotenství. Koncem letošního března uplynulo už pět let od chvíle, kdy v pražské porodnici U Apolináře vykoukli tito drobečkové poprvé na svět. Nebo spíše slabě zamžourali, miniaturní očička jim nic jiného neumožnila. Ani moc nebrečeli, neměli na to dostatek sil - chlapeček, neboli „áčko“, vážil 1200 g, jeho sestřička, tedy „béčko“, ještě méně, 1110 g. Kdyby se narodili před desítkami let, možná by ten svůj trochu nepovedený životní start ani nepřežili. Naštěstí v dnešní době už je i o takové drobečky postaráno. Ihned po porodu je odnesli neonatologové na novorozenecké ARO, kde už pro ně byly připravené vyhřáté inkubátory. (Ano, tušíte správně. Byla jsem tehdy u toho - jako jejich maminka.)


Poslední těhotenství

Ještě den předtím, než se dvojčátka narodila, jsem si užívala báječný sedmý měsíc těhotenství. Moje tělo si už zvyklo na všemožné nástrahy, které s těhotenstvím (a navíc dvojnásobným) souvisejí, přestalo se mi dělat zle, chodila jsem cvičit a proudil ve mně ten jedinečný povznášející pocit, který znají jen těhulky. Zkrátka pohoda. Jednoho dne ovšem začala z ničeho nic odtékat plodová voda… Pak to šlo už rychle. Odvoz do porodnice, kde jsem měla naplánováno rodit, odtamtud převoz k Apolináři (protože hrozil předčasný porod nedonošených miminek, se kterými by si v menší porodnici nevěděli rady), marná snaha o zastavení kontrakcí a nakonec porod. Přirozený. Císařský řez nebyl nutný, miminka byla malinká a velmi rychlá.


Bez postýlky po boku

Ještě dvě hodiny jsem si poležela na porodním sále, aby mohli lékaři sledovat, jestli je vše v pořádku. To už tam byl se mnou i dvojnásobný tatínek, který vlastní porod ani nestihl, jak byl rychlý. Ale byl se na děti podívat na neonatologickém oddělení a přinesl mi je ukázat aspoň na displeji fotoaparátu… Já jsem si je totiž prohlédnout nestihla. Když se narodí takto malá miminka, není na takové „zbytečnosti“ čas. Musejí se co nejrychleji dostat do vyhřátého inkubátoru, a především k plicnímu ventilátoru, který je pro ně v prvních momentech životně důležitý. Nemohla jsem si vychutnat ten pocit, o němž se píše ve všech maminkovských časopisech - první sevření miminka v náruči. A taky ten moment, jemuž se přikládá v odborné literatuře obrovský význam - první přiložení miminka k prsu.

O tyto vzácné chvíle jsem byla ochuzená. Cítila jsem se divně. Moje pocity nebyly vysloveně ani pozitivní, ani negativní, byly prostě zvláštní. Porodila jsem dvě děti, ale nejsou se mnou. Nevím, co s nimi je. Nevím, jestli zrovna někde přes chodbu nebojují o život… Tyto pocity mě pak pronásledovaly po celou dobu, kterou jsem strávila na oddělení šestinedělí. Na pokoji se mnou byla šťastná maminka holčičky „tabulkové“ hmotnosti a byla z dcerky náležitě nadšená.

Já jsem žádnou postýlku vedle sebe neměla. Několikrát denně jsem chodila na ARO pozorovat své dva drobečky. Když jsem je viděla poprvé, tekly mi po tváři slzy - ve dvou inkubátorech vedle sebe leželi trpaslíčci jen o něco větší než lidská dlaň, v pletených čepičkách a ponožkách. Vedly od nich všemožné hadičky, o kterých jsem se až později dozvěděla, k čemu slouží a co jimi do malého tělíčka proudí. V průběhu dalších dní jsem ale trochu „otupěla“ a tuto skutečnost vzala celkem realisticky na vědomí (co jiného mi zbývalo). Na rozdíl od babiček, dědečků, tetiček a kamarádek. Kdokoli se poprvé sklonil nad inkubátorem, byl dojatý. Zvláště babičkám trvalo delší dobu, než si na tento pohled zvykly.


