úterý 25. listopadu 2014

Sestřih oslav Světového dne předčasně narozených dětí 13.11.2014 v Primátorské rezidenci v Praze


Světový den předčasně narozených dětí 13.11.2014 v Primátorské rezidenci v Praze


Ve čtvrtek 13.11. Nedoklubko spolu s Českou neonatologickou společností pořádalo odbornou konferenci v primátorské rezidenci v Praze pod záštitou ministra zdravotnictví ČR MUDr. Svatopluka Němečka, MBA.  Konference se zúčastnilo na 100 zdravotních sestřiček z celé republiky a  taktéž několik lékařů a lékařek. Program byl pestrý, přednášky jedna lepší než druhá a velký díky patří primáři Lumíru Kantorovi za sestavení dopoledního přednáškového bloku, paní doktorce Chvílové-Weberové za sestavení odpoledního bloku a všem přednášejícím, kteří udělali z naší konference mimořádnou událost! Součástí konference byla také naše putovní výstava Dítě nedonošené NEROVNÁ se postižené. 
Výstava Dítě nedonošené NEROVNÁ SE postižené!
Výstava Dítě nedonošené NEROVNÁ SE postižené!
Po skončení přednášek jako bonbonek a překvapení na závěr zazpívala a zahrála Leticie Krotká, dnes 11-ti letá slečna narozena ve 32. t.t. s porodní váhou 1320 g. Leticie je neuvěřitelně talentovaná, pilná a cílevědomá a jejím vystoupením jsme chtěli všem přítomným ukázat, jak si vážíme jejich práce a jak šikovné děti zachraňují a opečovávají..
Úderem 19 hodiny začal slavnostní večer, přivítala nás moderátorka Hanka Kynychová, sama maminka předčasně narozených dvojčátek. Záštitu převzal RnDr. Tomáš Hudeček, Ph.D., primátor hlavního města Prahy.
Cenu Purpurové srdce veřejného života předal pan primář Kantor, předseda České neonatologické společnosti paní Ivaně Hejtmánkové, ženě, která podporuje Nedoklubko již od samého vzniku, stála u zrodu myšlenky podporovat oslavy Světového dne předčasně narozených dětí v České republice. Vedle dárků od našich partnerů – Dermacol, Jacobs, Winelink dostala také dárek osobnější-přišla jí zazpívat a zahrát Leticie Krotká, vítězka celostátní klavírní soutěže ve své věkové kategorii – celkem tři skladby. Paní Hejtmánková projevila velkou radost z vyhlášení a už se těší na další spolupráci a my s ní:-)
Ivana Hejtmánková přebírá dárky od hostesky
Ivana Hejtmánková přebírá dárky od hostesky

Cenu Purpurové srdce České neonatologické společnosti získal z rukou ředitelky Nedoklubka Lucie Žáčkové pan prof.MUDr. Richard Plavka, přednosta Novorozeneckého oddělení Všeobecné fakultní nemocnice a profesorem pediatrie na I. Lékařské fakultě University Karlovy v Praze. Po dobu dvanácti let stál v čele České neonatologické spoelčnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Vybudování současného třístupňového systému péče o novorozence v České republice patří k jeho největším úspěchům na poli organizačním. Tento system přináší už desetiletí mimořádné výsledky i v   porovnání s těmi nejvyspělejšími státy světa.Dalšími aktivitami ve formě výzkumných prací, organizací mezinárodních konferencí, a seminářů, přednáškami v evropských státech  či podílem na evropských doporučeních  otevřel české republice světovou neonatologii. Svými výsledky a pracovitostí pro ni získal u zahraničních kolegů velký respekt. Byl jeden z prvních blízkých spolupracovníků Nedoklubka. Česká neonatologie má v profesorovi Richardovi Plavkovi vizionáře, kterému se daří jeho sny přetvářet v skutečnost. Panu profesorovi přišla zazpívat 3 písně Veronika Bergmanová, maminka předčasně narozeného synka Maxe, publikum bylo unešeno jejím krásným zpěvem a pan profesor ji předal svojí květinu, což bylo úžasně vřelé gesto a atmosféra v sále byla stále vřelejší…
Pan profesor Plavka přebírá Purpurové srdce od Lucie Žáčkové.
Pan profesor Plavka přebírá Purpurové srdce od Lucie Žáčkové.
Veronika Bergmanová zpívá za doprovodu stříbrného pianisty roku 2014 Václava Tobrmana.
Veronika Bergmanová zpívá za doprovodu stříbrného pianisty roku 2014 Václava Tobrmana.
Po poděkování dobrovolnicím, které dlouhodobě pro Nedoklubko vyrábějí různé dárečky pro miminka a jejich maminky, aby je v jejich nelehkém období podpořily, jsme plynule přešli k volbě Purpurového srdce Nedoklubka.
Oceněné dobrovolnice za jejich pilnou práci pro Nedoklubko. Děkujeme!
Oceněné dobrovolnice za jejich pilnou práci pro Nedoklubko. Děkujeme!
Moderátorka vyhlásila jméno Míši Lískovcové, ženy, která se již 4 roky věnuje projektu Mámy pro mámy, je jeho hlavní koordinátorkou a stará se o chod tohoto projektu od jeho začátku. Moc si vážíme její práce a těšíme se na další pokračování. Míša si již několik předešlých ročníků přála, aby někdy na purpur přišel vystoupit pan Michal David, sám také dědeček předčasně narozeného Sebastiana, dnes 4 letého zdravého kluka! Proto jsme poprosili manažera o účast a k naší velké radosti opravdu potvrdili účast a pan Michal David zazpíval 2 písně a doprovodil se na klavír.
IMG_6879
Michal David předává cenu Purpurového srdce Míše Lískovcové
Po jeho druhé písní „Pár přátel stačí mít“ byli téměř všichni v sále dojatí a určitě my všichni z Nedoklubka, protože jsme měli velkou radost z toho, jak celý den krásně proběhl, jak nadšené bylo publikum konference i slavnostního večera a hlavně jakou radost jsme udělali naší Míše Lískovcové předáním ceny a pozváním našeho vzácného hosta… Po skončení jsme se všichni odebrali na slavnostní raut a mohli si vychutnat pochoutky.
Všichni si při odchodu mohli užít osvětlení budovy pražského magistrátu purpurovou barvou. Nasvěcování budov je celosvětovou iniciativou, kterou se veřejnost snažíme upozornit na problematiku předčasného porodu. 
Purpurový magistrát
Purpurový magistrát



