Malí bojovníci
Některá miminka se nemohou dočkat. Objeví se na světě o mnoho dřív, než rodiče a jejich nejbližší okolí očekávají. Mají to těžké, ale většinou to zvládnou. Jejich maminkám ale pohled na bezmocné uzlíčky v čepičkách jen tak z paměti nevymizí…
I když už od porodu uplynulo třeba několik let, každá žena si tyto okamžiky lehce vybaví, zvláště když příchod dítěte doprovázely jakékoli dramatické okolnosti. Ať už je to nekonečně dlouhý porod, akutní císařský řez nebo právě předčasně narozené miminko.
Dvojčata Tomík a Klárka patří mezi ty nedočkavce, kterým se zachtělo na svět o dost dřív. Konkrétně v 29. týdnu těhotenství. Koncem letošního března uplynulo už pět let od chvíle, kdy v pražské porodnici U Apolináře vykoukli tito drobečkové poprvé na svět. Nebo spíše slabě zamžourali, miniaturní očička jim nic jiného neumožnila. Ani moc nebrečeli, neměli na to dostatek sil - chlapeček, neboli „áčko“, vážil 1200 g, jeho sestřička, tedy „béčko“, ještě méně, 1110 g. Kdyby se narodili před desítkami let, možná by ten svůj trochu nepovedený životní start ani nepřežili. Naštěstí v dnešní době už je i o takové drobečky postaráno. Ihned po porodu je odnesli neonatologové na novorozenecké ARO, kde už pro ně byly připravené vyhřáté inkubátory. (Ano, tušíte správně. Byla jsem tehdy u toho - jako jejich maminka.)
Poslední těhotenství
Ještě den předtím, než se dvojčátka narodila, jsem si užívala báječný sedmý měsíc těhotenství. Moje tělo si už zvyklo na všemožné nástrahy, které s těhotenstvím (a navíc dvojnásobným) souvisejí, přestalo se mi dělat zle, chodila jsem cvičit a proudil ve mně ten jedinečný povznášející pocit, který znají jen těhulky. Zkrátka pohoda. Jednoho dne ovšem začala z ničeho nic odtékat plodová voda… Pak to šlo už rychle. Odvoz do porodnice, kde jsem měla naplánováno rodit, odtamtud převoz k Apolináři (protože hrozil předčasný porod nedonošených miminek, se kterými by si v menší porodnici nevěděli rady), marná snaha o zastavení kontrakcí a nakonec porod. Přirozený. Císařský řez nebyl nutný, miminka byla malinká a velmi rychlá.
Bez postýlky po boku
Ještě dvě hodiny jsem si poležela na porodním sále, aby mohli lékaři sledovat, jestli je vše v pořádku. To už tam byl se mnou i dvojnásobný tatínek, který vlastní porod ani nestihl, jak byl rychlý. Ale byl se na děti podívat na neonatologickém oddělení a přinesl mi je ukázat aspoň na displeji fotoaparátu… Já jsem si je totiž prohlédnout nestihla. Když se narodí takto malá miminka, není na takové „zbytečnosti“ čas. Musejí se co nejrychleji dostat do vyhřátého inkubátoru, a především k plicnímu ventilátoru, který je pro ně v prvních momentech životně důležitý. Nemohla jsem si vychutnat ten pocit, o němž se píše ve všech maminkovských časopisech - první sevření miminka v náruči. A taky ten moment, jemuž se přikládá v odborné literatuře obrovský význam - první přiložení miminka k prsu.
O tyto vzácné chvíle jsem byla ochuzená. Cítila jsem se divně. Moje pocity nebyly vysloveně ani pozitivní, ani negativní, byly prostě zvláštní. Porodila jsem dvě děti, ale nejsou se mnou. Nevím, co s nimi je. Nevím, jestli zrovna někde přes chodbu nebojují o život… Tyto pocity mě pak pronásledovaly po celou dobu, kterou jsem strávila na oddělení šestinedělí. Na pokoji se mnou byla šťastná maminka holčičky „tabulkové“ hmotnosti a byla z dcerky náležitě nadšená.
Já jsem žádnou postýlku vedle sebe neměla. Několikrát denně jsem chodila na ARO pozorovat své dva drobečky. Když jsem je viděla poprvé, tekly mi po tváři slzy - ve dvou inkubátorech vedle sebe leželi trpaslíčci jen o něco větší než lidská dlaň, v pletených čepičkách a ponožkách. Vedly od nich všemožné hadičky, o kterých jsem se až později dozvěděla, k čemu slouží a co jimi do malého tělíčka proudí. V průběhu dalších dní jsem ale trochu „otupěla“ a tuto skutečnost vzala celkem realisticky na vědomí (co jiného mi zbývalo). Na rozdíl od babiček, dědečků, tetiček a kamarádek. Kdokoli se poprvé sklonil nad inkubátorem, byl dojatý. Zvláště babičkám trvalo delší dobu, než si na tento pohled zvykly.
