Příběh malého Járy

Mému kdysi kilovému miminku je teď 27 let, je režisérem dokumentů na FAMU a vede se mu dobře. Všechno začalo před 27 lety a já byla ve 36. týdnu těhotenství a navíc jsem měla jen čtyři kila. Tenkrát se toho moc nekontrolovalo a jediné, co lékaře zajímalo bylo jestli mi nenatíkají nohy.V poradně mne ale přece jen poslali do nemocnice. Tam mi udělali ultrazvuk - tehdy velká novinka. Vyděsili mne, že je miminko moc malé. Nikdo nevěděl proč.. Za týden po této zprávě mne začaly stahy a já šla do porodnice.

Uprostřed noci se Jára narodil a ani mi ho neukázali. Byl zjevně donošený, ale malinký. Byl v inkubátoru dva a půl měsíce, než se spravil na 2,5 kila. Díky tomu, že byl donošený, tak se v inkubátoru různě nožičkama odstrkoval a plenku si tím sundal. Když jsem si ho vezla domů, tak jsem na něj neměla tak malé oblečení. Byl to takový drobeček.Nechtěl moc jíst a tak v roce vážil 6 kilo. Díky cvičení Vojtovými cviky - při níž řval
jako pavián - se nám podařilo uvolnit napětí ve svalech a normálně začal chodit ve čtrnácti měsících. Byl hyperaktivní, takže bylo dramatické ho hlídat.

Když se mi narodila po třech a půl letech dcera a vážila 2750 g, tak mi spadl kámen ze srdce.
Lékaři na příčinu nízké váhy Járy nepřišli a prý tam zřejmě byla chyba výživy z placenty. Prý se to občas stává.

Ilustrativní foto

Přeji všem maminkám a tatínkům hodně štěstí. V dnešní době je sice více techniky, ale strach o miminko je pořád stejný .
Pamatuji si, že když byl Járovi jeden rok, tak v novinách psali, že v Americe přežilo miminko, které vážilo 1200g. Takže tímto já dávám velké uznání Nedonošeneckému oddělení v Plzni na Borech, které mého Járu před 27 lety vypiplalo a uvedlo do života.
Lékař, který tam tenkrát začínal MUDr Dort je teď primářem. Velké díky !


Děkuji mockrát paní Kratochvílové za sdílení jejího příběhu!