Zdroj: www.nedoklubko.cz
Autorka: Lucie Žáčková

sobota 22. listopadu 2014

Maminkou dvojčátek aneb můj životní maraton

Následující autentický příběh je o tom, jaké je to být ve skutečnosti maminkou dvojčat. Děkuji za něj mamince Petře za možnost zveřejnění. Článek byl také publikován na stránkách Modrého koníka
"Jelikož stále čtu a slýchávám od svého okolí, že maminky s dvojčátky mají neskutečné výhody, protože děti jsou dvě, tak si spolu prostě vystačí samy a maminku k životu skoro nepotřebují, takže maminka má pohodu nebo naopak slýchávám to, že být maminkou dvojčat je utrpení a zničení života, proto jsem se rozhodla napsat tento článek a přiblížit Vám MŮJ život, jakožto maminky dvojčátek.
Moje těhotenství bylo opravdu náročné, jak po fyzické, tak po psychické stránce, ale i přes všechny starosti jsem si představovala, jak asi náš život s dvojčátky bude vypadat. V představách jsem viděla, jak mi po přirozeném porodu pokládají na hrudník dva řvoucí uzlíčky… jak po příjezdu z porodnice pokládáme spokojené a spící dětičky do svých pelíšků a my s manželem nad nimi šťastně stojíme a kocháme se jejich úsměvy…. jako větší jsem si je představovala, jak si spolu krásně hrají uprostřed obývacího pokoje, usmívají se na sebe a já si v klidu vařím v kuchyni :-D A jaká byla a je tedy skutečnost?
Rodila jsem ve 28+5 tt akutní sekcí v celkové narkóze, takže už má první představa se rozplynula, jak pára nad hrncem. Děti jsem poprvé viděla až třetí den po porodu a nesměla jsem na ně ani sáhnout.
Poprvé jsem si uvědomila, že jako maminka dvojčátek se nemohu rozpůlit….Každé z dětiček leželo v jiném inkubátoru. Mikulášek ještě na JIPce a Matýsek na IMP a mě rvalo srdce, že nejdříve můžu za jedním a pak teprve za druhým. Když jsem klokánkovala jednoho, plakala jsem, že druhému je určitě smutno, že to vycítí, že tam někde jsem.  Když jsem měla odejít za druhým, tak jsem plakala, že prvního tam musím nechat samotného, i když budu jen o pár stěn dál. Bolelo mě z toho srdce, ale vynahradilo se mi to, když už kluci spolu hajali na vyhřívané kárce a já je mohla hladit oba najednou, chovat oba najednou, mluvit na ně na oba. To jsem pak pocítila, jak je moje láska k nim veliká a mnohonásobně se mi vrací. Konečně jsem se cítila ,,ÚPLNÁ“.
Když jsme si děti vezli domů, bylo jim už něco přes měsíc. Plačící jsme je položili na naší velkou postel a začala panika….A co teď, co jako první a co bude následovat?? Odstříkávat, krmit, přebalovat, dát léky, uvařit, uspat…? Změna prostředí byla  na dětech znát a první noc byla pro nás hororová. Jak to, že nás nikdo neupozornil, že se může stát, že nebudou spát obě děti zároveň, jak to, že nás na to nikdo nepřipravil? Jela jsem non stop a tatínek samozřejmě se mnou. Bláhově jsme si mysleli, že jde o první noc. Trvalo to několik měsíců, včetně spaní přes den. Začal můj životní maraton…
