Doženou nedonošená miminka své vrstevníky?

Mnoho rodičů dětí s nízkou porodní hmotností si klade otázku, jak jejich dítě dále poroste. Dožene vůbec někdy vzrůstem své vrstevníky?

Děti, které se narodily s malou porodní hmotností, nejvíce pak ty vážící méně než 1 500 g, mají specifický růst. Tyto děti po porodu ztrácejí více svoji váhu, mohou prodělávat různá onemocnění spojená s nezralostí jednotlivých orgánů a mít problémy s příjmem potravy. Toto vše se může podílet na dalším zpomalování růstu v poporodním období.

Kterých dětí se týkají problémy s růstem nejvíce:

-nedonošených (děti předčasně narozené s malou porodní hmotností a současně s malou délkou vůči donošeným),
- hypotrofických donošených (děti s malou hmotností a s normální nebo i malou porodní délkou),
-hypotrofických nedonošených (s malou porodní hmotností, která neodpovídá očekávané hmotnosti vzhledem k délce těhotenství, a malou porodní délkou).

Mami, já to doženu!

Když tyto děti překonají obtíže spojené s jejich předčasným vstupem na svět nebo jen s malou porodní hmotností, dostanou se také do fáze rychlého růstu a pomalu své vrstevníky dohánějí a nakonec mohou růst i rychleji než oni. Tomuto jevu se říká "catch- up" (dohnání, chycení růstu vrstevníků). V tomto období mají také větší nutriční potřebu. Většina dětí (85 %) takto dožene vzrůst svých vrstevníků do druhého roku věku.

Proto je růst nedonošených dětí posuzován podle růstových grafů přímo pro nedonošence nebo použitím tzv. korigovaného věku. Jedná se o věk chronologický, od kterého se odečítají měsíce, o které se dítě narodilo dříve. Od druhého roku pak lékaři tyto děti sledují pomocí běžných růstových grafů pro danou populaci jejich vrstevníků.

Co když je stále "malé"?

Menšina nedonošených dětí vykazuje dlouhodobě nižší tempo přibývání na váze i růstu do délky či výšky a může si zachovávat drobnou postavu i vzrůst až do dospělosti. Přestože tyto děti netrpí nedostatkem růstového hormonu, můžou profitovat z léčby růstovým hormonem. Někdy, je vhodné doporučit vyšetření v centru pro poruchy růstu. Nejvýznamnější dopad u této léčby je, pokud je zahájena již v předškolním věku.

Asi nejslavnější dítě, kterému pomohl růstový hromon vrchovatě je např. fotbalista Lionel Messi. A jaký je to sportovec!


Zdroj: http://doma.nova.cz/clanek/zdravi/ten-pohled-svira-srdce-dozenou-nedonosena-miminka-sve-vrstevniky.html

Klokánkování zachraňuje předčasně narozené děti

Devětadvacetiletá Kate Ogg seděla v gynekologické ordinaci celá ustaraná. Uměle počatá dvojčata měla sice na svět přijít až za čtrnáct týdnů, jenže jí se už rozjely bolestivé kontrakce. S manželem Davidem se snažili o dítě léta – tím víc teď prožívala závažnost situace. Děložní branku měla otevřenou na dobré dva centimetry, a tak ji gynekolog poslal okamžitě do porodnice.
Poležela si v ní několik dní. Během 27. týdne těhotenství ale kontrakce opět zesílily. Následujícího rána byla otevřená na 6,5 centimetru, takže porod se už nedal odložit. David byl právě na služební cestě v Brisbane.

Kate odmítla návrh na císařský řez – rozhodla se porodit přirozenou cestou. Porod totiž mohl trvat třeba den a ona věděla, že každých čtyřiadvacet hodin navíc zvyšuje šanci nedonošených dvojčat na přežití.

Když ji konečně převezli na porodní sál, byl u dvou resuscitačních lůžek připravený tým čtrnácti porodníků, sester, porodních asistentek a neonatologů. Dorazil už i David a držel ji za ruku. Jako první se narodil chlapeček. Kate na okamžik zahlédla bledé a ochablé tělíčko. Jelikož netušila, jak má vlastně nedonošené miminko vypadat, nijak ji to nezneklidnilo.

Zatímco mu lékaři zaváděli do plic sondu na podporu dýchání a vpravovali do něj léky na povzbuzení plic, porodila Kate holčičku Emily. Děvčátko se dalo okamžitě do křiku – a teprve v tu chvíli si uvědomila, že něco asi není v pořádku. Chlapeček, kterého se rozhodli pojmenovat Jamie, totiž zatím nevydal ani hlásku.

