čtvrtek 19. září 2013

Příběh dvou velkých bojovnic

Vdávala jsem se ve 21 letech, manželovi také bylo 21. Po roce čekání jsem navštívila svého gynekologa. Provedl vyšetrení, oba jsme byli v pořadku, jen miminko pořád nikde. Měření bazalní teploty, injekce na posilení vaječníků, plno prášků (však to znáte, které jste tím prošly), pak dvakrát umělé oplodnění a zase nic... Pak se ovšem stal zázrak a já v říjnu 2002 otěhotněla přirozenou cestou. Těhotenství bylo ukazkové bez jakýchkoliv problémů. V červenci 2003 se nám narodila zdravá a krasná dcera Kamilka (2048g, 48cm). Po třech letech jsme chtěli druhé miminko..

Těhotná jsem byla hned v říjnu 2006. Vše bylo v pořádku až do konce třetího měsíce. Pak jsem měla nějakou chřipku. Týden jsem ležela v nemocnici, pak me pustili domu. Nějaký čas to bylo dobré. Pak mi však zase nebylo dobře, zjistili, že mám málo železa, tak jsem dostávala železo přímo do žíly. Přišly Velikonoce a já už nemohla vstát ani z postele. Nástup znovu do nemocnice byl dne 9. 4. 2007.  Prošla jsem snad všechna oddělení ,ale nic mi nezjistili. Bylo mi pořád hůř a hůř a přišly vysoké horečky které se stále zvyšovaly. Po 10ti  dnech mě převezli do Prahy na Bulovku na infekční oddělení. Po týdnu mě převezli do Motola na JIP kde jsem dostávala krev a plazmu. Dvakrát jsem prodělala záchvat, korkokoidy, ale nikdo mi neřekl, co mi vlastně je. Pak mě odvezli na magnetickou rezonanci. Tam zjistili, ze mam rakovinu Hodginovy lymfaticke žlázy. Nikdy před tím jsem tohle neslyšela. Začali mě přemlouvat, ať si miminko necham vzit, že bude nemocné a bude to pro nás obě lepší. To už jsem vědela, ze to bude holcička. Já jsem však ani na chvíli neváhala a naši holčičku jsem nedala.

V pátek 4.5.2007 mi bylo hrozně zle, tak se u mě sešlo asi 10 lékařů včetně přednosty a ti rozhodli, že už nemohou déle čekat a ja šla na sál. V 15 hod.uz jsem ležela připravena k uspání. Probudila jsem se na ARU. Naše malá Monička vážila 770g. Narodila se ve 28+5 týdnu. Mně ještě odebrali uzlinu v břise a poslali na histologii. Po týdnu mě převezli do Brna. Naši malou jsem viděla jen jednou, byla tak malinká, v inkubátoru ji nebylo ani vidět, všude plno hadiček. Mně začala léčba na onkologii, dostala jsem postupne 6 dávek chemoterapie ( ta první byla hrozná, bylo mi strašně zle). Prišla jsem o vlasy. Dne 30. 6. mě konečně pustili na dva dny domů, kde jsem stejně jen ležela, jak jsem byla slabá. Pak jsem musela zase do nemocnice. Já byla v Brně, miminko v Praze a manžel s tříletou dcerkou doma. Moc mi pomáhala maminka a sestry. Malá pomalu přibývala na váze, žádné komplikace neměla, jen ji operovali kýlu. Po 2,5 měsících jsme si pro ni konečně jeli, já byla zrovna doma, a tak jsme vyrazili do Prahy. Bylo 25. 7. 2007, malá vážila 2,30 kg a měřila 45cm. Měla jsem ještě dvě chemoterapie. Jezdili jsme do Brna na neonatologii, cvičili Vojtovu metodu.

Dnes je tomu 6 let a já jezdím na kontroly jednou za rok a vypadá to, že je všechno v pořádku. Naše princezna chodi do školky, je zdravá, jen nosi brýle (utíká jí levé očko) a chodíme na logopedii. Teď jsme šťastná rodina a já se na vše dívam už trochu jinak. Nikdy nevíme, co nás čelá, ale my maminky opravdu hodně vydržíme pro naše děti. Přeji vám všem hodně štestí a zdravá miminka. Třeba to někomu pomůže, když si to přečte, já jsem si také četla, co prožívají jiné maminky.

S pozdravem Lída s dcerami Kamilkou a Moničkou V.

Ilustrační foto

Žádné komentáře:

Okomentovat