Ať žijí kulíšci!

Čekali jsme na Tebe s tatínkem dlouho. Po přirozeném snažení nastal koloběh dvou IVF cyklů a KET, ze kterého vzešli dva krásní sněhuláčci a obrovská radost ze dvou čárek na testu a následně ze dvou bublin na ultrazvuku.

První fotka, ARO

Štědrý den, ARO

S myškou na IMP

Jedeme domů...

Půlroční fotka 19.6.2013 

Když ses narodila, byl to pro nás ten nejšťastnější a zároveň nejsmutnější den. Bráškovi se zachtělo na svět dříve, ale nevěděl, že je ještě maličký a nezvládl to. I ty jsi byla maličká, ale měla jsi štěstí.

Nedokážu si představit, jak Ti bylo, když Tě vytáhli z tepla mé dělohy o 12 týdnů dříve. Malé, 1234g vážící koťátko, měřící 38 cm. V 1. minutě života Tě resuscitovali, zaintubovali a odvezli 50 km daleko od nás. Nemohla jsem Tě vidět, spala jsem a ani tatínkovi Tě neukázali. Nebylo to možné, šlo Ti o život.
Tatínek za Tebou jel hned druhý den, mně o Tobě dával zprávy dětský lékař zdejší nemocnice.

Moje zotavení z císařského řezu šlo pomalu, asi že jsem Tě neměla u sebe jako ostatní maminky v porodnici. Moc jsem se bála zpráv o Tobě. Volali jsme někdy i třikrát denně, abychom věděli, že jsi v pořádku. Mezitím táta jezdil s tou trochou mlíčka, co jsem ze sebe odsávačkou dostala, a vozil mi Tvá videa a fotky. Moc jsem se snažila, abys ho měla, ale stejně (zřejmě vlivem psychiky) teklo jen něco přes dva měsíce.

5. den, byl zrovna Štědrý den, jsem se za Tebou jela i přes velkou bolest jizvy podívat. Museli jsme Ti koupit něco krásného. Vybrala jsem myšku Mathildu s tlukoucím srdcem, aby ses necítila tak sama. Na ARO u Apolináře ve velkém inkubátoru na tak malé tělíčko jsem Tě poprvé viděla. Necítila jsem, že si moje, a zlé myšlenky mi zakazovaly se do tebe zamilovat. Z dečky, do které si byla zabalená do uzlíčku, na mě koukal malý kulíšek a spousta hadiček. Ač zdravotník, byla jsem naprosto v šoku z Tvé velikosti. Slzy se mi draly do očí, ale já si nedovolila plakat, to až v autě.

Po třech hodinách Tě krmili a přebalovali, měřili teplotu, vždy trochu rozsvítili světlo a já Tě viděla nahou. Ručky i nožky potažené svraštělou kůží, hlavička velikosti mandarinky a prstíky jako sirky. A přesto si mě jimi chytila za můj prst, který byl oproti těm Tvým tak obrovský. Když Tě koupali, bylo to ve vaničce pro panenky a jen velmi rychle, abys bez přístroje neměla potíže s dýcháním. Když se s Tebou v pravidelných intervalech hýbalo, bradička se Ti chvěla, jak si neslyšně plakala. Denně jsme se snažili být u Tebe a chovat Tě. Tolik vzácné tři hodiny času s Tebou způsobily, že jsem se do Tebe zamilovala a rozhodla se, že Tě už nikam nepustím. Když si otevřela očka, vyprávěla jsem Ti o všech doma, kteří se na Tebe těší, dokud si neusnula. Dokud jsem za Tebou nebyla schopná jet já, jezdil tatínek. Denně po práci a také on byl první, kdo Tě klokánkoval. Když se vrátil domů, vyprávěl, jak jsi krásná a jak si ho šimrala nožičkou u žeber.

Po měsíci Tě přesunuli na JIP a z něj po týdnu na IMP oddělení, ze kterého se odchází domů. Byla si bojovník, po dvou dnech Tě odintubovali a na JIP už si šla pouze s minimálním přísunem vzduchu a krmená mlékem sondičkou. Zde si byla týden. Sestřičky zkoušely dávat Ti stříkačkou a dudlíkem sát alespoň trochu mlíčka. Snažila ses, ale únava se dostavila rychle.

Na IMP Tě převezli ještě v inkubátoru, ale netrvalo dlouho a dostalas normální postýlku. Na tomto oddělení si už musela hodně dělat sama. Držet si teplotu, papat a hlídat si dýchání. Z Vapothermu se Ti moc nechtělo a jíst pusinkou si nechtěla také. Museli jsme Ti mlíčko nutit, budit Tě a Ty si nám zšedla několikrát denně, jak si nestíhala sát a dýchat. To byly chvíle pro mě velmi těžké a psychicky už jsem se hroutila. Nečekala jsem, že nejméně urgentní oddělení pro mě bude nejtěžší. Ale byly i krásné, když jsme si Tě chovali kdykoliv jsme chtěli a koupali Tě, což se Ti moc líbilo.