Emily podstoupila běžná vyšetření, ovšem lékařský tým se zabýval hlavně Jamiem. Celých dvacet minut se mu pokoušeli do plic zavést kyslík, chlapeček se však ani jednou nenadechl, nehýbal se, nereagoval na žádné podněty. Nakonec se jeden z lékařů otočil na Kate: „Jamie to nejspíš nezvládl, Kate. Umírá...“

Pak jí ten drobounký uzlíček přinesl. Chlapeček co půlminutu zalapal po dechu, jako by se přece jen snažil nadechnout, jiné známky života však nejevil. „To je jen reflex mozkového kmenu,“ vysvětlil Kate lékař. Poté Oggovi se synem osaměli.

David oba pevně sevřel a Kate opatrně vybalila Jamieho z plenky, aby je v takovou chvíli nedělila ani tenká látka. Instinktivně si to křehké, nahé tělíčko položila na svá teplá prsa. Chtěla zjistit, jaké to je, chtěla se s ním seznámit. Tiše přitom plakala. Byl přece její, a teď mají přijít o společnou budoucnost? Toužebně si přála, aby neodcházel...

Pomalu se s Davidem vyrovnávali se situací. Kate Jamieho něžně svírala v dlaních. Bylo to pro ni prosté gesto mateřské lásky, pro Davida zase přirozený projev manželčiny vřelé a spontánní povahy, kvůli které ji tolik miloval.
Před pár lety spolu podnikli impozantní osmisetkilometrovou pěší cestu po Španělsku. Tehdy se i ve chvílích, kdy byli se silami u konce, dokázali zastavit a láskyplně se obejmout. Dodnes, když Davida bolela hlava, ho Kate uměla zbavit bolesti tím, že ho objala a líbala na víčka.

Umírá, řekli lékaři Kate a dali jim synka, aby se s ním rozloučili. Kate tomu nechtěla uvěřit. Toužebně si přála, aby neodcházel...

Zázračná klokaní technika aneb klokánkování

Když k sobě Kate Jamieho přitiskla, nejenže tím nevědomky zopakovala pradávný a mocný rituál, ale zároveň použila metodu, kterou nyní doporučují mnohé světové porodnice. Takzvaná „klokaní technika“ spočívá v přikládání novorozenců, zejména nedonošených, na matčino tělo.
Lékaři prokázali, že se tím prudce zvyšuje jejich šance na přežití. Matčina hruď je totiž pro novorozence tím, co pro klokaní mládě vak – vlastnostmi se nejvíc blíží prostředí dělohy.
Podpora tělesného kontaktu matky a novorozence se zrodila už v 70. letech minulého století. Tehdy v kolumbijské Bogotě umíralo až 70 procent předčasně narozených dětí na infekce a dýchací problémy. Tamější lékaři zjistili, že děti, které jejich matky několik hodin držely na hrudi, mají úmrtnost mnohem nižší. Dnes panuje názor, že klokaní technika děti zklidní, zbaví stresu a pomůže jim navázat kontakt s rodiči.

„Často se člověk může stát svědkem přímo dramatických změn. Dětem se téměř okamžitě a razantně zlepší dech a sníží tepová frekvence,“ konstatuje Abbey Eeles, novorozenecký terapeut z Královské porodnice v Melbourne. „Existuje zkrátka už nespočet důkazů, že tahle metoda prospívá jak dětem, tak rodičům.“

Kate si Jamieho přitiskla na prsa a začala na něj mluvit. Vyprávěla mu, že má sestřičku a taky tátu a mámu, kteří ho mají moc rádi. Uběhlo pár minut, když jí připadalo, že sebou Jamie trhl. Nejdřív se lekla, že právě zemřel. Pak si ale mezi vzlyky uvědomila, že se chlapečkovi rytmicky pohybuje hrudníček.

„Co když se to přece jen snaží překonat?“ obrátila se na Davida. „Co když to chce zvládnout?“ David se rozběhl pro lékaře.

Ten jim však zopakoval, že Jamie se hýbe pouze reflexivně, a nechal je o samotě s jejich smutkem. Oggovi se tedy pomalu smiřovali s tím, že jejich chlapeček umírá. Mluvili na něj, hladili ho a hlavně si ho tiskli k srdci. Blíž už si být nemohli.

Vzápětí se stalo cosi, čemu ani David, ani Kate nemohli uvěřit: miminko otevřelo oči. Pak mírně nadzvedlo hlavičku a jako by se pokusilo uchopit tátův prst. David znovu vyběhl z pokoje, aby našel někoho, kdo by mohl Jamieho vyšetřit.