Strach a naděje

Snažila jsem se číst, ale spíše jsem listovala časopisy, než abych se dokázala soustředit na souvislý text. A jak mi bylo doporučeno lékaři, zkoušela jsem také co nejvíc odpočívat. Ale vše bylo zastíněno obavami a úzkostí. Co bude s dětmi? Budou zdravé? Bez trvalých následků?

Na ARO jsem chodila se strachem, jestli se něco od minulé návštěvy nepřihodilo, jestli se jejich stav nějak výrazně nezhoršil. A pokaždé, když jsem viděla u jednoho ze „svých“ inkubátorů o něco více lékařů a sestřiček, rozbušilo se mi srdce. Většinou ale šlo o pravidelné kontroly, které jsou u nedonošených miminek nezbytné.

Postupem času jsem získala od lékařů a sestřiček spoustu informací o stavu miminek a také o komplikacích, které mohou nastat. I proto jsem byla v dalších dnech trochu klidnější. Vzhledem ke své informovanosti jsem také lépe přijala (i když s vyděšeným výrazem ve tváři) od ošetřující lékařky zprávu, že byla nejprve u Klárky a pak i u Tomíka diagnostikována srdeční vada - otevřená tepenná dučej. Velmi příjemná paní doktorka mi srozumitelně vysvětlila, že jde o otvor v srdíčku, který se u dětí s „normální“ hmotností těsně po porodu uzavírá, u nezralých dětí k tomu však někdy nedojde (musí se sledovat, jestli se dučej uzavře spontánně, nebo je pak nutné uzavřít ji chirurgicky). Stejně tak potřebovaly děti v určitých chvílích větší množství kyslíku, který jim do inkubátoru proudil širší hadičkou, a někdy i speciální látku přímo do plic, aby se jim lépe dýchalo. Lékaři mi neustále dodávali odvahu a utěšovali mě tím, že miminka s váhou nad 1 kg jsou na tom vždy výrazně lépe než ta „pod kilo“.

Potěšil mne sebemenší úspěch miminek a každý gram jejich hmotnosti navíc. O každém váhovém přírůstku jsem informovala všechny příbuzné, kteří se radovali se mnou. Snažila jsem se odstříkat co nejvíce mléka a pod dohledem sestřiček jsem děti krmila injekční stříkačkou napojenou na sondu, která jim vedla přímo do žaludku. Taky jsem si užívala klokánkování. Že nevíte, co to je? Aby si miminko, které musí strávit své první týdny v inkubátoru, zvykalo na přítomnost své maminky, na její tělo, bere si jej maminka na dvě tři hodiny denně do náruči. A to tak, že si ho položí na hrudník, aby se oba navzájem dotýkali kůží.


Zázračné pokroky

Po dvou týdnech jsem musela porodnici opustit, protože na oddělení šestinedělí už pro mne nebylo volné místo. Jezdila jsem tedy každý den za svými broučky, abych je mohla krmit odstříkaným mateřským mlékem, chovat a později i koupat.

Miminka se brzy přesunula na JIP a odtud na oddělení nazvané intermediál. Zde už neležela v inkubátorech, ale v postýlkách s vyhřívanými podložkami. Na tomto oddělení se již maminky mohou o své děti samy starat - přebalují je, měří jim teplotu, váží a koupou. Hlavním a nelehkým úkolem těch malých drobečků je naučit se co nejdříve sát. Vzhledem k dlouhému nedobrovolnému odloučení od maminek s tím má řada z nich velké problémy a někteří z nich zůstanou natrvalo pouze u lahvičky (mnozí i z toho důvodu, že se maminkám přestane tvořit mléko).

Tomáškovi a Klárce taky trvalo dost dlouho, než přišli na princip aktivity, která je pro donošená miminka přirozená. Ale povedlo se - po několika dnech si dali přímo od maminky svůj první lok. Velký den prožili, když se mohli přestěhovat, a to už opět s maminkou, na oddělení šestinedělí, kde strávili poslední dva týdny svého dlouhého putování po porodnici. Do domácího pokojíčku se poprvé podívali po dvou měsících od narození, když dosáhli obří váhy (kolem 2500 gramů).

