pátek 10. srpna 2012

Na péči o nedonošené miminko nemusíte být sama...

Po předčasném porodu jde všem hlavně o záchranu nezralého miminka. Současně s tím však nešťastná maminka svádí boj se svými emocemi, boj o mateřské sebevědomí. I v téhle bitvě jde o mnoho...

Víc než polovinu těhotenství se těší na miminko, představuje si, jak bude rodit, jak své miminko přivítá, ukáže mu domov a seznámí s rodinou. Doufá, že všichni budou šťastni oslavovat. A místo toho porodí nečekaně předčasně v době, kdy ještě není fyzicky, psychicky ani prakticky na narození potomka připravená. Navíc rodí za velmi dramatických okolností, často císařským řezem. Předčasně narozené miminko bez sebemenšího pomazlení hned putuje do inkubátoru k život zachraňujícím hadičkám a přístrojům. Maminku pak kromě šoku z událostí a strachu o dítě sžírá i (pro ostatní zcela nepochopitelně) sebeobviňování z vlastního selhání, pocit viny vůči dítěti i rodině – vždyť ve chvíli, kdy se učila být maminkou, dostává informaci, že nezvládla ani to základní – že své dítě nedonosila. Stav její duše volá o pomoc. Ona ji však paradoxně odmítá.

Utěšování nefunguje

„Kdo to nezažil, nepochopí. S tím mi nikdo nepomůže, to musím zvládnout sama,“ to jsou argumenty, kterými se maminky v tak těžké situaci nejčastěji brání jakékoli pomoci. A do jisté míry mají pravdu – musí to zvládnout, ALE nemusí na to být samy. Jenže slova blízkých typu: ty za nic nemůžeš, už na to nemysli, všechno dobře dopadne, musíš být statečná apod. nejsou nic platná. „Taková pomoc by zabrala v racionální rovině, jenže u maminky, která se takto trápí a je dezorientovaná v tom, co se stalo, převažují emoce a takovou pomoc není schopná přijmout,“ říká psycholožka dr. Lenka Emrová a dodává, že často právě tato dobře míněná slova rodiny nebo lékařů působí opačně – žena má pocit, že jí nikdo nerozumí, že jí tedy ani nemůže pomoci. A to ji od všech vzdaluje, cítí se opuštěná, sama.

Když se emoce vytěsní

Co ve skutečnosti znamená nemyslet na problém, být statečná? Není to řešení, ale zasunutí bolavých emocí někam hlouběji. Jenže odtamtud je dost často vytáhne jiná stresová situace a emoční vlna pak bývá mnohem silnější. „Setkala jsem se s maminkami, které pocity spojené s předčasným porodem, strachem a sebeobviňováním tzv. zvládly. Ve skutečnosti je odmítly vzít na vědomí, zakázaly si je. Jenže při druhém těhotenství se objevily úzkosti a z toho plynoucí fyzické problémy právě v období, kdy při první graviditě došlo k předčasnému porodu,“ upozorňuje psycholožka na nebezpečí potlačení emocí.

Co tedy pomůže?

Společné sdílení jejích pocitů. Zdá se vám to málo? Je to naopak velká pomoc, ale je těžké ji poskytnout. „Důležité je být s ní, naslouchat jí, ujistit ji, že chápete, jak události vnímá, a že ji s tím vším máte rádi takovou, jaká je. Je nutné se vyvarovat hodnocení a přímých rad,“ vysvětluje psycholožka. Vypadá to jednoduše, ale prakticky toho většina blízkých není schopná. Prožívat s někým, koho máme rádi, jeho trápení, nás totiž hodně bolí. Přirozeně se bolesti chceme zbavit, tak ji odsouváme utěšováním, odváděním pozornosti apod.

Psychoterapeut provází

Proto je pro sdílení takových emocí lepší psychoterapeut, který nabízí podporu, blízkost, pochopení, a zároveň se z bolesti nehroutí, dokáže s ní být v kontaktu, protože jako odborník má určitý nadhled. „Maminku může bezpečně provést prožitím všech emocí, v nichž často nechybí ani křivda, zloba, nenávist. Když s jeho pomocí žena emoce ventiluje, dostane je ze sebe, ohromně se jí uleví, cítí uvnitř čisto a může se odrazit dál,“ dodává dr. Emrová. Lépe jsou na tom ženy extrovertně založené, které se nebojí o svých pocitech mluvit, a tím jim i lépe porozumět. Introvertní ženy, jež nedokážou nebo nechtějí své pocity sdílet, jsou víc ohroženy a je ještě těžší jim pomoci.

Jaké bude dítě

Psychický stav maminky se samozřejmě odvíjí od zdravotního stavu miminka. Ten zejména v prvních týdnech kolísá. Strach o jeho zdraví pak střídají obavy o jeho vývoj, zda bude stejně schopné jako jiné děti. „Pro maminku je moc důležité, aby přijala, že miminko se narodilo předčasně, případně s postižením, a aby ho měla ráda s tím vším. Aby nechtěla to, co miminko nikdy nebude – narozené v řádném termínu, vyvíjet se jako dítě zcela zdravé s normálním startem do života. Aby pro ni nebylo důležité, co tomu řekne okolí,“ vysvětluje dr. Emrová. „Ale takto změnit vnímání nelze na základě rady. Tady často pomáhá právě psychoterapeutická péče, při níž maminka dojde na emoční úrovni k tomu, že přijme svoji situaci a dokáže být se svým miminkem šťastná, ať je jakékoli. Pak bude v kontaktu s ním přirozená, klidná, a tak i miminko bude klidné a bude dělat velké pokroky.“


PROČ MAMINKY POMOC ODMÍTAJÍ?

Vedou je k tomu předsudky i přehnané nároky na sebe, které jsou zvyklé už od dětství přijímat od svého okolí:

● Nechci psychologa, pomůžu si sama. Stačí, že jsem nezvládla donosit dítě. Když si mu řeknu o pomoc, bude to další důkaz mojí vlastní neschopnosti.
● Nechci své pocity vyprávět ani partnerovi nebo rodičům, přidělala bych jim starosti, ublížila jim. Musím být přece statečná a zvládnout to sama.


Převzato z časopisu Betynka
Hanka Bělohlávková

Žádné komentáře:

Okomentovat