Strach a naděje
Snažila jsem se číst, ale spíše jsem listovala časopisy, než abych se dokázala soustředit na souvislý text. A jak mi bylo doporučeno lékaři, zkoušela jsem také co nejvíc odpočívat. Ale vše bylo zastíněno obavami a úzkostí. Co bude s dětmi? Budou zdravé? Bez trvalých následků?
Na ARO jsem chodila se strachem, jestli se něco od minulé návštěvy nepřihodilo, jestli se jejich stav nějak výrazně nezhoršil. A pokaždé, když jsem viděla u jednoho ze „svých“ inkubátorů o něco více lékařů a sestřiček, rozbušilo se mi srdce. Většinou ale šlo o pravidelné kontroly, které jsou u nedonošených miminek nezbytné.
Postupem času jsem získala od lékařů a sestřiček spoustu informací o stavu miminek a také o komplikacích, které mohou nastat. I proto jsem byla v dalších dnech trochu klidnější. Vzhledem ke své informovanosti jsem také lépe přijala (i když s vyděšeným výrazem ve tváři) od ošetřující lékařky zprávu, že byla nejprve u Klárky a pak i u Tomíka diagnostikována srdeční vada - otevřená tepenná dučej. Velmi příjemná paní doktorka mi srozumitelně vysvětlila, že jde o otvor v srdíčku, který se u dětí s „normální“ hmotností těsně po porodu uzavírá, u nezralých dětí k tomu však někdy nedojde (musí se sledovat, jestli se dučej uzavře spontánně, nebo je pak nutné uzavřít ji chirurgicky). Stejně tak potřebovaly děti v určitých chvílích větší množství kyslíku, který jim do inkubátoru proudil širší hadičkou, a někdy i speciální látku přímo do plic, aby se jim lépe dýchalo. Lékaři mi neustále dodávali odvahu a utěšovali mě tím, že miminka s váhou nad 1 kg jsou na tom vždy výrazně lépe než ta „pod kilo“.
Potěšil mne sebemenší úspěch miminek a každý gram jejich hmotnosti navíc. O každém váhovém přírůstku jsem informovala všechny příbuzné, kteří se radovali se mnou. Snažila jsem se odstříkat co nejvíce mléka a pod dohledem sestřiček jsem děti krmila injekční stříkačkou napojenou na sondu, která jim vedla přímo do žaludku. Taky jsem si užívala klokánkování. Že nevíte, co to je? Aby si miminko, které musí strávit své první týdny v inkubátoru, zvykalo na přítomnost své maminky, na její tělo, bere si jej maminka na dvě tři hodiny denně do náruči. A to tak, že si ho položí na hrudník, aby se oba navzájem dotýkali kůží.
Zázračné pokroky
Po dvou týdnech jsem musela porodnici opustit, protože na oddělení šestinedělí už pro mne nebylo volné místo. Jezdila jsem tedy každý den za svými broučky, abych je mohla krmit odstříkaným mateřským mlékem, chovat a později i koupat.
Miminka se brzy přesunula na JIP a odtud na oddělení nazvané intermediál. Zde už neležela v inkubátorech, ale v postýlkách s vyhřívanými podložkami. Na tomto oddělení se již maminky mohou o své děti samy starat - přebalují je, měří jim teplotu, váží a koupou. Hlavním a nelehkým úkolem těch malých drobečků je naučit se co nejdříve sát. Vzhledem k dlouhému nedobrovolnému odloučení od maminek s tím má řada z nich velké problémy a někteří z nich zůstanou natrvalo pouze u lahvičky (mnozí i z toho důvodu, že se maminkám přestane tvořit mléko).
Tomáškovi a Klárce taky trvalo dost dlouho, než přišli na princip aktivity, která je pro donošená miminka přirozená. Ale povedlo se - po několika dnech si dali přímo od maminky svůj první lok. Velký den prožili, když se mohli přestěhovat, a to už opět s maminkou, na oddělení šestinedělí, kde strávili poslední dva týdny svého dlouhého putování po porodnici. Do domácího pokojíčku se poprvé podívali po dvou měsících od narození, když dosáhli obří váhy (kolem 2500 gramů).