Dnes z nich jsou pětiletí raubíři. Sice o něco menší než kamarádi ze školky, ale veselí, plní energie, vynalézaví a hlavně zdraví. Se svým počátečním váhovým hendikepem se vypořádali na jedničku. A to zejména díky špičkovému zázemí a profesionalitě neonatologů a obětavé práci sestřiček z ARO a JIP. A věřím, že i díky maminčině náruči a své bojovnosti.


--------------------------------------------------------------------------------

MUDr. Mária Fedorová neonatoložka, Neonatologické oddělení Gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře, VFN v Praze



První vteřiny nezralých miminek

Ihned po porodu se miminko dostává do péče pediatra-neonatologa. Ten dítě odnese na vyhřívané lůžko, které je připraveno přímo na porodním sále. Aby nedocházelo ke ztrátám tepla, rychle miminko zabalí a snaží se mu co nejrychleji a nejšetrněji zajistit základní životní funkce. Některé děti vyžadují umělou plicní ventilaci, některé mají dostatečnou spontánní dechovou aktivitu a my jim jenom ulehčujeme samostatné dýchání. Po základní stabilizaci přeneseme malého pacienta na jednotku intenzivní péče do inkubátoru. Časté komplikace Největší rizika vyplývají z nezralosti jednotlivých systémů.

Může to být zrychlené dýchání, dušnost, apnoické pauzy (zástavy dechu), plicní infekce, krvácení do centrálního nervového systému, celkové infekce nebo postižení trávicího systému. Co mají nedonošené děti společného Každé dítě je individuální a vyrovnává se s nezralostí jinak. Ale obecně můžeme říci, že v populaci nezralých dětí častěji vidíme horší nebo pomalejší prospívání, obtížnější krmení, problémy s vyprazdňováním, větší neklid dětí, vyšší nemocnost, častější výskyt očních vad nebo chudokrevnost. I když je dokázáno, že s vyšší porodní hmotností a s vyšším gestačním věkem (týden těhotenství, kdy se dítě narodí) stoupá šance na to, že dítě nebude mít žádné postižení a bude se vyvíjet normálně, jsou to všechno ale jen statistická čísla. Každé dítě má tu svoji „čáru osudu“.

Zdroj: Lucie Kaufnerová, časopis Maminka

neděle 9. srpna 2009




Jako dlaň, tak jsou velké předčasně narozené děti v inkubátorech. Jejich počet rychle stoupá



Autor: Petr Ouhrabka



Paní Jana (32) chodí ke svému předčasně narozenému synovi skoro každou hodinu, aby se přesvědčila, že dýchá, a aby ho v inkubátoru aspoň mohla pohladit, dotknout se ho. Na jednotce intenzivní péče novorozenců v pražské porodnici u Apolináře vládne ticho, kolem blikajících přístrojů pobíhají sestry sem a tam. „Jsem šťastná, když si na něho můžu alespoň prstem sáhnout. Dodá mi to strašně moc energie a odhodlání, že to zvládne,“ říká s úsměvem Jana. Rodičům předčasně narozených dětí nikdo v porodnici nebrání své děti navštěvovat. Všichni zde ale musí dodržovat velmi přísná hygienická pravidla a řídit se pokyny personálu. Ve stísněné místnosti je šest inkubátorů, a kromě paní Jany je zde v tuto chvíli řada doktorů. Zrovna se totiž nad napojenými dětmi sklánějí lékaři, kteří mezi sebou hovoří anglicky. Paní Jana čeká, až se odborníci nad jejím dítětem poradí a ona zase bude moci jít ke svému chlapečkovi. „Střídáme se tu s ostatními maminkami každou chvilku, chodíme se dívat na děti. Bydlím nedaleko odsud, takže tady trávím spoustu času,“ dodává matka. Děti, které zde leží v inkubátorech, jsou často velké jako dlaň dospělého člověka. Na jednotce intenzivní péče nyní budou bojovat v inkubátorech týdny či dokonce měsíce o svůj život, zatímco lékaři budou na monitorech sledovat jejich životní funkce.