Krmit děti nešlo jinak, než oba na jednou, co občas bylo někdy peklo, protože jedno z dvojčátek mělo reflux a často se mi dávilo, takže jsem musela přestat, zvednout ho, zákonitě druhý začal plakat, protože byl hladový. Společné krmení trvalo i v době příkrmů. Všechno vaření a domácí práce se neobešly bez toho, aniž bych neměla alespoň jednoho za zády. Zpočátku jsem musela mít při vaření jednoho na ruce, pokud byli vzhůru oba, musela jsem je dát do polohovacího lehátka a při vaření houpat. Když už děti trochu vnímaly,  tak stačilo, abych občas zavrtěla zadkem nebo sem tam skočila, udělala otočku, atd Koupání bylo také poněkud náročnější, protože, když jsem vzala jednoho do koupelny, tak druhý v postýlce plakal ( pokud šlo o Matýska, tak ten se pak díky refluxu často dávil), takže následovalo: vzít polohovací lehátko do koupelny, dát do něj jedno z dětí, vzít druhé dítě a umýt ho, zabalit ho do osušky a položit v ložnici do postýlky, rychle doběhnout pro druhé dítě a přenést ho do postýlky, rychle osušit a obléct první dítě a znovu...  Když byl doma tatínek, bylo to mnohem jednodušší! Jelikož díky své nedonošenosti brali kluci hodně léků a ještě každý pil jiné mlíčko a jiné množství, musela jsem mít v kuchyni i v ložnici napsaný rozpis jinak se to dost pletlo. Když bylo potřeba jet k doktorovi, musel si tatínek vzít volno v práci, protože se nemám s kočárkem pro dvojčata šanci dostat do autobusu. Ne, že by se tam nevešel, ale většinou už tam minimálně tři kočárky jsou, tak je to bez šance. A i kdybychom se tam vlezli, tak nemůžu nechat před střediskem jedno dítě v kočárku venku, druhé tam položit na přebalovací pult a vrátit se pro to, co je ještě v kočárku. Teď, když už kluci krásně běhají, tak se už můžeme vypravit sami bez kočárku a autobusem. 
Konečně přišlo období, kdy už děti povyrostly a začaly být samostatnější. Když už si kluci začali hrát spolu, aniž by se u toho mlátili hračkami, kousali se, tahali se za vlasy, štípali se a podobně, tak si hráli a hrají tím stylem, že mi vyháží všechny skříně, při nejlepším se do toho ještě vyčůrají, ne-li udělají bobek. Párkrát se také stalo, že si naházeli hračky do záchoda, vytopili, koupelnu, rozmatlali bobky kde mohli, vzájemnou pomocí si pomáhají lézt do výšek odkud vše shazují. Samozřejmě mají i světlejší chvilky, kdy se každý zabaví se svou oblíbenou hračkou nebo jen prostě sedí na gauči a prohlíží si knížky nebo koukají na pohádku. To pak odbíhám od vaření sledovat, jestli neprovádí nějakou lumpárnu. Když je ale ani toto nebaví, tak mi vždy visí při vaření za zády , šťouchají do mě vařečkami, hází mi hračky pod nohy, stahují mi kalhoty, občas mě štípnou nebo kousnou do zadku. 
 Ale chvíle, kdy se z každé strany jeden přitulí, zahrne mě polibky a hladí mě, šeptají do ucha ,,miuju“ :-) to je neuvěřitelně krásné. A nejkrásnější je, když u mě v noci oba usnou, jsou ke mně přitisknutí a dýchají mi na krk. V tu chvíli jsem tou nejšťastnější mámou na světě, protože si hned vzpomenu na to, jak přesně tohle jsem si přála, když oba leželi v inkubátoru a já sama bez nich. Přála jsem si vnímat jejich nádechy a výdechy a cítit tlukot jejich srdíčka. Jsem nesmírně šťastná, že to můžu s nimi prožívat a maximálně si to užívám, protože než se nadějeme, kuřátka nám vyrostou…
 Závěrem chci říci, že i když to nebylo a není vždy jednoduché, rozhodně bych neměnila! Je pravdou to, že čím více dětí žena má, tím víc se její láska násobí…
Být matkou matkou dvojčat je pro mě opravdu někdy náročné, za to nepopsatelně krásné!"


Ilustrační foto, zdroj www.pinterest.com