Do pokoje se vrátil lékař se sestrou, posadili se a začali manželům vysvětlovat, že se určitě spletli. „Koukejte!“ upozornila je Kate, která si navlhčila prst mlezivem ze své bradavky. „Vždyť mi olizuje prst!“

Jakmile lékař zvedl Jamieho matce z prsou, chlapeček sebou prudce škubnul a dal se do usedavého pláče. Lékař ho položil na lůžko, poslechl si ho stetoskopem a nevěřícně podal stetoskop sestře. To už měl Jamie plíce plné vzduchu, dýchal bez pomoci a měl zdravou barvu.
Nastal horečný shon – vzápětí ho převezli na jednotku intenzivní péče k sestřičce Emily.

Naše těla prahnou po doteku

„Naše těla prahnou po doteku,“ vysvětluje Matt Hertenstein, profesor psychologie na americké DePauwově univerzitě a světově uznávaný odborník na sílu doteku. „Už se prokázalo, že tělesný kontakt má pozitivní vliv na naši tělesnou schránku, imunitní systém, zvládání stresu, a dokonce na mozkové funkce.“
Pro novorozeňata je dotek obzvlášť důležitý. Výzkumy zjistily, že miminka reagují na bolest, například na odběr krve z patičky, stresově – zvýší se jim tepová frekvence.
Ocitnou-li se tedy na jednotce intenzivní péče a musí podstupovat další a další náročná a bolestivá vyšetření, je dotek účinným a vědecky ověřeným prostředkem, který jim pomáhá zvládnout situaci.
Miminka jsou totiž tělesně vyladěná stejně jako jejich matky. Matčina prsa, k nimž se nemluvně tiskne, mění teplotu tak, aby miminko podle potřeby zahřála nebo zchladila. Dítě přitom obvykle usne, čímž ušetří energii, již pak může vložit do růstu a přibírání na váze. Tělesný kontakt prospívá také rozvoji mozku.
Děti, které byly dlouho v kontaktu s matčiným tělem, méně často umírají, méně trpí bolestí, lépe se kojí a doma pak lépe prospívají. Klokaní technika známá také pod výrazem klokánkování je pro nedonošené děti natolik blahodárná, že někteří odborníci volají po jejím častějším užívání, a to zejména na špičkově technicky vybavených novorozeneckých odděleních.
Studie univerzity ve švédské Uppsale doporučuje, aby na novorozeneckých odděleních mohly matky s dětmi po porodu zůstat pohromadě.

   Vědci soudí, že předčasně narozené dítě s nízkou porodní váhou by mělo být vnímáno jako plod, který se ocitl mimo dělohu, a k tomu, aby dozrál, nutně potřebuje matčino tělo.

Celou tu dobu, co Emily a Jamie pobývali na novorozeneckém oddělení, se s nimi Oggovi mazlili tak často, jak to jen šlo. Děvčátko k sobě Kate poprvé přivinula, když mu byl necelý týden. V inkubátoru Emily celou dobu kolísala teplota i dechová frekvence, ale jakmile ji k sobě Kate přitiskla, všechny hodnoty se ustálily. „A pokaždé, když jsme oba vzali do náruče, se přestali mračit,“ tvrdí rodiče.
Po jedenácti týdnech se děti zotavily natolik, že si je Oggovi mohli odvézt domů. Mají v pořádku zrak i sluch a ve svých osmnácti měsících se vyvíjejí zcela normálně. „Jamie umí všechno to co Emily,“ pochvaluje si Kate.
A aby těch zázraků nebylo náhodou málo, jen několik měsíců po narození dvojčat Kate zjistila, že čeká další dítě. Po tolika letech marných snah o přirozené početí porodila zdravého kluka Charlieho.
Nemohli se s Davidem dočkat, až ho k sobě poprvé přitisknou...

Ani lékaři nedokáží vysvětlit, co se novorozenému Jamiemu Oggovi vlastně stalo. Kate ale nepřestala věřit, že její syn, který se po porodu nemohl nadechnout, bude v pořádku stejně jako jeho sestra Emily.

KLOKÁNKOVÁNÍ aneb NAŠE TĚLA REAGUJÍ NA DOTEK AUTOMATICKY

 

• Dotek zmírňuje naši odezvu na stres: snižuje se hladina stresových hormonů kortizolu, adrenalinu a adrenokortikotropického hormonu, zpomaluje se nám tep, klesá krevní tlak – a to všechno prospívá cévám.
  

 

• Zvyšuje se hladina oxytocinu – přírodního peptidu, který podporuje pouto mezi matkou a dítětem.
  