„Nezralé děti potřebují inkubátor, protože do určité míry uměle nahrazuje prostředí dělohy, i když nikdy ho nedokáže nahradit dokonale. Když se takové dítě narodí, jsou všechny jeho systémy nezralé a musejí následně dozrát mimo dělohu,“ říká primář oddělení neonatologie Richard Plavka. Na světové špičcePředčasně narozených dětí v současné době přibývá. Novorozenců s nízkou porodní hmotností bylo v roce 2000 asi 5,3 procent a nyní je to více než sedm procent. Vysoká část se ale podaří zachránit a vrátit takovéhoto jedince zpět do normálního života. Přesto je mohou v průběhu dětství provázet různé komplikace.


„Čím dříve se dítě narodí, tím bývají rizika dlouhodobého postižení větší. Mezi těžká postižení patří dětská mozková obrna, mentální postižení nebo porucha senzorických funkcí. Mezi ty střední patří například mírné odchylky mentálních schopností a odchylky pohybu. Do kategorie nízkých postižní lze pak zařadit třeba hyperaktivní děti,“ dodává primář Plavka s tím, že v České republice se podařilo snížit novorozeneckou úmrtnost tak, že jsme v současné době na špičce evropských čísel a dá se říct i na špičce čísel světových.



Video s primářem neonatologie nemocnice u Sv. Apolináře doc. MUDr. Richardem Plavkou CSc.:










sobota 8. srpna 2009



Nošení miminek


MUDr. E. Bonet:
"Nošení dětí na těle je podobné nošení v děloze (obklopenost, bezpečí, teplo,atd.). Nic není příliš těsné ani příliš volné. Stejně tak, jako chození matky v těhotenství nemá na páteř dítěte žádný negativní vliv, ani chození s šátkem neznamená pro dětskou páteř žádné nežádoucí následky. Kdo prohlašuje opak, musel by dětem zakázat i chodit, běhat, skákat, poskakovat a tancovat, protože tohle všechno představuje stálé "nárazy" do páteře. "





Nošení dětí je přirozený způsob života v mnoha kulturách (Asie, Afrika). A nejen nošení, ale i pevné zavinování (Indiáni). Jak se nosila celých 9 měcíců uvnitř těla své mámy, tak pokračují po porodu dalších mnoho měsíců v nošení na jejím těle. Dostává se jim pevného pouta, naprostého přijetí, pocitu bezpečí a důvěry, jsou tak chráněna před různým nebezpečím…


Lidská "mláďata" jsou svou přirozeností "nošenci". Nošenci jako opice, koaly a jiní, se mohou nohama a rukama přidržovat srsti matky. To lidští kojenci nemůžou. Musí být drženi a podporováni. Být sám znamená pro nošence totéž co být opuštěn. Nošenec pociťuje osamění jako život ohrožující stav a trpí strachem. Není tedy divu, že dítě začne plakat, je-li zanecháno samo v místnosti. Nošenec je výsledkem přizpůsobení se nomádskému způsobu života lidí. Člověk se usadil před něco více než deseti tisíci lety. To je ale příliš krátké období na to, aby došlo k biologickému a genetickému přizpůsobení se novým životním podmínkám.




Nošení



Šátek je pruh speciální látky, který je možné vázat mnoha způsoby, přesně tak, jak je to pro dítě - podle jeho vyspělosti a velikosti – nejvhodnější: na boku, na břiše nebo na zádech. Existují určitá pravidla pro vázání našich dětí. Potřebujeme šátek, který má jistou pevnost a pružnost, aby dítě pevně a stabilně podpíral a držel, ale také aby mu umožnil zůstat v "klubíčku". Důležité je vybrat vhodnou délku šátku, protože na některý typ úvazu je třeba látky méně, jiné jsou na délku náročnější (asi nejčastěji se používá délka 4,5 m). Pokud dítě usne, schoulí se v šátku do klubíčka a šátek bude nadále podpírat celá jeho záda i hlavičku jako pevná bandáž. V šátku je mimořádně důležité dbát na správné postavení kyčlí miminka. Dítě musí mít podsazený (kulatý) zadeček, kolínka mají být ve výši zadečku nebo ještě výše. Pokud je šátek správně a pevně uvázán, měl by všechny pohyby a nárazy, které vznikají při chůzi, přenášet zpět na nosiče. Tím jsou u dítěte chráněny citlivé oblasti obratlů a plotének. Současně ale musí úvaz podpírat a chránit nosiče. Není nutno znát mnoho úvazů, abychom jejich střídáním měnili zátěž a ulevovali svalům a páteři. Potřebujeme úvaz, ve kterém budeme dítě nosit rádi a bez obtíží. Nošení nesmí vyčerpávat. Správným, pevným vázáním je zároveň podporováno svalstvo pánevního dna, pro ženu po porodu je to vlastně rehabilitace.