Bojovala jsi, já bojovala, táta bojoval a vyhráli jsme cestu domů. Po 69 dnech jsme si Tě odvezli šťastní, ale se strachem, jestli zvládneme být rodiče kulíška Elenky. Snad nám to jde. Je Ti 9 měsíců (6 měsíce korigovaně) a rosteš jak z vody. Každý den děkuji za Tvou přítomnost a nekonečnou odvahu! Jen tak dál beruško naše!

Maminka a tatínek Tereza a Peter, bojovník Elen

Děkuji mnohokrát rodičům za to, že s námi sdíleli svůj příběh i fotografie malé Elenky. Zároveň se tímto omlouvám mamince Terezce za to, že musela na zveřejnění tak dlouho čekat. Věřím, že vyprávění jistě pomůže mnohým rodičům v podobné situaci a celé rodině přeji hlavně hodně zdraví, ať se daří!

Příběh dvou velkých bojovnic

Vdávala jsem se ve 21 letech, manželovi také bylo 21. Po roce čekání jsem navštívila svého gynekologa. Provedl vyšetrení, oba jsme byli v pořadku, jen miminko pořád nikde. Měření bazalní teploty, injekce na posilení vaječníků, plno prášků (však to znáte, které jste tím prošly), pak dvakrát umělé oplodnění a zase nic... Pak se ovšem stal zázrak a já v říjnu 2002 otěhotněla přirozenou cestou. Těhotenství bylo ukazkové bez jakýchkoliv problémů. V červenci 2003 se nám narodila zdravá a krasná dcera Kamilka (2048g, 48cm). Po třech letech jsme chtěli druhé miminko..

Těhotná jsem byla hned v říjnu 2006. Vše bylo v pořádku až do konce třetího měsíce. Pak jsem měla nějakou chřipku. Týden jsem ležela v nemocnici, pak me pustili domu. Nějaký čas to bylo dobré. Pak mi však zase nebylo dobře, zjistili, že mám málo železa, tak jsem dostávala železo přímo do žíly. Přišly Velikonoce a já už nemohla vstát ani z postele. Nástup znovu do nemocnice byl dne 9. 4. 2007.  Prošla jsem snad všechna oddělení ,ale nic mi nezjistili. Bylo mi pořád hůř a hůř a přišly vysoké horečky které se stále zvyšovaly. Po 10ti  dnech mě převezli do Prahy na Bulovku na infekční oddělení. Po týdnu mě převezli do Motola na JIP kde jsem dostávala krev a plazmu. Dvakrát jsem prodělala záchvat, korkokoidy, ale nikdo mi neřekl, co mi vlastně je. Pak mě odvezli na magnetickou rezonanci. Tam zjistili, ze mam rakovinu Hodginovy lymfaticke žlázy. Nikdy před tím jsem tohle neslyšela. Začali mě přemlouvat, ať si miminko necham vzit, že bude nemocné a bude to pro nás obě lepší. To už jsem vědela, ze to bude holcička. Já jsem však ani na chvíli neváhala a naši holčičku jsem nedala.

V pátek 4.5.2007 mi bylo hrozně zle, tak se u mě sešlo asi 10 lékařů včetně přednosty a ti rozhodli, že už nemohou déle čekat a ja šla na sál. V 15 hod.uz jsem ležela připravena k uspání. Probudila jsem se na ARU. Naše malá Monička vážila 770g. Narodila se ve 28+5 týdnu. Mně ještě odebrali uzlinu v břise a poslali na histologii. Po týdnu mě převezli do Brna. Naši malou jsem viděla jen jednou, byla tak malinká, v inkubátoru ji nebylo ani vidět, všude plno hadiček. Mně začala léčba na onkologii, dostala jsem postupne 6 dávek chemoterapie ( ta první byla hrozná, bylo mi strašně zle). Prišla jsem o vlasy. Dne 30. 6. mě konečně pustili na dva dny domů, kde jsem stejně jen ležela, jak jsem byla slabá. Pak jsem musela zase do nemocnice. Já byla v Brně, miminko v Praze a manžel s tříletou dcerkou doma. Moc mi pomáhala maminka a sestry. Malá pomalu přibývala na váze, žádné komplikace neměla, jen ji operovali kýlu. Po 2,5 měsících jsme si pro ni konečně jeli, já byla zrovna doma, a tak jsme vyrazili do Prahy. Bylo 25. 7. 2007, malá vážila 2,30 kg a měřila 45cm. Měla jsem ještě dvě chemoterapie. Jezdili jsme do Brna na neonatologii, cvičili Vojtovu metodu.

Dnes je tomu 6 let a já jezdím na kontroly jednou za rok a vypadá to, že je všechno v pořádku. Naše princezna chodi do školky, je zdravá, jen nosi brýle (utíká jí levé očko) a chodíme na logopedii. Teď jsme šťastná rodina a já se na vše dívam už trochu jinak. Nikdy nevíme, co nás čelá, ale my maminky opravdu hodně vydržíme pro naše děti. Přeji vám všem hodně štestí a zdravá miminka. Třeba to někomu pomůže, když si to přečte, já jsem si také četla, co prožívají jiné maminky.

S pozdravem Lída s dcerami Kamilkou a Moničkou V.

Ilustrační foto