• V mozku se aktivuje orbitální frontální kortex, tedy stejná oblast, která vnímá libé pocity způsobené příjemnými vůněmi.

 

• Dotek pomáhá ke vzájemnému porozumění: vědci zjistili, že komunikace prostřednictvím doteku je stejně složitá a plná nuancí jako komunikace slovní a mimická.
  

 

• U kojících matek podporuje tělesný kontakt s dítětem tvorbu mléka.  
  

 

Zdroj: http://www.readersdigest.cz

 

Většina nedonošených dětí je díky neonatologické péči zcela zdravá

Bojíte se, že když se vám dítě narodí předčasně, bude postižené? Možná se obáváte zbytečně. Česká neonatologická péče je dnes na vysoké úrovni. Důvodem může být i stále rostoucí procento matek, které tuto speciální péči vyžadují. Nedonošené dítě, tedy dítě narozené mezi 24. - 40. týdnem, má tak oproti 90. létům mnohem lepší prognózy na kvalitní život. Většina dětí je dnes od těch donošených zkrátka k nerozeznání.

 

"Roberte, řekni mi, chodíš rád do školy?"
"Jo, chodim rád do školy, ale jenom proto, že tam máme věci, které já umím. Ale psaní neumím, tak se tam učím psát."
 
Sedmiletý Robert patří mezi nedonošené děti. Kdyby se narodil před dvaceti lety, pravděpodobně by mu lékaři moc šancí nedávali. Na svět totiž přišel o celých 14 týdnů dříve.

Rodí se více nedonošených dětí, díky neonatologické péči je dnes ale většina z nich zcela zdravá

 

DOWNLOAD (STÁHNOUT)

 

„Ty pocity byly samozřejmě naprosto děsivé, protože on vážil 690 gramů, když se narodil. Měl ještě vlastně zalepená očička a kůži mu museli přilepit speciální izolepou, aby se mu nepotrhala, tak jemnou ji měl. Ale ve spolupráci se skvělým personálem u Apolináře jsme tím prošli a nakonec tady stojí takovýhle sedmiletý kluk, který chodí do školy, umí číst a psát a je hrozně šikovný," říká matka malého Roberta Daniela Ernestová.
 
Robertův případ však není v dnešní době ojedinělý. Naopak. Podle zprávy Born Too Soon zveřejněné Světovou zdravotnickou organizací se ve světě každým rokem narodí 15 miliónů dětí předčasně. Jen v České republice se číslo blíží k 8,5 tisícům.
 
"Jeden z hlavních důvodů je, že se změnila strategie lidské reprodukce, kdy nastoupila reprodukce tzv. asistovaná, která s sebou přinesla vícečetné těhotenství. To je více rizikové a maminka s vícečetným těhotenstvím rodí předčasně," vysvětluje předseda České neonatologické společnosti Prof. MUDr. Richard Plavka.
 
Rizika jsou spojena nejen s porodem ale i dalším vývojem dítěte. To může v těch nejtěžších případech trpět např. mozkovou obrnou, poruchami sluchu a zraku či slabými mentálními defekty. Ještě v 90. letech se proto lidé obecně domnívali, že předčasně narozené dítě rovná se postižené. Česká neonatologie, která patří dnes ke světovým špičkám, se ale od té doby hodně proměnila. Dítě lze zachránit už od 25. týdne, a to v 70% i s relativně dobrou prognózou.
 
"Ta péče je jinde, než byla v 90. letech. Zásadně se změnila, přístup k dětem je jiný. Trochu jsme doháněli ten ukazatel úmrtnosti a dnes už mluvíme o kvalitě. Dnes jsme schopni tu kvalitu poskytovat, ovšem pořád si myslím, že podmínky pro to, aby ta kvalita mohla být ještě lepší, tady nejsou," říká Richard Plavka, podle kterého je dnes neonatologie jedním z nejzásadnějších lékařských odvětví.
  
"Jestliže vezmeme, že naše západní společnost pomalu vymírá, protože se rodí méně dětí a naopak více lidí umírá, je potřeba se věnovat kvalitě populace, tzn. v hierarchii hodnot - kvalita populace rovná se kvalitní péče neonatální."
 

"Roberte, co nejraději děláš, když nejsi ve škole?"
"Judo, mám žlutý pásek, už jsem pokročilý."
"A přepereš všechny ostatní?"
"Moji sestru ne! Ta na mě nedělá jemnou cestu, ta na mě dělá tvrdou cestu."

 

Zdroj: http://www.rozhlas.cz

Autorka: Magdaléna Medková

Díky za tu šanci!

„Tak jsem měl před pár dny svátek, konečně taky jednou, ale nic jsem nedostal,“ pronesl syn významně, „dokonce po mně ani pes neštěkl!“ „Tak si řekni fenám, ať po tobě dodatečně štěknou,“ navrhla jsem kreativně. „Kdy žes měl jako ten svátek mít?“ zeptala jsem se zvědavě. Synovo jméno totiž v českém kalendáři vůbec není, a v maďarském je 24. února, což rozhodně ještě není, natolik jsem ještě v obraze. „V sobotu!“ pyšně oznámil chlapec. Natáhla jsem se pro kalendář: „Chceš mi namluvit, že jsem tě pojmenovala Mahulena?“ nevěřila jsem. Obrátil oči v sloup. „To kupodivu ne, ono stačí i to jméno, které jsi mi skutečně dala, víš, ale 17. listopadu je Světový den nedonošených dětí!

„Tak jestli tedy něco takového existuje, zapomeň na sebemenší obdarovací nároky!“ usadila jsem syna rozhodně, „ne já tobě, anóbrž ty mně bys měl pořídit dar nepřehlédnutelné hodnoty!“ A taky všem doktorům a sestřičkám, kteří se o tebe starali, dodala jsem v duchu. Těm všem by měl jít políbit ruce!

Jako by to bylo včera, a ne před více než osmnácti lety... Vzpomínky se rojily jedna přes druhou. Kdo jednou uviděl nedonošené mini miminko v inkubátoru, napojené na všechny možné přístroje, omotané hadičkami, do smrti na to nezapomene.  A kdo takhle viděl svoje vlastní dítě, do smrti se z toho docela nevzpamatuje, a to i v případě, že se konal „Happy End“...

Obdarovali jsme se navzájem pizzou s mořskými plody, do porodnice jsme zaslali synovu nejčerstvější fotku- z plesu - je na ní v obleku, kravatě a s načechranou patkou. Když se narodil, nikdo nevěřil, že přežije noc. Když jsem si ho ve čtyřech měsících odnášela domů, nikdo nevěřil, že kdy bude chodit. Se svými šedesáti deky byl vpravdě průkopníkem- tím, jakou prokázal bojovnost a chuť do života, tehdy významně snížil hranici pro zachraňování extrémně nedonošených novorozenců.

„Hele, pamatuješ si něco z toho období?“ pronesla jsem infantilně. „To si teda fakt nepamatuju,“ odtušil, „ale co si pamatuju až moc dobře- jak jsi se mnou cvičila, to byl teda hnus!“ zavyčítal. „To byl,“ souhlasila jsem vřele,“ řval jsi tak, že sis vyřval kýlu. Kopal jsi mě. Ale to si pamatuješ z pozdější doby, předpokládám. Někdy mám pocit, že cvičíme do teďka.“ Myslela jsem to vážně. Cvičení bylo nápor na moje nervy i svaly. „Můžeš mě dodatečně nahlásit na Ochraně dětí. Týrání, a tak,“ navrhla jsem.

Najednou jsme oba zvážněli. Syn mi popisoval hodinu občanky v jejich třídě, kdy byl probírán konkrétně zmiňovaný svátek nedonošenců. „ Poslouchal jsem kecy, jak nemá smysl taková nedochůdčata zachraňovat. Že stejně nebudou nikdy normální. Že to je jenom zbytečné týrání mimin. Že to je spousta prachů vyhozených oknem. Blablabla...“  Odfrknul si.

Takže jsi povstal a uvedl vše na pravou míru s využitím osobního příkladu, předpokládám,“ přeptala jsem se. „Takže jsem povstal a řekl jim, že jsou mimo mísu. Že si žádné týrání nevybavuju, ale jsem sakra rád, že jsem. I kdybych měl následky, stejně bych byl rád na světě. A že znám spoustu lidí, kteří na tom byli podobně jako já, a taky jim to dobře dopadlo. A že i když jsou případy, kdy se takové děti zachránit nepodaří, zkusit se to musí vždycky. Všechny musí dostat šanci!“

Objednali jsme si dvojku bílého. A přiťukli jsme si na všechna nedonošená mimina, jejich rodiny, lékaře a sestry, vynálezce všech těch specielních přístrojů, které umožňují pečovat o takhle maličké pacienty, a další a další lidi, které s námi slaví tenhle významný den. A taky jsme si připili na šanci, kterou jsme dostali, a kterou přejeme všem, kteří ji potřebují.


Zdroj: http://dianova.blog.idnes.cz/