Vázání šátku vyžaduje značnou dávku cviku, aby bylo správné a pevné. Maminky by měl zaškolit prodejce, ideální je absolvovat kurz nošení dětí v šátku (jsou pořádány například. v rodinných nebo mateřských centrech).




Další způsoby nošení:


Babyvak je pevně ušitá kapsa, do které se dítě položí nebo posadí, a má tedy pro rodiče výhodu ve snadnější manipulaci, avšak zátěž nelze rozložit na obě ramena, jako je tomu u šátku.

Cena kvalitního šátku v délce 4,5 m se pohybuje v rozmezí od dvou do třech tisíc korun, u babyvaku okolo jednoho tisíce korun.

Dalšími nosítky jsou například: ring slim – šátek s kroužkem, pouch – klokaní kapsička, mei tai – tradiční čínské nosítko nebo ombuhimo – tradiční japonské nosítko.



Důvody(výhody) proč nosit miminka v šátku:

- prospívá dětem předčasně narozeným, u dětí handikepovaných (LMD apod.)
- jejich mozek dostává více podnětů než mozek dítěte ležícího v kočárku nebo v postýlce a může se tak lépe rozvíjet
- bývají méně bojácné a plačtivé, dříve se osamostatňují
- nošením si děti cvičí rovnovážný systém a vykazují mnohem lepší motorický vývoj
- šátek si každá maminka nebo kdokoliv jiný může uvázat bez přítomnosti jiné osoby. Úvazy jsou tak navrženy, aby se daly velmi jednoduše uvázat a sundat. -dítě v šátku nesedí! Je fyziologicky podepřena páteř od kolínek až po hlavičku a to podporuje správný vývoj a držení těla (potvrzeno lékaři)


- hmotnost dítěte je (při většině úvazů) rozložena na obě ramena i boky, tudíž nezatěžuje tolik vaši páteř


- široké „sezení“ podporuje správný vývoj kyčlí (úvaz kapsa a kříž)


- můžete v klidu a bez pohledu okolí kojit i na veřejnosti


- šátek slouží i jako podložka, nebo stínítko proti slunečnímu svitu (například v autě, na zahradě i na procházce s kočárkem)


- například v Africe se na nošení a přepravu dětí používají jen šátky a děti jsou klidnější a tolik nepláčí. U nás se dříve také používaly šátky na nošení dětí. Maminky pracovaly s dítky uvázanými na těle i na poli nebo v teplejším počasí dítko jen přinesly na pole a v šátku (chůvce) položily na kraj pole a šly pracovat


- nosič lépe vnímá potřeby miminka


- čím pevněji je šátek uvázán tím lépe a pohodlněji se v něm dítko nosí

Nejčastěji se maminky obávají o páteř miminka a svá bolavá záda. Při správném uvázání šátku nemůže nošení dítěti ublížit. Dítě je v anatomicky správné poloze, jeho záda a páteř jsou podpírány, dítě v šátku "nesedí". Naopak dítě 9 měsíců schoulené v mámině břichu se postupně narovnává tak, jak roste síla jeho svalů. Důležité je vázat šátek pevně, aby bylo dítě co nejblíže vašemu těžišti. Začne-li maminka nosit své děťátko od narození, zvyká si postupně na zátěž nošení. Důležité je střídat polohy při nošení během dne nebo týdne, aby páteř a příslušné svalstvo nebyly jednostranně zatěžovány. Dobré je odkládat dítě na delší nebo noční spánek. Spící dítě můžete ze šátku přesunout do kočárku či do postýlky a odpočinout si. Naučte se při zvedání a vstávání s dítětem v šátku zapojovat více silné svaly stehen než zranitelnější svalstvo zad (při zvedání předmětů ze země si dřepněte s rovnými zády a vstávejte opět s rovnými zády). Do nošení zapojte ostatní členy rodiny

Jak dlouho a do jakého věku děti nosit?