Dnes z nich jsou pětiletí raubíři. Sice o něco menší než kamarádi ze školky, ale veselí, plní energie, vynalézaví a hlavně zdraví. Se svým počátečním váhovým hendikepem se vypořádali na jedničku. A to zejména díky špičkovému zázemí a profesionalitě neonatologů a obětavé práci sestřiček z ARO a JIP. A věřím, že i díky maminčině náruči a své bojovnosti.
--------------------------------------------------------------------------------
MUDr. Mária Fedorová neonatoložka, Neonatologické oddělení Gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře, VFN v Praze
První vteřiny nezralých miminek
Ihned po porodu se miminko dostává do péče pediatra-neonatologa. Ten dítě odnese na vyhřívané lůžko, které je připraveno přímo na porodním sále. Aby nedocházelo ke ztrátám tepla, rychle miminko zabalí a snaží se mu co nejrychleji a nejšetrněji zajistit základní životní funkce. Některé děti vyžadují umělou plicní ventilaci, některé mají dostatečnou spontánní dechovou aktivitu a my jim jenom ulehčujeme samostatné dýchání. Po základní stabilizaci přeneseme malého pacienta na jednotku intenzivní péče do inkubátoru. Časté komplikace Největší rizika vyplývají z nezralosti jednotlivých systémů.
Může to být zrychlené dýchání, dušnost, apnoické pauzy (zástavy dechu), plicní infekce, krvácení do centrálního nervového systému, celkové infekce nebo postižení trávicího systému. Co mají nedonošené děti společného Každé dítě je individuální a vyrovnává se s nezralostí jinak. Ale obecně můžeme říci, že v populaci nezralých dětí častěji vidíme horší nebo pomalejší prospívání, obtížnější krmení, problémy s vyprazdňováním, větší neklid dětí, vyšší nemocnost, častější výskyt očních vad nebo chudokrevnost. I když je dokázáno, že s vyšší porodní hmotností a s vyšším gestačním věkem (týden těhotenství, kdy se dítě narodí) stoupá šance na to, že dítě nebude mít žádné postižení a bude se vyvíjet normálně, jsou to všechno ale jen statistická čísla. Každé dítě má tu svoji „čáru osudu“.
Zdroj: Lucie Kaufnerová, časopis Maminka
Některá miminka se nemohou dočkat. Objeví se na světě o mnoho dřív, než rodiče a jejich nejbližší okolí očekávají. Mají to těžké, ale většinou to zvládnou. Jejich maminkám ale pohled na bezmocné uzlíčky v čepičkách jen tak z paměti nevymizí…
I když už od porodu uplynulo třeba několik let, každá žena si tyto okamžiky lehce vybaví, zvláště když příchod dítěte doprovázely jakékoli dramatické okolnosti. Ať už je to nekonečně dlouhý porod, akutní císařský řez nebo právě předčasně narozené miminko.
Dvojčata Tomík a Klárka patří mezi ty nedočkavce, kterým se zachtělo na svět o dost dřív. Konkrétně v 29. týdnu těhotenství. Koncem letošního března uplynulo už pět let od chvíle, kdy v pražské porodnici U Apolináře vykoukli tito drobečkové poprvé na svět. Nebo spíše slabě zamžourali, miniaturní očička jim nic jiného neumožnila. Ani moc nebrečeli, neměli na to dostatek sil - chlapeček, neboli „áčko“, vážil 1200 g, jeho sestřička, tedy „béčko“, ještě méně, 1110 g. Kdyby se narodili před desítkami let, možná by ten svůj trochu nepovedený životní start ani nepřežili. Naštěstí v dnešní době už je i o takové drobečky postaráno. Ihned po porodu je odnesli neonatologové na novorozenecké ARO, kde už pro ně byly připravené vyhřáté inkubátory. (Ano, tušíte správně. Byla jsem tehdy u toho - jako jejich maminka.)
Poslední těhotenství
Ještě den předtím, než se dvojčátka narodila, jsem si užívala báječný sedmý měsíc těhotenství. Moje tělo si už zvyklo na všemožné nástrahy, které s těhotenstvím (a navíc dvojnásobným) souvisejí, přestalo se mi dělat zle, chodila jsem cvičit a proudil ve mně ten jedinečný povznášející pocit, který znají jen těhulky. Zkrátka pohoda. Jednoho dne ovšem začala z ničeho nic odtékat plodová voda… Pak to šlo už rychle. Odvoz do porodnice, kde jsem měla naplánováno rodit, odtamtud převoz k Apolináři (protože hrozil předčasný porod nedonošených miminek, se kterými by si v menší porodnici nevěděli rady), marná snaha o zastavení kontrakcí a nakonec porod. Přirozený. Císařský řez nebyl nutný, miminka byla malinká a velmi rychlá.
Bez postýlky po boku
Ještě dvě hodiny jsem si poležela na porodním sále, aby mohli lékaři sledovat, jestli je vše v pořádku. To už tam byl se mnou i dvojnásobný tatínek, který vlastní porod ani nestihl, jak byl rychlý. Ale byl se na děti podívat na neonatologickém oddělení a přinesl mi je ukázat aspoň na displeji fotoaparátu… Já jsem si je totiž prohlédnout nestihla. Když se narodí takto malá miminka, není na takové „zbytečnosti“ čas. Musejí se co nejrychleji dostat do vyhřátého inkubátoru, a především k plicnímu ventilátoru, který je pro ně v prvních momentech životně důležitý. Nemohla jsem si vychutnat ten pocit, o němž se píše ve všech maminkovských časopisech - první sevření miminka v náruči. A taky ten moment, jemuž se přikládá v odborné literatuře obrovský význam - první přiložení miminka k prsu.
O tyto vzácné chvíle jsem byla ochuzená. Cítila jsem se divně. Moje pocity nebyly vysloveně ani pozitivní, ani negativní, byly prostě zvláštní. Porodila jsem dvě děti, ale nejsou se mnou. Nevím, co s nimi je. Nevím, jestli zrovna někde přes chodbu nebojují o život… Tyto pocity mě pak pronásledovaly po celou dobu, kterou jsem strávila na oddělení šestinedělí. Na pokoji se mnou byla šťastná maminka holčičky „tabulkové“ hmotnosti a byla z dcerky náležitě nadšená.
Já jsem žádnou postýlku vedle sebe neměla. Několikrát denně jsem chodila na ARO pozorovat své dva drobečky. Když jsem je viděla poprvé, tekly mi po tváři slzy - ve dvou inkubátorech vedle sebe leželi trpaslíčci jen o něco větší než lidská dlaň, v pletených čepičkách a ponožkách. Vedly od nich všemožné hadičky, o kterých jsem se až později dozvěděla, k čemu slouží a co jimi do malého tělíčka proudí. V průběhu dalších dní jsem ale trochu „otupěla“ a tuto skutečnost vzala celkem realisticky na vědomí (co jiného mi zbývalo). Na rozdíl od babiček, dědečků, tetiček a kamarádek. Kdokoli se poprvé sklonil nad inkubátorem, byl dojatý. Zvláště babičkám trvalo delší dobu, než si na tento pohled zvykly.
Strach a naděje
Snažila jsem se číst, ale spíše jsem listovala časopisy, než abych se dokázala soustředit na souvislý text. A jak mi bylo doporučeno lékaři, zkoušela jsem také co nejvíc odpočívat. Ale vše bylo zastíněno obavami a úzkostí. Co bude s dětmi? Budou zdravé? Bez trvalých následků?
Na ARO jsem chodila se strachem, jestli se něco od minulé návštěvy nepřihodilo, jestli se jejich stav nějak výrazně nezhoršil. A pokaždé, když jsem viděla u jednoho ze „svých“ inkubátorů o něco více lékařů a sestřiček, rozbušilo se mi srdce. Většinou ale šlo o pravidelné kontroly, které jsou u nedonošených miminek nezbytné.
Postupem času jsem získala od lékařů a sestřiček spoustu informací o stavu miminek a také o komplikacích, které mohou nastat. I proto jsem byla v dalších dnech trochu klidnější. Vzhledem ke své informovanosti jsem také lépe přijala (i když s vyděšeným výrazem ve tváři) od ošetřující lékařky zprávu, že byla nejprve u Klárky a pak i u Tomíka diagnostikována srdeční vada - otevřená tepenná dučej. Velmi příjemná paní doktorka mi srozumitelně vysvětlila, že jde o otvor v srdíčku, který se u dětí s „normální“ hmotností těsně po porodu uzavírá, u nezralých dětí k tomu však někdy nedojde (musí se sledovat, jestli se dučej uzavře spontánně, nebo je pak nutné uzavřít ji chirurgicky). Stejně tak potřebovaly děti v určitých chvílích větší množství kyslíku, který jim do inkubátoru proudil širší hadičkou, a někdy i speciální látku přímo do plic, aby se jim lépe dýchalo. Lékaři mi neustále dodávali odvahu a utěšovali mě tím, že miminka s váhou nad 1 kg jsou na tom vždy výrazně lépe než ta „pod kilo“.