Nošení se doporučuje už od narození. Nejlepší je nošení střídat, dopřát mu volný pohyb pro uspokojení svých zájmů a brát ho zpět do šátku, pokud projeví touhu být opět nošené. Dítě si samo reguluje délku nošení, která klesá s jeho věkem a motorickými schopnostmi. U starších dětí a batolat se dá šátek s výhodou využít na uklidnění - při růstu zubů, při návalech vzteku, v nemoci apod. Nosit můžete děti do 3 let, příp. do 15 kg.



Proč ne babyvak, klokanka či krosnička?


Šátek je univerzálnější, "roste" s dítětem. Babyvak je spíše vhodný pro novorozence, pro starší děti již moc použitelný není (ač to výrobci rádi uvádí). Klokanku použijete nejspíše od 3 měsíců, ale brzy zjistíte, že se vám tam dítě už nevejde. Navíc v klokance dítě "plandá" a je vykloněno od nosiče, takže nepříjemně zatěžuje záda. Popruhy klokanek dosti často tlačí a škrtí. Krosnička je nejlepším z horších řešení, ale vhodnější je spíše pro delší výlety. Oproti šátku je její velkou nevýhodou neskladnost a další váha navíc, kterou musíte nést. U šátku je díky těsnějšímu způsobu vázání společné těžiště blíže k nosiči, a tudíž méně namáhá zádové svaly a páteř. Všechny tyto výhody mluví jednoznačně pro šátek.



Jaké úvazy se používají nejčastěji?


Nejoblíbenější je Kapsa, ve které se dají děti nosit od novorozence až po běhající děti. Většinou maminky používají úvaz Kapsa již pro novorozence, a to tak, že do něj vloží miminko v poloze "kolíbka". Po druhém až třetím měsíci věku se dítě dá nosit v úvazu Kapsa již "na stojáka" neboli svisle. Máte-li ještě jeden kratší šátek, tak když už dítě drží hlavičku, lze přejít na úvaz typu Kříž. Ve svislé poloze na břiše pak nosíme dítě až do 1-1,5 roku věku. Poté lze děti nosit na zádech (viz níže).



Často se maminky ptají "tak to už vůbec nepoužívát kočár?".To je samozřejmě nesmysl. Pro některé případy se hodí kočár, pro jiné šátek. Jdete-li s miminkem na dopolední procházku kolem domu, vezmete raději kočár. Miminko se prospí a vy nemusíte nést tu tíhu. Stejně tak potřebujete-li na velký nákup, pak táhnout miminko i s nákupem je náročné. Naopak potřebujete-li skočit rychle do lékárny nebo za roh do obchodu, je lepší nahodit šátek a vyběhnout. Stejně tak, jedete-li navštívit kamarádku na druhou stranu města.



Není to složité naučit se šátek vázat?Vypadá to sice složitě, ale není. Většina maminek (tatínků) je schopna si zapamatovat nejsložitější úvaz (Kapsu) již na první ukázání, maximálně napodruhé. Ono není tak složité šátek uvázat, jako je potřeba se naučit tam dítě správně umístit. To vyžaduje určitý cvik a praxi, kterou získáte postupným zkoušením. Párkrát to uvážete moc pevné, párkrát volné, někdy to bude škrtit, ale nakonec si správnou polohu s přehledem osvojíte.


Častý omyl "miminko se dá do šátku a je hned spokojené"Neplatí to vždy. Každé miminko je jiné a tak některá skutečně šátek přijímají dobře, jiná hůře. Často se stává, že miminka nemají ráda polohu v kolíbce. Taková miminka se dají nosit od 2. měsíce ve svislé poloze (viz níže).

Obecně však platí:

miminko při vkládání do šátku může plakat (zejména ze začátku, když to ještě neumíte a miminko na tento způsob manipulace není zvyklé)
miminko uklidní, když se budete hodně pohupovat v kolenou
miminko uklidní chůze
miminko si často musí na šátek zvyknout (tedy zkusit 10 minut, druhý den opět, pak více, atd.)
Pokud miminko pláče, je možné, že má sklon k většímu blinkání a pokud je šátek příliš utažen, tlačí ho bříško. Dalším důvodem může být přílišné utažení rozkroku u chlapečků. Pokud miminko stále pláče, zkuste šátek na pár dní odložit a zkusit to poté znovu. Rozhodně nevěšte hlavu, trpělivost růže přináší i v tomto případě.


Odkdy nosit miminko ve svislé poloze?Ve svislé poloze lze nosit už od 2. měsíce věku (zejména u dětí, které nechtějí být v poloze kolíbky), avšak za následujících podmínek. Dítě nesmí v šátku "sedět", ale spíše je miminko "rozpláclé" po hrudníku. Nesmí mít zatíženou páteř směrem dolů do sedu, ale spíš jakoby "ležet" na hrudníku nosiče. Toho se dosáhne větším utažením šátku a chůzí v mírném záklonu. Hlavičku příp. fixujeme pod jeden z pásů, který vede od ramene.


Dá se miminko nosit na břiše čelem dopředu (od nosiče)?V určitém období se děti začnou vyklánět do stran či dozadu, neboť se chtějí lépe rozhlížet. Proto se rodiče často ptají, zda je možné dítě nosit čelem dopředu. Odpověď zní, že v podstatě nikoli. Jediný možný způsob je se "sklapnutými nožičkami", ale toto lze dělat jen u malých dětí. Problémem ale je, že v takovém případě se může dítěti skřípnout cévy a v důsledku toho špatné prokrvovat nožičky. Také je to nevhodné z důvodu většího tlaku na bříško, což může způsobovat blinkání a nevolnosti. Rozhodně nenoste miminko čelem dopředu v poloze s nožičkami dolu! Vyvracíte mu kyčle a nutíte ho prohýbat se nepřirozeně v zádech. Je třeba vědět, že období, kdy se dítě vyklání a chce vidět z šátku dopředu, je přechodné. Jediným správným řešením je dítě v takovém případě přidržovat a toto období překonat.


Co výlety? Je lepší šátek nebo krosnička?
Na výlety je šátek ideální. Na horách i sportovní kočárky s nafukovacími koly mohou mít na lesních cestách problémy. Navíc táhnout do kopce 15ti kilový kočár je občas fuška. Šátek se nám moc osvědčil, ať už mimi neseme na břiše či větší dítě na zádech. Šátek je pro dítě pohodlnější než klokanka či krosnička. Krosničky mají nicméně tu výhodu, že často mívají další úložné prostory. Takže pokud jdete sama, může být pro vás lepší krosnička. Pokud jdete s někým, kdo může nést vaše věci, doporučuji šátek. Ten má ještě další dvě výhody, které se uplatní zejména na výletě. Za prvé šátek můžete rozložit na louku, dát si sváču a nechat si dítě hrát. Druhou výhodou je jeho skladnost. Vejdete-li na výletě do restaurace, šátek složíte do malého objemu, zatímco u krosničky musíte stále řešit problémy typu "kam s tím krámem" nebo "aby nám to nikdo neukradl, dyť to stálo tři tisíce".


Častý omyl "šátek chci na léto.."Mnoho maminek si objednává šátek s tím, že ho využije až v létě. To je ale škoda, takhle omezovat jeho použití. Šátek je totiž zejména vhodný na podzimní, zimní a jarní měsíce. Zatímco jinak musíte po schodech v MHD zápolit se zabahněným kočárkem, šátek vám ušetří mnoho trápení. Miminko je dobré středně obléci a vaši bundu si navléct a zapnout přes miminko. Miminko je pak v teple a vy můžete vyrazit na úřady, lehčí nákupy či po obchodech.