Potěšil mne sebemenší úspěch miminek a každý gram jejich hmotnosti navíc. O každém váhovém přírůstku jsem informovala všechny příbuzné, kteří se radovali se mnou. Snažila jsem se odstříkat co nejvíce mléka a pod dohledem sestřiček jsem děti krmila injekční stříkačkou napojenou na sondu, která jim vedla přímo do žaludku. Taky jsem si užívala klokánkování. Že nevíte, co to je? Aby si miminko, které musí strávit své první týdny v inkubátoru, zvykalo na přítomnost své maminky, na její tělo, bere si jej maminka na dvě tři hodiny denně do náruči. A to tak, že si ho položí na hrudník, aby se oba navzájem dotýkali kůží.
Zázračné pokroky
Po dvou týdnech jsem musela porodnici opustit, protože na oddělení šestinedělí už pro mne nebylo volné místo. Jezdila jsem tedy každý den za svými broučky, abych je mohla krmit odstříkaným mateřským mlékem, chovat a později i koupat.
Miminka se brzy přesunula na JIP a odtud na oddělení nazvané intermediál. Zde už neležela v inkubátorech, ale v postýlkách s vyhřívanými podložkami. Na tomto oddělení se již maminky mohou o své děti samy starat - přebalují je, měří jim teplotu, váží a koupou. Hlavním a nelehkým úkolem těch malých drobečků je naučit se co nejdříve sát. Vzhledem k dlouhému nedobrovolnému odloučení od maminek s tím má řada z nich velké problémy a někteří z nich zůstanou natrvalo pouze u lahvičky (mnozí i z toho důvodu, že se maminkám přestane tvořit mléko).
Tomáškovi a Klárce taky trvalo dost dlouho, než přišli na princip aktivity, která je pro donošená miminka přirozená. Ale povedlo se - po několika dnech si dali přímo od maminky svůj první lok. Velký den prožili, když se mohli přestěhovat, a to už opět s maminkou, na oddělení šestinedělí, kde strávili poslední dva týdny svého dlouhého putování po porodnici. Do domácího pokojíčku se poprvé podívali po dvou měsících od narození, když dosáhli obří váhy (kolem 2500 gramů).
Dnes z nich jsou pětiletí raubíři. Sice o něco menší než kamarádi ze školky, ale veselí, plní energie, vynalézaví a hlavně zdraví. Se svým počátečním váhovým hendikepem se vypořádali na jedničku. A to zejména díky špičkovému zázemí a profesionalitě neonatologů a obětavé práci sestřiček z ARO a JIP. A věřím, že i díky maminčině náruči a své bojovnosti.
--------------------------------------------------------------------------------
MUDr. Mária Fedorová neonatoložka, Neonatologické oddělení Gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře, VFN v Praze
První vteřiny nezralých miminek
Ihned po porodu se miminko dostává do péče pediatra-neonatologa. Ten dítě odnese na vyhřívané lůžko, které je připraveno přímo na porodním sále. Aby nedocházelo ke ztrátám tepla, rychle miminko zabalí a snaží se mu co nejrychleji a nejšetrněji zajistit základní životní funkce. Některé děti vyžadují umělou plicní ventilaci, některé mají dostatečnou spontánní dechovou aktivitu a my jim jenom ulehčujeme samostatné dýchání. Po základní stabilizaci přeneseme malého pacienta na jednotku intenzivní péče do inkubátoru. Časté komplikace Největší rizika vyplývají z nezralosti jednotlivých systémů.
Může to být zrychlené dýchání, dušnost, apnoické pauzy (zástavy dechu), plicní infekce, krvácení do centrálního nervového systému, celkové infekce nebo postižení trávicího systému. Co mají nedonošené děti společného Každé dítě je individuální a vyrovnává se s nezralostí jinak. Ale obecně můžeme říci, že v populaci nezralých dětí častěji vidíme horší nebo pomalejší prospívání, obtížnější krmení, problémy s vyprazdňováním, větší neklid dětí, vyšší nemocnost, častější výskyt očních vad nebo chudokrevnost. I když je dokázáno, že s vyšší porodní hmotností a s vyšším gestačním věkem (týden těhotenství, kdy se dítě narodí) stoupá šance na to, že dítě nebude mít žádné postižení a bude se vyvíjet normálně, jsou to všechno ale jen statistická čísla. Každé dítě má tu svoji „čáru osudu“.
Zdroj: Lucie Kaufnerová, časopis Maminka
Žádné komentáře:
Okomentovat