Odkdy nosit dítě na zádech?Na zádech je lepší nosit dítě starší, nejlépe 1-1,5 roku. Na dítě totiž nevidíte a uvázat jej na zádech není úplně jednoduché. Obecně platí, že dokud můžete, noste na břiše. Je-li vám dítě již příliš těžké nebo jdete na delší výlet, neste na zádech.
V šátku je mi horkoZejména v létě si maminky stěžují, že je jim v šátku horko. Je to tak, neboť šátek je prostě látka, kterou máte kolem sebe. Navíc se hřejete s miminkem vzájemně. Proto je dobré mít na léto šátek z lehčích materiálů. I toto je jeden z důvodů, proč je šátek vhodnější pro ostatní roční období (viz výše).



Nosnost šátku
Šátky mají nosnost velkou, rozhodně větší, než je 4 leté dítě.



Má nošení v šátku nějaká negativa?Vše o šátcích je tak pozitívní, že to snad ani není pravda. Samozřejmě, že jsou jisté překážky, které je nutno překonat. Jednou z nich je právě zmíněné horko v létě, nebo určitá zátěž, kterou nošení pro organismus přináší. Ačkoli se většinou maminky šátky naučí vázat rychle, některé úvazy jsou přeci jen těžší a trvá delší dobu, než si maminka "vychodí" správnou polohu. Šátek bývá většinou dlouhý, takže se s ním hůře manipuluje. Všechna tato negativa jsou ale oproti výhodám zanedbatelná a nošení dítěte v šátku rozhodně stojí za to.


Jak se nosí děti jinde
Nošení dětí je přirozený způsob života v mnoha kulturách. A nejen nošení , ale i pevné zavinování. Jistě všichni znáte obrázky miminek, které nemají možnost pohnout ničím jiným než očima. Neustále je však někdo nosí, přenáší, pohupuje. Na Bali dokonce existuje obřad, při kterém se miminka doslova poprvé dotknou země. Do šestého měsíce jejich života je máma nebo někdo z rodiny celý den nosí a u matky i spí. Po dovršení šestého měsíce se při slavnostním ceremoniálu nechají poprvé volné lézt a učit se pohybovat se po zemi. V některých afrických zemích, například Zambii, je vak na nošení dětí součástí ženských národních oděvů. Tento způsob pečování o miminka jim dodává pocit jistoty - zavinuta, nošena mají vše, co měla po celou dobu v mateřském lůnu. Teplo a vůni matky, její pravidelný tep srdce, bezpečný prostor s malou možností pohybu a houpavý rytmus při chůzi. Vše tak bezpečně známé a důvěrné. Podobně fungovaly i houpací sítě a závěsné kolébky. Vybavuje se mi vyprávění jednoho dědečka, který uspávával novorozeně, sám už znavený, občasným drcnutím nohy ze svého lůžka právě do takové kolébky. V některých zemích si mohou zvláště zaneprázdnění rodiče koupit malé houpačky s motorkem. Jenže ty už patří , stejně jako třeba medvídek s nahrávkou tlukoucího srdce, do vybavení, které nemůže živé rodiče a láskyplný kontakt nahradit. Snad proto, je v těchto přetechnizovaných státech velký zájem o znovuoživení nošení dětí. Mnohé maminky, pro které se stalo nošení součástí jejich života, nastupují po krátké mateřské dovolené ( například v USA trvá pouhých šest týdnů ) znovu do práce tak, že své děti mají během pracovní doby ve vaku. Oč jednodušeji můžeme při naší délce mateřské a rodičovské dovolené nosit miminka u nás. Tím spíše, že nošení nemluvňat přináší volnost pohybu. S dítětem na těle vás nemůže zaskočit zaplněná hromadná doprava, ani vás nevyvede z míry tabulka zákazu vstupu s kočárkem do jakýchkoliv prostor. Nejen, že dítě ve vaku či šátku je akceptovatelné ve všech životních situacích, ale stává se dokonce předmětem všeobecného obdivu.

Návody na úvazy: