NEDONOŠENÁ MIMINKA

Nový přístroj pomáhá odhalit vady sítnice u nedonošených dětí

2012-02-13T03:50:00.000-08:00

Lékaři v Motole mají k dispozici nejmodernější zobrazovací aparát v zemi, který u nedonošených dětí pomůže dříve odhalit nemocnou sítnici. Ta je přitom nejčastější příčinou slepoty. V Česku se ročně narodí přibližně 400 dětí s porodní hmotností pod 1 000 gramů. Operaci potřebuje třetina z nich.

Ze všech nevidomých a slabozrakých dětí se přes dvě třetiny narodily předčasně. Nový přístroj ale umožňuje spolehlivě odhalit závažné formy nemoci oka už krátce po narození. "Umožní včas detekovat detailní změny, které lékař nemůže při tom vlastním objektivním vyšetření tak dobře posoudit," uvedl primář Oční kliniky dětí a dospělých FN Motol Milan Odehnal.

Při nemoci sítnice se v oku objevují nekvalitní cévy, které ho podle dětské oftalmoložky Pavly Brychcínové ohrožují krvácením nebo pozdějším rozvojem jizevnatých změn. Lékaři tak děti bedlivě sledují minimálně do osmnácti let. Nový přístroj proto obsahuje i vnitřní paměť, která u pacientů uchovává všechny oční snímky a dokáže tak zlepšit i následnou léčbu.

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/163010-novy-pristroj-pomaha-odhalit-vady-sitnice-u-nedonosenych-deti/

Děti se rodí předčasně: Proč? Nevíme, ale bojujeme!

2011-12-22T04:03:00.000-08:00

Oproti minulosti výrazně přibývá dětí, které se narodí předčasně. Proč tomu tak je, lékařská věda zatím zcela neví. Možná proto, že ženy rodí své děti ve vyšším věku, narůstá počet umělých oplodnění, z nichž se často narodí dvojčata, svůj podíl bezesporu nese i životní prostředí a stres.

Jaké jsou trendy v péči o tak malá miminka, jaké mají šance, a od kdy nárok na záchranu, jsme si povídali s MUDr. Petrou Šaňákovou, zástupkyní vedoucího neonatologického pracoviště Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze Podolí.

Jaké bylo nejmenší miminko, které jste měli v péči?

Naše nejmenší miminko vážilo 330 g, byla to holčička. Narodila se na hranici životaschopnosti ve 24. týdnu těhotenství a ještě s nižší porodní váhou, než je v tomto stadiu obvyklé. Takto velké děti mívají kolem 600 až 700 g. Holčička přestala růst už v průběhu nitroděložního vývoje, což byl velký problém. Bohužel přežila jen čtyři měsíce.

Jak malá miminka se zachraňují?

Celosvětově je stanoveno, od kterého týdne těhotenství se děti zachraňují. V jednotlivých zemích se to trochu liší, u nás musí mít dítě ukončený 24. týden. V Japonsku například 22. týden. Normálně tyto děti váží okolo 600 g, ale protože se narodí předčasně kvůli nějakému problému během růstu v děloze, tak mohou být i menší. V nejnižší váhové kategorii je stále otázkou za jakou cenu děti zachraňovat. Některé dopadnou nádherně, ale některé jsou bohužel nemocné a nesou si doživotní handicap.

Mohou rozhodování ovlivnit rodiče?

Pro nás je daný 24. týden, toto dítě musí dostat péči. S rodiči můžeme debatovat pouze v případě, že se miminko narodí těsně před tímto termínem. Z našeho pohledu miminko sice kritéria nesplňuje, ale každé dítě je jiné, a některé může být zralejší. Setkali jsme se například s přáním jedné starší maminky, která měla velký problém otěhotnět a toto byla její první a poslední možnost miminko mít, že si s partnerem přejí dítě zachránit za každou cenu. Dát mu šanci, i když nebyla dosažena hranice.

Mají takto malá miminka šanci, že se vyvinou normálně?

Samozřejmě, čím se miminko narodí později, má větší šanci, že bude zcela v pořádku. Z dětí, které se narodí kolem 24. týdne, přežívá zhruba polovina. A z nich opět zhruba polovina nemá žádné závažné neurologické problémy. Každý týden hraje roli. Děti narozené o pět týdnů později, kolem třicátého týdne, už přežívají v podstatě všechny a většina z nich má velkou šanci, že bude zcela v pořádku, případně pouze s mírnými odlišnostmi ve vývoji.

Jaká jsou pro nedonošené děti největší zdravotní rizika?

Zejména rozvoj dětské mozkové obrny. Děti mají špatné pohybové funkce, některé nedokáží sedět, některé stát, chodit. Mohou mít hůře pohyblivou třeba jednu polovinu těla a potom špatně chodí. U lehčího postižení se mohou vyskytnout problémy třeba jen s jemnou motorikou.

Předčasně narozené děti se mohou pomaleji vyvíjet i v mentální oblasti. U hodně nedonošených dětí se objevuje tzv. retinopatie nedonošených, to znamená postižení zraku, v nejvážnějších případech až slepota. Ale problém slepých nedonošených miminek se objevoval spíše v minulosti, dnes se metody péče o nedonošené děti hodně zlepšily a k těmto závažným komplikacím už dochází minimálně.

V rámci dlouhodobého vývoje se sleduje, jak se dítě vyvíjí celkově, jestli má nějaké problémy se zrakem, se sluchem apod. Záleží také na průběhu samotné hospitalizace. Miminka můžou mít problémy s dýcháním, s trávicím systémem, je to individuální. Tyto poruchy se projeví už v porodnici a při propuštění mají děti nastavenou léčbu a rodiče vědí, co je čeká a jaká je perspektiva do budoucna.

Kolik zhruba dětí se narodí předčasně?

Nedonošenost stoupá. Za nezralé miminko se považuje dítě narozené před 37. týdnem, což je poměrně velká skupina. Ale nejrizikovější jsou děti s porodní váhou pod 1500 g, na ty se zaměřujeme nejvíce. Vloni se v Podolí narodilo zhruba 5000 dětí, kolem 7 % bylo nedonošených (včetně mírně nedonošených).

Jaké jsou příčiny toho, že maminky děti nemohou donosit?

Velmi často nevíme. Neznáme příčiny, proč se rozběhne předčasný porod. Za nejčastějšího viníka se považuje infekce v porodních cestách. Ale velmi často předčasně porodí i maminky, které žádnou infekci nemají, a to zůstává otazníkem. Ale fakt, že stoupá procento předčasných porodů, souvisí s tím, že se mění populace matek. Maminky jsou starší a mohou mít častěji problémy s těhotenstvím. Další příčinou je umělé oplodnění a vícečetné těhotenství, dvojčata se častěji narodí dříve. Vliv má také, prostředí, ve kterém žijeme.

Rodilo se tolik nedonošených dětí i dříve?

Ono se to mění. Dříve znamenalo nedonošené miminko obrovský problém, protože nebylo mnoho možností, jak mu pomoci. Umíraly mnohem větší děti než dnes. Před padesáti lety byl zázrak, když přežilo dítě pod 1500 g. Dnes zachraňujeme děti s porodní váhou kolem 500 g. Což je obrovský posun. Dříve se tedy rodilo méně nedonošených dětí, ale měli menší šanci na přežití.

Jsou rozdíly mezi inkubátory?

Inkubátor musí umět základní věci: Teplo, vlhko a možnost zapojit kyslík, který proudí dovnitř. Některé miminko potřebuje být v kyslíkové atmosféře. Liší se design, vnitřní prostor, některé inkubátory mají polohování nebo váhu, takže nemusíme děti na vážení vyndávat.

Jak dlouho musí být miminko v inkubátoru, než si ho maminka může vzít a třeba nakojit?

V inkubátoru musí být děti, které mají špatnou termoregulaci a neumí si udržet svojí teplotu. Jak tělíčko vyzrává, tak vyzrává i tato schopnost. Děti přibývají na váze a množí se jim tuková tkáň. Kolem váhy 1700 g už dětem nemusíme s teplotou pomáhat. Maminky děti tzv. klokánkují. Miminko se z inkubátoru může na chvíli vyndat, pokud nemá žádné komplikace.

Maminka si miminko jenom v plínce dá na hrudník, přikryjí se a ona si ho takto chová. Může to být každý den, dvě, tři hodinky. Má s dítětem kontakt, což je důležité i pro rozvoj laktace. Přikládání k prsu zvládají až starší děti. Souvisí to s vývojem sacího reflexu a s rozvojem koordinace dýchání, sání a polykání. Miminko musí zvládnout sát, polykat a dýchat najednou, což je pro něho hodně složité. Tato schopnost vyzrává asi až ve 33. týdnu. Až tehdy mu můžeme podávat stravu přímo do pusinky.

Jak se miminka do té doby vyživují?

Do žaludku se pře nos nebo pusinku zavede tenká, měkká sondička, děti to v podstatě nevnímají. Je to jediný způsob, jak je nakrmit. Výživa, která se vstřebává přes žaludek, je pro děti nejlepší a umožňuje vývoj imunitního systému. Výživa do žíly ji nemůže nahradit. Maminkám bývá dětí většinou líto. Ale když vidí, že to miminko snáší dobře, uklidní se a naopak jsou rády, že dítě nepotřebují infuze.

Mohou maminky za dětmi chodit?

Když jsou děti hodně malé, tak maminky většinou dochází. Oddělení je otevřené 24 hodin denně, mohou přinést kdykoli mléko. Pokud ženy například dojíždí, můžeme je ubytovat v ložnici maminek, pár dní před propuštěním mají miminko u sebe, aby se vše mohly naučit.

Jaké jsou trendy péče o nedonošené děti?

V našem oboru došlo k velkému posunu po zavedení do léčby látky, která se nazývá surfaktant. Ta nezralým dětem chybí v plicích a ty nemohou pracovat, jak by měly. Tuto látku máme nyní k dispozici ve formě léku. To byl jeden velký zlom. Celkově zlepšuje dýchání a stav miminka.

Druhý zlom přichází v tom, že se vyvíjí stále šetrnější přístroje, konkrétně např. ventilátory pro umělou plicní ventilaci. Ty dnes dokáží co nejpřirozenějším a šetrným způsobem nahradit přirozené dýchání. Pomáhají minimálním způsobem, aby dítě bylo nuceno dýchat samo a mohlo se přirozeně vyvíjet. Velký posun se udělal také ve výživě, jak nejlépe dítě krmit a čím. A samozřejmě úroveň spotřebního materiálu. Dříve sestřičky měly k dispozici jen kovové kanyly, stříkačky se musely sterilizovat, jehly byly silné na ošetřování takto malých dětí. Dnes je vše daleko šetrnější.

Chodí za vámi vaše miminka, když povyrostou?

Děti sledujeme ještě dva roky. Většinou se na nás přijdou podívat, když jdou na kontrolu. To je taková naše radost. Zároveň jsme smutní, když to nedopadne dobře. Člověk si má tendenci pamatovat spíše horší případy, to ho více zasáhne. Ale maminky nám posílají fotky, a děkují, že to dobře dopadlo, na chodbě máme plné nástěnky. Tato odezva je moc příjemná.

Hana Vargová

http://zena.centrum.cz

2011-12-21T23:21:00.000-08:00

CESTA K NEJHLUBŠÍMU

Je spousta věcí, které o člověka za celý život nezavadí, a tak nemá důvod o nich přemýšlet. Jsou však setkání, která otevírají předtím netušené prostory. Takovou příležitostí pro mě bylo i setkání s MUDr. LUMÍREM KANTOREM (49), primářem novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci. Když jsem mu kladl první otázku, netušil jsem, že se společně dostaneme tak daleko i hluboko.

Jak se neonatolog psychicky vyrovnává s vědomím, že občas musí rozhodovat o bytí a nebytí dětí narozených s vadou?

To není na doktorech, o tom rozhoduje někdo úplně jiný. Na škole jsme slýchávali, že doktor, který začne přemýšlet, zda má cenu někoho zachraňovat, stává se potenciálně nebezpečným. Což je asi pravda. Nemůžeme dělat rozdíly mezi dětmi, to je nepřípustné. Můžu osobně vědět, že nějaký konkrétní případ asi špatně skončí, ale pro dítě je nutné dělat do poslední chvíle maximum. Všichni novorozenci by měli mít stejnou startovní čáru. Relativně nedávno jsme přijali hranici viability plodu, tedy schopnosti plodu přežít mimo dělohu, od 23. týdne. Je to na samé hranici života, ale tyto děti zase vyšlapávají cestičku dalším. Když jsem před deseti lety s pediatrií a před osmi lety s neonatologií začínal, byl touto hranicí 27. týden. Zachránit tehdy tak malé dítě se považovalo za velmi obtížné. Dnes tyto děti zachraňujeme celkem běžně. Ale potom existuje okamžik, kdy na základě testů stoprocentně zjistíme, že došlo třeba ke smrti mozku a že dítě je vlastně už jen preparát srdce a plic. V takových případech by bylo dobře najít nějakou možnost přesné a jednoznačné detekce k tomu, aby se dítě mohlo od přístrojů odpojit.

Tak jsem svou otázku původně myslel.

V současné době je to kacířská myšlenka. Ale v praxi se občas setkáváme s tím, že dítě leží za velkého utrpení na umělé plicní ventilaci třeba měsíce. A psychicky tím strádají hlavně samotní rodiče. Často tímto problémem trpí donošené a poměrně velké děti, které se předchozích devět měsíců vyvíjely úplně normálně, ale mají kolem porodu problém s nedostatkem kyslíku. Celých devět měsíců těhotenství rodiče dýchají se svým miminkem a pak se jim během pár minut všechno zhroutí. Dlouhé týdny se k nám pak chodí bezmocně dívat, jak jim jejich dítě odchází. A my můžeme jen čekat, až se jeho organismus vyčerpá a dítě zemře samo. Je to jeden z etických otazníků, který naše práce přináší. Mělo by se jasně definovat, kdy a jakým způsobem by bylo možné utrpení novorozenců zmírnit.

To jsme se dostali k tomu nejpodstatnějšímu, k tomu nejhlubšímu, co v současné době v neonatologii budeme muset řešit. Těchto otazníků ale máme víc. Stává se, že se dítě narodí, žije hodinu a pak umře. V tu chvíli si kladete otázku, proč to tak je, k čemu to je. Biologové tato úmrtí většinou vnímají jednoduše jako věc "druhového výběru". Za sebe mám pocit, že i tak krátký život hraje důležitou roli a má svůj význam. Třeba v tom, že za námi přijde maminka a řekne, že když její dítě zemřelo a než se s tím vyrovnala, změnil se jí žebříček životních hodnot. Někdy to dá rodiče znovu dohromady. Nebo se oba, maminka i tatínek, poznají ještě blíž.

Před časem jste do jednoho časopisu napsal, že se tyto etické otázky v odborných kruzích moc neřeší.

Naštěstí to už není pravda. Česká neonatologie a porodnictví se dostaly v úmrtnosti novorozenců mezi absolutní světovou špičku. Také ve sledování pozdějšího postižení našich dětí nejsme v žádném případě na ocásku rozvinutých zemí. Prvním úkolem bylo tedy snížení úmrtnosti. To se povedlo a nyní jsme začali hovořit i o jiných, ožehavých otázkách. Například této.

Říkáte rodičům za všech okolností pravdu o zdravotním stavu dítěte?

U nás dochází k tak vážným situacím, že lhát nemá cenu. Když kličkujete, dřív nebo později se do svých vytáček zapletete. Je známé, že když jeden doktor podá stejnou informaci třem různým lidem, každý z nich ji pochopí jinak. Umění komunikace je v našem případě ohromně důležitá věc. A ne každý to umí. Nemůžu to říct ani o sobě. Ale rozhodně je důležité s rodiči mluvit co nejvíc, vysvětlit jim, že třeba nevíme přesně, jak se bude dítě vyvíjet po porodu nebo jaké budou následky našeho dalšího zákroku, ale že teď uděláme, co bude v našich silách. Je dobře mluvit na rovinu hned od začátku, aby rodiče věděli, že hrajeme fér. Velmi se mi také osvědčuje před porodem za každou maminkou zajít a chvíli si s ní popovídat. A velice moc dělá dotyk. Stačí maminku chytit třeba za ruku nebo při loučení ji pohladit trochu po ruce, její důvěra hned vzroste. A když se něco špatného stane, lépe to pak snáší. Další zásadou je, že informujeme pouze rodiče, ti k nám mohou přijít kdykoli. Ale prarodiče již dovnitř nepouštíme. Bývají to hlavně babičky, které za vámi přijdou a řeknou: Pane primáři, to dítě nebude v pořádku, nechte ho umřít. A přitom se třeba jedná o osmisetgramové dítě, které dnes už běžně zachraňujeme. Rodiče sami málokdy řeknou: nechte ho umřít, už to nemá cenu. A když, dojdou k tomu až po velmi dlouhém utrpení.

Učí se lékaři komunikaci s pacienty?

Neučí. A vlastně to ani moc nejde, protože na tuto problematiku neexistují sjednocené názory. Ze školy si ještě pamatuji, jak nám někteří učitelé říkali, že pravdu nemá cenu sdělovat. A spousta lékařů -- hlavně pro svou enormní zátěž než pro necitlivost vůči svým klientům -- jde cestou nejmenšího odporu. To znamená, že lékař omezí komunikaci s rodiči na minimum. Kontaktem s nimi totiž, pokud k nim chcete být poctivý, můžete "ztratit" desítky hodin. Ale je to jednoznačně součást naší práce, která by se neměla šidit. O to lepší pocit vůči nim máte, když to dopadne špatně a dítě zemře. Od smrti třeba uplyne čtrnáct dní a před vámi se objeví tatínek, který vám přišel i za maminku poděkovat.

Při takto psychicky vyhrocených situacích musí mezi lékařem a rodiči vznikat silné vazby.

Je typ rodičů, kteří si myslí, že jim budete věnovat víc úsilí, když vám naznačí, kolik toho o vás vědí. Měli jsme u nás před lety maminku, jež přesně věděla, kde bydlím, jakou mám rodinu, která věděla, že jsem skaut, a měla ještě další informace z mého života, jež se od někoho dověděla. Vazby mezi klienty a personálem se musí hlídat, aby se z vás na druhou stranu nestala oběť. Pochopitelně vznikají i citové vazby mezi ošetřujícím a dětmi. Nedávno se nám narodilo dítě, bylo půl šesté večer. O půl jedenácté na ně přišla zničehonic těžká krize -- začalo mít potíže s dýcháním. Reagovali jsme, jak to jen nejrychleji šlo, a stejně nám o půl třetí ráno zemřelo. Ty čtyři hodiny neděláte nic jiného, než že se staráte o to, aby dýchalo, aby mu šlo srdíčko, abyste zjistil diagnózu, a pomalu si ani nemáte čas všimnout, jestli je to kluk, nebo holčička. Snažíte se určit diagnózu, ale než dostanete výsledky ze všech laboratoří, které ovšem -- podotýkám -- přicházejí velmi rychle, než dostanete snímek, než si uděláte dostatečně přesvědčivý závěr, utečou vám tři hodiny. Takže kolem toho malého jen chodíte a bezmocně čekáte třeba na výsledky. Psychická zátěž je obrovská. Zvláště v těch případech, kde to nečekáte. Kde se dá špatný konec čekat, je to trošku jiné. To ovšem mluvím o doktorech, kteří dítě vidí třeba hodinu denně. Ale pak jsou tady dětské sestry. V inkubátorech vedle sebe leží třeba šest kilogramových dětí a ony už dovedou rozeznat individualitu každého z nich. Neumějí třeba interpretovat ultrazvukové nálezy, záznamy monitorů nebo laboratorní výsledky, ale jako psychický indikátor stavu dítěte je dobré brát je v úvahu.

Je vůbec možné sdělit rodičům tu nejhorší zprávu nějak šetrně?

Je to pochopitelně velice těžké, zároveň hodně zajímavé. Když jsem šel v noci jedné mamince říct, že jí umřelo dítě, napadlo mě, že člověk nemůže zažít větší osamění než ve chvíli, kdy se to od vás dozví. V tu chvíli nemá smysl říkat vůbec nic, byly by to jen žvásty. Ještě před několika lety bylo běžné, že se počkalo do rána, až se maminka dobře vyspí, a ráno se jí všechno řeklo. A dítě jí pak ani neukázali. To se nám naštěstí podařilo změnit. Když tušíme, se blíží konec, maminku nebo oba rodiče pozveme a necháme jim dítě zemřít v náručí. V Nizozemsku pro tyto účely dokonce v nemocnicích zbudovali smuteční místnosti, což už je možná až přehnané, ale je dobře dát rodičům možnost, aby dítě umřelo v jejich náručí.

To na mě působí hodně morbidně.

Já jsem přesvědčen, že je to důležité hlavně z jednoho důvodu: během té chvíle si všichni prožijeme velice těžké minuty, co v tu chvíli prožívají rodiče, je zbytečné říkat. Když už je ale po všem, zbaví se rychle toho nejsilnějšího emočního stresu. A navíc oba vidí, že jejich dítě vypadalo normálně, že zemřelo bezbolestně, že neplakalo, zkrátka že netrpělo. Zatímco když u toho nejsou, zákonitě si tyto otázky kladou: plakalo?, bolelo ho to?, jak vypadalo?, mělo nohy?, vypadalo vůbec jako člověk? Kdybychom jim jenom řekli, že mělo vrozenou vadu, aniž měli možnost je vidět, budou se dál trápit myšlenkou, jak asi vypadalo a co všechno jsme jim ještě zamlčeli. I z tohoto důvodu je tento přístup velice důležitý. Někde v zahraničí ještě používají "memory pack" -- tedy jakýsi balíček na památku. Rodiče v něm dostanou otisk chodidla, ustřižený pramínek vlasů a podobně. Tohle se mi teď hodně příčí, ale na druhou stranu, když jsem před pár lety slyšel, že bychom měli nechat dítě umřít matce v náručí, taky jsem si hned říkal, že na tohle osobně nikdy nepřistoupím. Věděl jsem, že se to ve světě dělá, a během několika let jsem sám došel k tomu, že je to takhle lepší. A je fakt, že ani jedna z maminek nám to potom zpětně neměla za zlé. Drtivá většina stížností rodičů má základ v nedostatku komunikace mezi nimi a lékařem.

Přijímají matky špatné zprávy lépe od doktorů, nebo od lékařek?

Do tohoto tématu se mi nechce moc pouštět. Řekl bych jen, že muži to mají trošku jednodušší.

Platí to naopak: že lépe snášejí špatné zprávy otcové od lékařek?

Myslím, že ne. Je to ovšem nesmírně těžké a individuální. Doba těhotenství, porod a následující týdny, to jsou tak výjimečné chvíle, že tátové v nich nehrají až takovou roli. Přijdou každý den s maminkou na návštěvu, postojí u inkubátoru, udělají několik snímků, natočí pár minut na videokameru. Ale když dítě umře, žena v tu chvíli v sobě najde kolikrát víc síly než muž, ještě ho třeba i sama utěšuje. My chlapi potřebujeme v těchto situacích pohlazení asi víc než ony. V běžném životě je to asi naopak, ale v těch vyhrocených chvílích často čekáme, jak nám naše žena pomůže. Výjimečně se najdou otcové, kteří převezmou dominantní roli. Nedávno jsme tady měli maličkou holčičku, měla myslím kilo dvacet porodní hmotnosti. Její tatínek, zámečník z jednoho okresního města, asi šedesát kilometrů vzdáleného, si vzal odpolední a noční směny, doma pomáhal své paní, která měla sama velké zdravotní potíže, a každý den ráno přijel vlakem. Cesta s přestupováním trvala tak dvě hodiny, další dvě hodiny postál nad inkubátorem a odsud jel zpátky na směnu. Tak to bylo každý den několik týdnů.

Je na vašem oddělení "povoleno" smát se?

Samozřejmě, nejsme smutné oddělení, ale nerad bych něco konkrétního zveřejňoval, je to přece jen velice delikátní. Nebo možná ... Ono velice záleží na tom, jak se to napíše. Měli jsme tady jednu maličkou vitální holčičku, ale bohužel její stav byl beznadějný a jen jsme čekali, až zemře. Táhlo se to týdny a týdny a jedna sestřička jí začala říkat nesmrtelná teta. Tehdy jsem si říkal, kdyby to slyšel někdo zvenčí, musel by si nutně myslet, že jsme banda cyniků. Jenomže ono se vám u toho psychicky velice uleví. Navíc ta sestřička to říkala s takovou láskou, že to bylo spíš dojemné.

Jedno z módních témat, které se dotýká i vaší profese, jsou porody doma. Máte s nimi sám nějakou zkušenost?

Ještě než vám odpovím: porod doma je chtěný a nechtěný. Nechtěných porodů jsme zažili pár a jsou to historky, nad kterými zůstává rozum stát. Někde na Vysočině přišly na jednu matku porodní bolesti a ona porodila na suchém záchodku, takže kluci ze záchranky museli dítě z latríny nejprve vytáhnout a pak ho dát dohromady. Myslím, že přežilo. Ale začít život tím, že jste hned na začátku "v hajzlu", to není moc povzbudivé. Pardon. A teď k těm chtěným porodům doma: Člověk by si měl být vědom rizik, která hrozí. Většina článků, jež se na toto téma píší, je podána příliš jednostranně. Na prvním místě většinou uvádějí, že rodičům jde o psychickou pohodu dítěte. Toho se dá ovšem dosáhnout i někde jinde než doma ve vaně. Na Olomoucku, co já vím, proběhly čtyři domácí porody, ale jen jednou to vyšlo. Dvakrát maminka skončila stejně v porodnici, jednou porodila doma dokonce bez asistence zdravotníka. Rodiče se pak u nás v porodnici s dítětem zastavili a vyžadovali "jen" nahlédnutí a že hned pojedou domů. Dítě bylo podchlazené, pupečník mělo neodborně ošetřený a nevypadalo vůbec dobře. Po dlouhém přemlouvání, kdy jsme si museli vyslechnout, že jsme bolševici a nevím co, jsme rodiče přemluvili, aby zůstali, a druhý den ráno jsme zjistili, že dítě obchází infekce. Rodiče jsme na to upozornili, maminka přesto tajně utekla domů. A teď co? Novorozenec má minimální imunitu, má jen protilátky, které dostal od maminky během posledních tří měsíců těhotenství. Neonatolog vidí dítě zemřít na infekci i třeba během dvou hodin. Podle zákona, pokud je dítě v ohrožení zdraví nebo života, má ošetřující lékař povinnost ohlásit případ policii. Bylo to velmi nepříjemné, byla neděle a zaměstnalo se tím asi pětadvacet lidí. Kvůli rozmaru rodičů. Byla z toho velká policejní akce, protože se musela přivolat pohotovostní jednotka. Bylo to velice stresující pro mě, pro oba rodiče, pro personál, určitě pro to dítě, pro policii, pro všechny zúčastněné. Dítěti jsme dali antibiotika a během pěti dní bylo v takovém stavu, že jsme je mohli propustit domů. Mám po tom všem být propagátorem porodů doma? Jiná věc je dát porodu důstojnou podobu v nemocničním prostředí, ale je to trend, který je dnes v nemocnicích zřejmý. Rodit doma považuji za devalvaci všeho, čeho se podařilo v posledních, řekněme, deseti letech úsilím mnoha neonatologů, porodníků a porodních asistentek dosáhnout. Aby ale bylo jasné, že nestojím jen na jedné straně barikády, sám jsem u jednoho porodu doma asistoval. Před několika lety s vědomím, že kdyby se něco stalo, přijdu pravděpodobně o diplom. Rodiče, kteří se na mě s prosbou o asistenci obrátili, jsem provedl po našem oddělení. Všechno viděli, se všemi riziky jsem je seznámil, přesto trvali na svém. Já jim pak řekl, že u porodu budu asistovat jen kvůli jejich dítěti. Protože kdyby se mu něco stalo, navždy bych si to vyčítal. Takže jak to tak bývá, ne ve všední den, ale v neděli ráno mi zavolali, já přijel a asi čtyři hodiny jsme se trápili. Začali radit, že tlakem na děložní fundus by se mohlo dítěti pomoct ven. Nesmysl! Takže když jsem navrhl, abychom jeli do porodnice, přijali můj návrh celkem s úlevou. Zavolal jsem sanitku a až o půlnoci se narodilo zdravé dítě. Na císařský řez. Byla to zkušenost velmi nepříjemná a už bych ji neopakoval.

I když jsem laik, tak předpokládám, že u vaší tak psychicky náročné práce je důležité dobré rodinné zázemí.

To je samozřejmě pravda. V souvislosti s mou prací neustále myslím na svoje děti, o něž jsem rozvodem přišel. Moje práce se bez dobrého rodinného zázemí, které jsem získal až teď, napodruhé, ani nedá dělat. Ale špatné je to, že ti dva moji kluci, kteří, aniž by do toho měli možnost mluvit, museli odjet do zahraničí a já je vidím hrozně málo. Je to už pět let, ale ta rána je pořád hodně živá. To je věc, s níž se asi nikdy nevyrovnám.

MUDr. Lumír Kantor

Narozen roku 1962 v Olomouci. Vyučen elektromechanikem. Střední průmyslová škola elektrotechnická, obor energetika v Mohelnici s maturitou v roce 1983. V roce 1990 absolvoval na lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Do roku 1993 zaměstnán jako pediatr v Nemocnici v Přerově, pak ve Fakultní nemocnici Olomouc. Primář novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice Olomouc od roku 1997. Člen výboru České neonatologické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Za důležitou součást své životní cesty považuje skauting.

DAVID HRBEK

VIDEO:

V oboru, který patří k nejmladším a zabývá se těmi nejmenšími, je jedním z nejlepších. V 35 se stal primářem a dětmi přímo žije ? těmi v práci, i těmi doma. Chybělo málo, aby se příběh Lumíra Kantora odvíjel úplně jinak. Jak se z vyučeného elektrikáře stal přední český neonatolog - uvidíte v Osobnosti Tepu 24.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10315080042-tep-24/411231100222001/video/

Madeline Mannové je dvaadvacet a studuje vysokou

2011-12-20T09:59:00.000-08:00

Když se narodila vážila 280 gramů a byla jen o něco delší, než propisovačka. Kde je hranice, za kterou není radno u předčasně narozených dětí jít?

Madeline je dnes dvaadvacet a studuje na Augustana College in Rock Island. Budoucí promovanou psycholožku trošku trápí astma a také, že je v porovnání se svými vrstevníky jaksi „prcek". Kolik měří a váží nyní slečna tají, ale před dvěma lety při svých 150 centimetrech to bylo třicet kilo. Na to, že se narodila v 26. týdnu těhotenství a že když přišla na svět měla pouhých 280 gramů, není tak špatný výkon. A to, že je bez větších zdravotních problémů, je vlastně malý zázrak.

Druhým, neméně věhlasným případem je holčiččka jménem Rumaise. Ta svými pouhými 244 gramy porodní váhy připravila Madeline o místo v Knize rekordů a převzala pomyslné žezlo nejmenšího novorozence na světě, kterého se kdy podařilo vypiplat. Dnes je tato sedmiletá školačka rovněž bez větších zdravotních problémů. V těchto kontroverzních závodech o světové „nej“ připravili Američany o prvenství japonští porodníci. Posunuli primát "nejmladší" holčičky na hranici 22 týdnů. Nyní se s tímto věkem již koketuje i jinde ve světě. Evropa se zase může chlubit 275gramovým chlapečkem. I když tento „mužský“ z Německa se svou hmotností o více jak třicet gramů vyšší, než má stávající rekordmanka, je vlastně cvalíkem, který do výčtu „nej“ ani nepatří, není tomu tak. Čert ví proč, ale příroda si to diriguje tak, že chlapečci s nízkou porodní hmotností mají ve srovnání s holčičkami desetkrát menší šanci, že výrazně předčasné narození přežijí.

Pořadí v tomto pomyslném žebříčku zvlášť předčasně narozených se mění podle toho, zda si za hlavní kriterium volíme věk, hmotnost při narození, pohlaví nebo zdravotní stav. I když například Rumaise přišla na svět ze všech miminek s nejnižší porodní váhou, mezi ty nejmladší narozené nepatří. To proto, že většinou v těchto případech jde o problémová udržovaná těhotenství, a nebo ta při nichž asistovaly choroby jako např. preeklampsie. To vše jsou záležitosti, při nichž jinak významná korelace mezi dobou gestace a hmotností při narození přestává platit. Nárůst komplikací s vícečetnými těhotenstvími je dáván do souvislosti s celkovým poklesem plodnosti a to jak mužů, tak i žen. Snaha mít potomky vede k rozmachu léčby oplodněním ve zkumavce, při níž se vpravuje do dělohy vícero zárodků současně. Ne všude je legislativně ošetřeno, aby se takzvaně „pro sichr“ nedávalo do dělohy více zárodků, než je zdrávo. Největší hrozbou předčasných porodů nejsou dvojčata či víceročata, ale šířící se epidemie obezity a cukrovky. Spolu s těmito novodobými metlami vyspělých zemí roste i počet případů preeklampsie - onemocnění, které ač mu chybí český ekvivalent, postihuje již 6 % žen (některé prameny uvádějí dokonce 7 %).

Preeklampsie
Příčina tohoto onemocnění je neznámá. Projevuje se během těhotenství zvýšeným krevním tlakem a vylučováním bílkovin močí. Často jde ruku v ruce s cukrovkou, obezitou, autoimunitním onemocněním, ale i s chronicky nemocnými ledvinami. Rizikovým faktorem je též těhotenství ve věku přes 40 let. Příznakem jsou oteklé nohy, ruce i obličej. Bolení hlavy a krevní tlak nad 140/90. Časté jsou i poruchy zraku a snížené vylučování moči. Charakteristický je náhlý velký přírůstek na váze. Dlouhodobě zvýšený krevní tlak poškozuje cévy v placentě, což ohrožuje přívod živin a kyslíku k plodu. To vysvětluje nízkou porodní hmotnost a proč je takové těhotenství často předčasně ukončované císařským řezem. U těžkých případů, kdy krevní tlak překročí hodnoty 150/95 může preeklamsie přejít v eklamsii, kdy u rodičky vznikají křeče, jež mohou ohrozit na životě nejen dítě, ale i ji.
Pokud předčasný porod je nevyhnutný a situace to dovolí, oddaluje se vypuzení plodu pomocí tokolytik a kortikosteroidů. Oddálení porodu o pouhých 48 hodin s aplikovanými steroidy navodí indukci plicní zralosti plodu. Jeho šance na přežití se tak výrazně zvyšuje. Od ještě nedávno použivaného delšího podáváni kortikosteroidů se nyní upouští. Zjistilo se, že to má neblahý vliv na vývoj mozku (myelinizaci), a že taková praxe má na svědomí psychické poruchy a nekoordinované pohyby u nejednoho dítěte předškolního věku.

Zvětšit obrázek

Z 280 gramového ranečku je dnes slečna Madeline Mannová, za níž se univerzitní spolužáci začínají ohlížet. Šetřit na její záchraně před 22 lety by bylo trestuhodné. (Kredit: Loyola University Medical Center)

Madeline a Rumaisa jsou považovány za milníky ve způsobu léčby předčasně narozených. Oba případy jsou shodou okolností ze stejného pracoviště (Loyola University Medical Center, Maywood), které si drží primát nejen v nejmenším a druhém nejmenším narozeném dítěti na světě, ale i co do nejmenších dvojčat. Asi není nikoho oprávněnějšího k udílení rad. Kromě těch ryze technických bychom jedné měli věnovat pozornost i my laici. Jako rodičů se nás podobná situace může bytostně týkat. Ta rada zní: Madeline a Rumaisa nejsou typickými příklady! Mnohem více je těch, kdy zachráněné děti jsou ochrnuté, mentálně retardované, slepé či jinak postižené.
Z dostupných údajů vyplývá, že z těch novorozenců, kteří mají méně než půl kila, jich v průměru přežívá jen asi desetina. I když se jich daří zachraňovat stále více a více, nepřestává platit, že čím je človíček při narození mladší (míněno od početí), tím větší riziko vážnějších poruch mu hrozí. Jak uvádí Zdeněk Hájek z Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK, ani nám se trend zvyšující se frekvence předčasných porodů nevyhnul a v hmotnostní kategorii do 2 500 g již přesáhl 7 %. A zdá se, že zatím nemáme recept, jak tento nepřiznivý trend zastavit. Ve Švédsku, kde na problémy předčasně narozených zaměřili výzkumný úkol, dospěli k následujícím číslům: z novorozeňat, které přijdou na svět mezi 22. až 26. týdnem těhotenství jich jeden rok přežije 70 %. Více jak polovina má vážné zdravotní problémy. U narozených před dovršením 27. týdne gestace, a bylo jich za dobu let 2004 -2007 více než tisíc, porod přežila jen polovina. Ani přeživší neměla vyhráno a jen u 70 % z nich mohli rodiče slavit jejich první narozeniny. Z těch dvacetidvou týdenních se jich jednoho roku i při veškeré možné péči dožívá jen 10 % a jen u poloviny nejsou patrná těžká zdravotní poškození.

Žebříček dětí podle nejnižší porodní váhy (2009). Obrázky dětí jsou přístupné po kliknutí na jméno ze stránky baby2see.

Hodně rodičů a jejich předčasně narozené potomky čekají problémy a bolesti spojené s operacemi nedostatečně vyvinutého srdce, léčbou očí aby se zabránilo slepotě, zákeřnosti mentální retardace, nekrotitizující enterokolitidy (NEC),...

Otázkou nedonošených dětí se začali zabývat i ve Velké Británii. V Oxford Centre for Health spočítali, že na předčasně narozené děti se vydává jedenapůlkrát více prostředků, než na donošené. Každoročně společnost na jejich léčbu, náklady na vzdělání a ztráty příjmů rodičů spojené se zajišťováním nutné péče činí 939 milionů liber. Vyhlídky ostrovanů v tomto směru nevypadají dobře. Každoročně počet nedonošených roste. V roce 2006 jejich počet stoupnul o 7 % a rok na to o 8,6 %. Pragmaticky smýšlející ekonomové kladou otázku, zda je správné k záchraně těch narozených ve 22. a 23. týdnu přistupovat s takovou razancí a udržovat je při životě za každou cenu.
Schopnosti a technika porodníků dovolují přežít stále většímu počtu předčasně narozených dětí. Tento úspěch je vykoupen vyšším rizikem těžkých zdravotních postižení a s tím spojeným utrpením. Přes veškerý pokrok odpověď na otázku - kde je hranice zdárného vývoje dítěte, neznáme.

I s odstupem dvou desetiletí nejsou rodiče předčasně narozených dětí ušetřeni zklamání, i když se zdá, že se vše vyvíjí zdárně jako v případě Kayleigh Anne Freemanové. Holčička, která se dostala z nejhoršího po roce náhle umírá. http://kayleighannefreeman.blogspot.com/

Prameny: Loyola University Medical Center, Pediatrics

Autor: Josef Pazdera

http://www.osel.cz/

Rozhovor s prof. MUDr. Richardem Plavkou, CSc.

2011-12-20T05:52:00.000-08:00

Když si ve vyhledavači zadám vaše jméno, naleznu spoustu odkazů o bezpočtu různých seminářů, podpoře různých aktivit, počinech ČNeoS a dalších a dalších.. Nikde ale nenajdu nic o vás.. Co vás tedy například vedlo k rozhodnutí zabývat se neonatologií?

Já jsem vlastně vůbec netušil, že budu dělat neonatologii, úplně původně jsem chtěl dělat psychiatrii. Asi dva tři roky před skončením studií jsem dělal dokonce pomocného vědeckého pracovníka na psychiatrii. Tam jsem dělal vědecké odborné činnosti a myslel si, že budu psychiatr. To se mi pak ale na vojně ještě nějak rozleželo v hlavě, a řekl jsem si, že to zkusím přeci jenom na pediatrii, promoval jsem v roce 1982 na fakultě dětského lékařství.

Moje cesta k neonatologii byla úplně náhodná. V rámci pediatrie jsem se dostal na dětské kliniky Ke Karlovu, kde jsem nastoupil u profesora Rubína. U Apolináře, kde byla neonatologie, v té době zrovna chyběl lékař, a tak jsem tam nastoupil. To bylo asi po půl roce mé práce na dětských klinikách. Za svého působení u Apolináře jsem zjistil, že je tam daleko méně administrativy. Když mě pak poslali zpátky na dětské kliniky, říkal jsem si, že tam budu jen sedět u stroje a celý život psát a psát zprávy. Na neonatologii mi to tehdy připadalo daleko zajímavější, navíc jsem byl tímto oborem úplně nepoznamenaný, i když jsem studoval pediatrickou fakultu, moc jsme se za studií o oboru nedozvěděli. Navíc se tam tenkrát zakládala intenzivní péče a to byl asi ten důvod, proč mě to chytlo.

Je to také hodně o tom, že člověk najde v pravý okamžik ty správné lidi na správném místě. A já jsem to štěstí v té době měl a potkal toho správného člověk, který mi začátky neonatologie tenkrát ukázal. Když jsem začínal, neonatologie se tu vlastně rodila. V 50. až 60. letech začínala neonatologie ve světě a tady to bylo opožděné.

Přijde mi opravdu fascinující, že jste mohl pozorovat vývoj neonatologie téměř od jejího začátku u nás…

Absolutně! Já jsem za to strašně vděčný a dnes mám ten vývoj vlastně jako na dlani. Vzhledem k tomu, jak je to mladý obor, když se ohlédnu, mohu říci, že jsem v něm zažil takřka všechno. To, co se dělo na západě od 60. let, se tady vlastně pak velmi rychle zopakovalo v daleko kratším časovém úseku. Po revoluci se všechno zakcelerovalo a dohánělo se, co se tu do té doby zanedbalo. Naše generace si tedy prošla v neonatologii úplně vším.

Jak se člověk naučí vypořádávat s případy, které nedopadnou dobře?

My jsme si prošli poměrně hektickým začátkem, kdy vlastně umírala většina hodně nezralých dětí. V té době asi 80% dětí pod kilo umřelo, a když se nějaké miminko podařilo zachránit, tak to byl v té době tak trošku zázrak. Prostě jsme to v té době trochu tak brali, že to tak vždycky bylo. Pro personál to bylo, samozřejmě, hodně frustrující. Také fluktuace sester byla obrovská, protože se s tím těžko vypořádávaly. Naštěstí se v té době našla spousta dalších lidí, kteří se k tomu stavěli podobně jako já, a sice že má smysl zachraňovat každého jedince. Na počátku to byl vlastně takový experiment, ale pochopitelně jsme získávali informace ze západních zemí, kde se jim již začalo dařit snižovat úmrtnost i u dětí v hmotnostní kategorii pod kilo. Učili jsme se z vlastních chyb a z daleko hůře dostupných literárních údajů než nyní. Když se nám něco podařilo, tak to byla obrovská energie, která spláchla všechny ty slzy za děti, které tenkrát umřely. A pak se to vlastně začalo lámat. Nakonec se na umírání u pacienta začnete habituovat, protože jinak byste tu práci nemohla dělat a musela byste odejít.

Všechno to šlo strašně rychle a člověk si už ani nepamatuje, čím si čistil hlavu. Přijde mi jako klišé říkat, že jsem chodil sportovat, tehdy ještě pravidelně, dnes už je to občas. Čím je člověk starší, tím víc zjišťuje, že je času málo. Chodil jsem za kulturou, na bigbít ale i na vážnou muziku, mám rád moderní výtvarné umění. Vše od doby, kdy do toho vstoupila abstrakce. Občas jsem se setkal s kamarády a u piva jsme trochu vyčistili hlavy. Nepřijde mi ale, že by si člověk stavěl něco systematicky s vědomím budování autopsychohygieny..

Je to i tak, že časem se s tím člověk vypořádává lépe, než na tom začátku?

Určitě. Už máte vybudované vnitřní mechanizmy, které vám jako očistný proces běží více méně automaticky.

Myslíte si, že by v tomto ohledu měla být do budoucna vybudovaná nějaká péče o zdravotníky? Například možnost navštívit psychologa v rámci nemocnice, kde působí?

Určitě je dobré, když je psycholog k mání. Myslím, že by to člověk v dnešní moderní době neměl vůbec odmítat. Doba je tak rychlá, tak dynamická a tak náročná, že se v tom lidi někdy začnou ztrácet. Někdy jsou ždímaní jako citrón a sami si to vůbec neuvědomují. Následně jim může začít něco utíkat pod rukama. Já myslím, že toto lze nějak vnitřně korigovat a k tomu by určitě měly být nápomocní lidé, kteří se zase v těch mechanizmech restaurace vnitřního stresu a procesu vyznají a umí poradit. V Americe se dnes spousta psychiatrů živí na poli podobných profesí, jsou to spíše psychoterapeuti. U nás to tak rozvinuté zdaleka ještě není. Když budou lidé o těchto možnostech více informováni, začnou i tuto pomoc více vyhledávat.

V podstatě v dnešní době není na odděleních neonatologických JIP samozřejmostí ani psycholog pro rodiče..

To bohužel není. My zde psychologa, který poskytuje poradenství rodičům ve stresových situacích po předčasném porodu, máme. Nejdříve se ale musíte postarat, aby byla kvalitně zabezpečena péče o pacienta, a pak můžete budovat nadstavbu. Je to také hodně o financích. Když si musíte vybrat, jestli dostanete dvě sestřičky k lůžku anebo jednoho psychologa, převáží pragmatické řešení nutnosti obstarat naše pacienty a psychologa upozadíte.

Co jsou podle vás největší pokroky v neonatologii v posledních asi deseti letech?

Tento obor je strašně rychlý. Neonatologie se v podstatě posunula od záchrany života a boje o přežití nezralých dětí, ke kvalitě přežívání. Každé desetiletí přicházela celá řada novinek, které posunuly kvalitativně vývoj a prognózu i extrémně nezralých dětí.. Dnes vstupujeme do druhého desetiletí tohoto století. Při pohledu zpátky zjistíte, jak nejenom lepší klinická praxe, ale i celá řada novinek opět posunuly péči kvalitativně dál. Přišel nový pohled na oxygenaci a ventilační podporu nezralých novorozenců, změny v nutriční strategii, řízená hypotermie u posthypohyckých stavů, renesance kofeinu v neonatologii. To vše se určitě promítá do zlepšení kvality prognózy a tím i celé populace. V každoročním hodnocení to tak neregistrujete, ale když se na ten pokrok podíváte s odstupem několika let či dokonce dekády, tak vidíte progresi oboru daleko lépe. Péče se individualizuje, očekáváme silnější vliv genetiky, používání růstových faktorů, rychlejší a přesnější diagnostiku infekcí a možná nás již v tomto desetiletí čeká použití mesenchymálních kmenových buněk.

Jak ze svého působení vnímáte potřebu péče o rodiče předčasně narozených dětí?

Nevím, zda jste si všimla, že tady u nás na oddělení máme rozmístěné takové plaketky, na kterých je napsáno – Neonatologické oddělení – společnost přátelská k rodičům. To je ocenění, které je skutečně nezávislé. Hodnocení a návrhy na ocenění vzešly od rodičů našich pacientů, cenu pak udělovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tuto cenu jsme získali někdy před pěti lety a bylo to pro nás opravdu překvapení, protože jsme vůbec netušili, že taková cena existuje. Najednou nám volali, že si máme dojít pro ocenění, které předával tehdejší ministr.

U nás jsme se vždycky snažili klást velkou váhu na komunikaci s rodiči. Bez správné komunikace s rodiči, je celá péče třetinová. Rodiče musí určitě vědět o všem. Musí být citlivě vedení po celou dobu pobytu dětí v nemocnici, velmi individuálně vzhledem k jejich struktuře osobnosti, ale především vzhledem ke stavu dítěte. Celé je to proces, který je trošku proměnlivý, velmi tvárný, ale také velmi zajímavý a patří nejméně padesáti procenty do práce s nezralými novorozenci. Nakonec, už když to vezmeme jenom biologicky, tak my potřebujeme, aby maminka byla co nejvíce v pohodě, aby měla pro to své miminko mateřské mléko. Primární stimulace totiž není po předčasném porodu tak silná jako normálně po běžném porodu v termínu. Z toho důvodu se také snažíme maminky „přitáhnout“ až k inkubátorům, a to co nejdříve po porodu a alespoň touto formou nahrazovat přerušený bezprostřední kontakt po porodu.

Maminky se nejdříve nachází v situaci, kdy vůbec nechápou, co se to stalo. Pak následuje proces sebeobviňování, ze kterého je musíme vyvést, dostat je do reality a říci jim, jaké jsou šance. Ony se potom dokážou do celého procesu aktivně zapojit a podílet se na péči společně s námi. Význam mateřského faktoru je i při péči v inkubátoru neoddiskutovatelný. Tzv.“klokánkování“, které praktikují naše sestřičky společně s rodiči, je u nás poměrně rozšířené a je i pravidlem u dětí na ventilační podpoře. Naše sestry mají velkou zásluhu na časném zapojování rodičů do péče o děti v inkubátoru, a dělají to rády.

Je pro vás, jako pro lékaře i primáře oddělení, důležitá zpětná vazba od rodičů dětí, i když je případně negativní?

To určitě ano. Vždy nějakou zpětnou vazbu potřebujete, už proto, abyste se nepohybovala v nějakém vzduchoprázdnu. V ucelené formě jí získáváme sledováním ročních kohort rizikových pacientů. Jedná se o velmi nezralé novorozence hodnocené ve dvou letech života, kde se hodnotí jejich neurosensorický a mentální vývoj.

Určitou zpětnou informaci spíše emotivního rázu nám ale poskytují i individuální návštěvy rodičů, které jsou většinou neplánované, jenom se tak prostě zastaví ukázat, jak děti prospívají a jaké dělají pokroky. Toto má silně pozitivní vliv na naše sestřičky.

Také každoročně organizujeme dětský den pro extrémně nezralé novorozence, což je rovněž zásluha našich sestřiček. Na setkání zveme vždy děti ve věku dva až tři roky, jejichž porodní hmotnost byla pod jeden kilogram. Když se vám pak všichni v létě sejdou tady na té vnitřní zahradě, uprostřed krásné Hlávkovy porodnice, tak to dojme i otřelého. Naše sestry pro děti i rodiče připraví občerstvení, různé hry, bývá zde loutkové divadlo, jsou zde bazénky i skluzavky. Zde se většinou od rodičů dozvíte, jak vlastně to kritické období nejistoty skutečně prožívali. To je přeci také neocenitelná zpětná vazba, která dodává energii do další práce.

Jak těžké je v dnešní době shánět prostředky na chod oddělení, jeho vybavení, rekonstrukce apod.

Ucelenější systém neonatální a perinatální péče byl u nás koncipovaný v devadesátých letech minulého století. V době, kdy probíhala stratifikace a do určité míry standardizace péče o novorozence, vznikaly jednotky intenzivní a resuscitační péče většinou v zastaralých provozech nemocničních budov a byly tenkrát stavebně ušity tzv. horkou jehlou. Většinou se jednalo o ne zrovna nákladné rekonstrukce původních novorozeneckých úseků, či částí dětských oddělení, které však již v té době nesplňovaly tehdejší kritéria pro moderní provozy, včetně nutného zázemí pro tuto vysoce specializovanou péči. A tak to stále ještě zůstává na celé řadě pracovišť, i když některé prošly alespoň částečnou modernizací, jako v Ostravě nebo Plzni. Naprostá většina JIP by rekonstrukci nutně potřebovala. U nás proběhla rekonstrukce v roce 2000 a už to zdaleka nestačí. Dělá se zde špičková medicína, ale v prostorově nevyhovujících podmínkách a bez kvalitního potřebného zázemí.

V době babyboomu jsme měli velkou snahu výrazně upozornit, že je potřeba s touto problematikou něco dělat. V dnešní době krize je to ovšem velký problém, pokud bychom chtěli něco přestavovat a modernizovat provozy. Naopak teď lze spíše očekávat tlak na redukci lůžek. Problém je v tom, že ty zastaralé provozy, neposkytují dostatečný komfort a bezpečí pacienta, který je v tomto oboru potřeba. I pře úzkostlivě dodržovaná hygienicko epidemiologická opatření a správně vedenou antibiotickou strategii, dochází k většímu výskytu nosokomiálních nákaz v porovnání s jinými západními zeměmi. Toto je velký problém současné české neonatologie.

Všechno souvisí se vším, takže pokud se nezmění financování neonatologie, nebude-li platba skutečně za odvedenou práci, jak tomu doposud není, a alespoň část těchto peněz se nevrátí do systému, který je vygeneroval, lze očekávat další zhoršování kvality péče v tomto oboru..

Přestože se letos Purpurové srdce udělovalo teprve podruhé, jak vnímáte jeho význam pro oceněné případně i nominované?

Já budu úplně upřímný. Z počátku jsem na to nahlížel s určitým despektem a říkal jsem si, že vytvoříme uměle „nějaké“ ocenění. Neonatologie je obor, který je postavený na entuziasmu lidí, kteří se soustředí především na svoji práci a nejsou to lidé, kteří čekají nějaká oceňování formou metálů. Nejsme umělci, jsme spíše služebníci. Nicméně pak jsem došel k názoru, že i k tomu to ocenění patří. Lidé se tuto cenu naučí vnímat zase jinak, až bude udělována několik let. Myslím si, že do budoucna bude určitě i chvilkovým zamyšlením nad prací, a samozřejmě také motivací. Rozhodně si tito lidé ocenění zaslouží a možná je to bude aspoň trochu motivovat v jejich práci. Cena Purpurové srdce by měla mít formu a vnitřní obsah, neměla by se devalvovat komercí, měla by zůstat čistě prestižním oceněním. Musím dodat, že u nás spatřila světlo světa díky občanskému sdružení Nedoklubko. Již nějakou dobu si uvědomuji, že my zdravotníci v tom nejsme sami a vidím, jak se za uplynulé období několika málo let propojuje i v této problematice občanská společnost se zdravotníky. V tomto ohledu je určitě práce Nedoklubka nedoceněná.

Co byste přál neonatologii do budoucích let?

Přál bych jí, aby nalezla určitou stabilitu v rámci systému. Aby jí společnost vnímala jako obor, který skutečně pomáhá zkvalitňovat populaci a ne naopak. Taková stabilita ale přichází i s jistotou určitého finančního zázemí. Co je také nesmírně důležité, aby v rámci té stability získala celou řadu mladých lékařů, kteří pro ni budou alespoň stejně tak nadšení, jako byla generace, která bude neonatologii za takových deset let opouštět. Abychom v té mladé generaci našli správné nástupce, které tento obor nadchne.

Proto je potřeba s mladými lidmi pracovat. Problém vzdělávání v rámci neonatologie je ale v tom, že se lékař stane neonatologem až přes atestaci z pediatrie. V tomto oboru je tedy složitější vzít si mladého lékaře přímo po promoci, protože vás opustí na celou řadu let, než udělá atestaci z pediatrie. Až pak se vám teprve vrací do oboru. Nicméně jsou i další cesty, které je možné využít, jako Ph.D. program pro mladé lidi, kteří si tak mohou na neonatologii začít pracovat a tím se zapojit do klinické práce a výzkumu.

Já říkám, že doktor, který má být nejenom dobrým praktikem ale rovněž posouvat obor dopředu, má mít tři profesionální světy – svět svých zkušeností, což přichází samozřejmě s věkem, pak svět vlastního neustálého vzdělávání a dalším světem by pro něj měl být svět komunikace na mezinárodní úrovni a vědeckovýzkumná činnost. Bez průniku těchto tří světů zůstane možná dobrým rutinérem, ale pro rozvoj oboru to je nedostatečné. V tomto směru by měla být vedena nastupující generace mladých lékařů, neonatologů.

Jaký je dnes zájem o působení v neonatologii?

Obecně je neonatologie přefeminizovaná, není to jako před těmi dvaceti lety. Dnes si všichni uvědomují, že to je hodně stresující obor, finančně ničím zvlášť zajímavý a chlapci koukají spíše po chirurgických oborech.

Mě tedy přijde daleko větší umění pokud někdo svede operovat nezralé děti, než klasická chirurgie..?

To nevím, neonatologie je sice v něčem unikátní, jeden z mých učitelů ji nazval „mikropediatrií“, já jsem se tomu vždy bránil, jde spíše o extrauterinní maturační funkční proces, než o nějakou miniaturizaci tkání či orgánů. Může být pravda, že z hlediska stejného výkonu, čím menší pole, tím větší technická náročnost. Ale o to tady přeci jenom nejde to má pouze relativní rozměr, podstatná je ta profesionalita. Na dnešním trhu práce našeho oboru nestojí za dveřmi člověk, který vám řekne, že má strašně rád neonatologii, že byl proškolen ve světě, má zkušenosti a může něco nabídnout. Takhle to, bohužel není, je to o výchově. Je to na nás, jak mladé podchytíme, což si už naše generace neonatologů začala uvědomovat. To je nyní jedno z našich důležitých angažmá. Ti, kteří do neonatologie proniknou, vám nakonec řeknou, že je to krásný obor, a že to na začátku vůbec ani netušili. Ale musíte je k tomu oboru nejdříve dostat.

To je asi další přirozený vývoj a další krásná etapa ve vašem životě, že nyní můžete vychovávat tu nastupující generaci. To musí být také příjemný pocit..

No, samozřejmě! To určitě stojí za to. Jenomže ta naše generace si to dlouho neuvědomovala, že nám chybí nastupující generace a ani nemohla, protože dlouho žila v takové rychlosti a návalu práce, že na to nebyl vůbec čas.

Autor: Hana Zemanová

Dítě vážilo 270 gramů. Přežije?

2011-12-20T05:31:00.000-08:00

Na lidský hlas "odpovídají" i silně nedonošené děti

2011-12-20T05:26:00.000-08:00

Drobná miminka, která přišla na svět předčasně a jsou v péči lékařů, reagují specifickými zvuky na hlas rodičů.

Podle vědců má tento poznatek význam pro pochopení pozdější schopnosti mluvit.

Nedonošené děti si osvojují mluvení později než ostatní děti. Zatím nebylo známo, zda první zvuky, se kterými se na světě setkají, mají na vývoj jazyka nějaký vliv. Poslední výzkumy ale napovídají, že tomu tak je.

Předčasně narozená miminka přijdou v nemocnicích do styku s naprosto jiným typem zvuků než v matčině děloze.

Podle dětské lékařky Melindy Caskeyové z nemocnice Women and Infants Hospital v Providence v americkém Rhode Islandu jsou tito novorozenci obklopeni samým pípáním a pískáním, ale šanci zaslechnout normální lidský hovor mají velmi malou.

"Je to do očí bijící, zvlášť když srovnáme, s jakými zvuky se setkávají za normálních okolností u matky, kde převládá její hlas," tvrdí Caskeyová.

Podle výzkumu jejího týmu reagují nedonošené děti na hlas - především rodičů - tím, že samy začnou vydávat zvuky, hlavně v podobě samohlásek.

Význam této reakce označované jako vokalizace ale nebyl dosud znám, a vědci se proto snažili zjistit, jaký vliv má jazyk na rozvoj mluvení.

"Požádali jsme sestry a rodiče, aby na děti mluvili více, než byli zvyklí," říká lékařka.

Studie se zúčastnilo 36 nedonošenců, kteří přišli na svět v průměru ve 27. týdnu. Normální těhotenství přitom trvá 40 týdnů.

Ukázalo se, že děti reagují hlasem už ve 32. týdnu. Při příchodu rodičů se intenzita vokalizace zvedne až na 129 procent proti průměru, kdy jsou jen v přítomnosti sester.

"U starších dětí a dospělých se nestane, aby sestry nevstoupily do pokoje a nepromluvily na ně. Stejně by se měly chovat u předčasně narozených dětí," upozorňuje Caskeyová.

http://web.volny.cz/

Patologický optimista primář Jozef Macko

2011-12-17T12:18:00.000-08:00

Přivedl na svět tisíce dětí. Pomáhá jim překonávat první těžkosti a dává naději jejich rodičům.

Primář novorozeneckého oddělení Baťovy nemocnice ve Zlíně Jozef Macko je velmi vytížený muž, který všechno podřizuje své práci. Pokud volají z porodnice nebo z jednotky intenzivní péče, jdou ostatní úkoly a plány stranou. Takže i tento rozhovor, přestože týden předem naplánovaný, vznikal nakonec mezi dvěma naléhavými telefonáty.

Vypadá to na pěkně rušné odpoledne. Takový bývá váš běžný pracovní den?

Většinou mám denní harmonogram. Na oddělení přicházím ráno kolem šesté. Provádím ultrazvuková vyšetření dětí, vyřizuji poštu, a pak se snažím chodit na vizity na různé úseky oddělení, pokud to čas dovolí. Kromě toho pracuji v odborných ambulancích. V současné době mi hodně času zabere i práce náměstka pro léčebnou péči. Nemocnice je velká, má více než dva tisíce zaměstnanců. Takže starostí je spousta. Kromě toho chystám přednášky na konference či na vysokou školu, kde vyučuji. No a sám jsem ještě studentem univerzity.

Zdá se, že se na vás valí práce ze všech stran. Které životní období bylo pro vás v práci nejhektičtější?

Určitě jsou to poslední dva roky, co pracuji i jako náměstek. Ale pokud jde o odborný profesní život, hodně náročné to bylo v roce 1995, kdy jsem přišel do Baťovy nemocnice. Na novorozeneckém oddělení jsme začínali ve čtyřech lidech. A zůstalo to tak šest let. Museli jsme nějak zajistit pohotovostní služby. Mně zůstávalo dvanáct i třináct služeb. Měsíčně jsem trávil v nemocnici patnáct i šestnáct nocí. Potom se to zlepšilo.

Tým lékařů jste si budoval sám?

Ano. Důležité bylo, že přicházeli lidé, kteří měli povědomí o tom, co to je neonatologie. Asi něco o našem oddělení slyšeli. Možná je lákala právě tato část medicíny. Vybudovali jsme tady totiž centrum, které zajišťuje předčasně narozeným dětem nejvyšší stupeň péče.

Jak vypadalo novorozenecké oddělení při vašem příchodu?

Omezovalo nás nedostatečné přístrojové vybavení. Trvalo to několik dalších let, než se vedení nemocnice rozhodlo do oddělení investovat a slušně ho vybavit.

Co se stane, když budou menší porodnice v kraji zrušeny, například v Kroměříži či ve Vsetíně?

O rušení bych nemluvil. Návrhů na omezení sítě porodnic je několik, ale je potřeba všechny velmi pečlivě zvážit. Česká republika má velice hustou síť porodnic, určitě se dá uvažovat, že by jich mohlo být méně. Personál porodnice, která má dva a půl tisíce porodů za rok, bude erudovanější než tam, kde mají čtyři sta porodů ročně. Někde v cizině je třeba síť porodnic také hustší, ale nejsou všechny státem garantované, jsou privátní, charitní. Ale v těchto zemích funguje úplně jiný systém péče, jsou tam častější domácí porody.

Právě o domácích porodech se v Česku v poslední době hodně diskutovalo. A nevycházejí z toho zrovna pozitivně.

Domácích porodů je všude v Evropě víc než u nás. Myslím, že při vytvoření a zajištění určitých podmínek není důvod se jim bránit. Ale musí být jasně stanovena kritéria. V západní Evropě, kde se mnohem více rodí doma, existují přesně definované indikace, kdy se doma rodit může, a kdy ne. Jaké podmínky musí být splněny, kdo je oprávněn asistovat u domácího porodu, jaké vzdělání musí mít. Je to celý komplex opatření. U nás se jakoby střílí z kanónu. Na jedné straně organizace porodních asistentek, které jsou někdy nejednotné, někdy na můj vkus až příliš agresivní. Na druhé straně celá řada lékařů a dalšího personálu nemocnic, která o problematice domácích porodů ví docela málo, střílí z druhého břehu. A někde nad řekou se koule střetávají a výsledek není žádný. Připravovaný návrh zákona, podle něhož bude asistentka, která bude asistovat u porodu doma, sankcionována pokutou milion korun, jde zcela proti evropskému trendu.

Při své práci na novorozeneckém oddělení používáte řadu přístrojů. Který technický vynález je z vašeho pohledu největším objevem?

Inkubátor. Někdo namítne, že předčasně se děti rodily i v době, kdy inkubátory nebyly, a novorozenci se „dopékali“ například u kamen či u pece, aby měli zajištěné teplo. To je pravda. V tom případě bych jako další zmínil přístroje na podporu dýchání. Bez těch by děti nepřežily. Bez těchto přístrojů si svoji práci neumím představit.

Jaké nejmenší dítě jste zachraňovali?

Několik dětí mělo méně než pět set gramů. Některé se podařilo zachránit, ale nebyly ve zcela optimálním stavu. Úplně nejmenší dítě, kterému jsme na našem oddělení poskytovali péči, vážilo 370 gramů. Bohužel nepřežilo. Obecně poskytujeme péči dětem narozeným od 24. týdne těhotenství.

Setkáváte se s rodiči, kteří vám po letech přijdou ukázat své dítě a vyjádřit své díky?

Ano, rodiče i s dětmi za námi chodívají. Máme tady už poměrně bohatý dětský archiv. Rodiče nám věnují fotografie, jsou s námi v kontaktu.

Takže se vybudovaly i osobnější vztahy?

Osobním vazbám se trochu bráníme. Ale když žijete s dítětem na oddělení tři až čtyři měsíce, denně vidíte jeho rodinu nebo minimálně maminku, tak se podvědomě bližším kontaktům neubráníme.

Stalo se vám někdy, že jste zachraňoval dítě někoho ze své rodiny, nebo svých blízkých?

Zachraňoval jsem velmi nemocné děti lékařů, které jsem znal. Snažím se ale od takových věcí oprostit. Pro mě je to pacient. Přístup ke všem dětem mám úplně stejný.

Žijete ve Veselí nad Moravou, každý den jezdíte na šestou ráno do Zlína. V kolik vstáváte?

Ve čtyři.

A chodíte spát?

Kolem půlnoci. Pracuji běžně dvanáct až čtrnáct hodin denně, samozřejmě i doma, a přiznávám, že někdy už se cítím docela „vyždímaný“.

Nebojíte se při takovém zatížení syndromu vyhoření?

Zatím se tomu snažím bránit, práce mě pořád baví. A myslím si, že dokud člověka práce baví, tak nevyhoří. Ale nevylučuji, že to přijde. Na pořádnou relaxaci nemám moc času. Ale když to vyjde, trávím rád chvíle na zahradě. Můj velký koníček je pěstování rostlinek, bonsají… A taky se snažím chodit na fotbal s partou kamarádů, kterou částečně tvoří lékaři.

Prožíváte hektické dny, emocionálně vypjaté okamžiky. Jak se s tím vyrovnáváte? Věříte ve vyšší moc?

Jsem křtěný i biřmovaný. Ale aktivně praktikující věřící nejsem. Byť si myslím, že něco, co nemůžeme pojmout svým mozkem ani svými smysly, existuje. Věřím v něco, co by se mohlo nazývat osudem. Věřím, že každý z nás má na tomto světě své místo. Ale za to, jak náš život bude vypadat, neseme odpovědnost hlavně my sami.

Zažil jste někdy na svém oddělení zázrak?

Pamatuju si velmi dobře, přestože to je už několik let, na jedno dítě. Devět nebo deset dní po narození bylo ve stavu, který prakticky i teoreticky vylučoval přežití. A po dalších devíti dnech intenzivní léčby se jeho stav začal lepšit v okamžiku, kdy už jsme v to nikdo nedoufali. Ten okamžik byl pro nás malý zázrak. Po tak dlouhé době a s parametry, které dítě mělo, se zdálo nemožné, abychom jeho špatný stav zvrátili. Nakonec se to stalo, dítě žije a je docela v pořádku.

Jste optimista?

Nerad vidím skepticismus na oddělení. Mám rád, když se malé děti chválí. Když se zdůrazňuje, co už umí, co se naučily, co zvládly. Ne to, že ještě tohle neumí a ještě tam je problém. Považuji se za patologického optimistu, a to i v běžném životě. Říkám i sestrám, že když referují o dítěti, ať nezačínají vyjmenovávat všechna negativa. Ale ať začnou pozitivně. Co se zlepšilo od posledního vyšetření, od poslední kontroly. Co se dítě naučilo. A takhle se snažím působit na všechny kolegy celý život.

K této filozofii jste dospěl, nebo jste takovou šťastnou povahu zdědil?

Určitě jsem to nezdědil. Můj otec je bytostný pesimista. Ale asi je to v člověku. Možná je to tím, že jsem viděl už spousty dětí, které skutečně dokázaly nemožné. Nevěřili pomalu už ani rodiče, ani personál, a přesto děti svůj boj vyhrály. Malinké děti dokážou strašně moc. Jsou to neuvěřitelní tvorové.

JOZEF MACKO

* Narodil se 5. října 1962 ve slovenské Skalici.
* V roce 1987 promoval s vyznamenáním na Lékařské fakultě UJEP v Brně. Po promoci nastoupil na dětské oddělení nemocnice ve Skalici. Po rozdělení Československa přišel v březnu 1993 na novorozenecké oddělení fakultní porodnice Obilní trh v Brně. Stal se členem specializovaného týmu.
* Primářem novorozeneckého oddělení Baťovy nemocnice je od 1. dubna 1995. Spolu s dalším personálem se stará zhruba o padesát dětí.
* Loni se stal držitelem mezinárodního ocenění Purpurové srdce, které je udělováno za práci s nedonošenými či předčasně narozenými dětmi. Oceněné vybírají rodiče. Letos byl opět mezi nominovanými.

Autor: Světlana Divilková

http://www.sedmicka.cz/

Co sledovat během vývoje předčasně narozeného dítěte

2011-12-02T11:56:00.000-08:00

Během prvních let života dítěte se držíme tzv. korigovaného věku. To znamená, že jeho vývoj hodnotíme tak, jako by se dítě narodilo až v předpokládaném termínu porodu. Pokud tedy přišlo na svět např. o tři měsíce dříve, budeme ho v jeho půlroce posuzovat jako dítě, kterému je čtvrt roku.

Musíme mít na mysli i fakt, že se žádné dítě nevyvíjí stále stejným tempem. Někdy se „nic neděje“ a najednou se objeví vývojová vlna, skok. Také je důležité sledovat, zda dítě některou fázi „nepřeskočilo“, například by nemělo začít chodit dříve, než začne lézt.

Pokud pozorujeme, že dítě má sklony k tomu, že silně zaklání hlavu, případně se prohýbá do luku, musíme se snažit tuto reakci nevyvolávat. Proto dítě nikdy nezvedáme tak, že bychom je prsty uchopili pod krkem, a nenosíme je ve svislé poloze s tvářičkou otočenou směrem k nám. Když dítě leží na boku, podkládáme mu pod zádíčka váleček, a to po celé délce těla. Váleček si snadno vytvoříme tak, že stočíme např. měkký ručník.

Dáváme pozor i na to, zda dítě neotáčí hlavičku stále jen na jednu stranu. Snažíme se upoutávat pozornost dítěte například tím, že ho přesouváme v postýlce tak, aby dítě k otáčení stimulovalo venkovní světlo. Také využíváme různé hračky a stálému pokládání hlavičky k jedné straně můžeme zamezit i válečky.

Zdravý pohybový vývoj dítěte velmi dobře podpoříme, pokud mu umožníme volný pohyb na podlaze. Dítě si na ní může skvěle trénovat vzpřimování, otáčení nebo vzepření se na kolínka. Prostor, který pro něj vyčleníme, bychom si měli sami prolézt po čtyřech, abychom zjistili, zda je bezpečný (např. nikde netrčí ostré předměty nebo hrany), dostatečně teplý a zdali tam není průvan.

Velmi zdravým způsobem pohybu je lezení. Je třeba, aby dítě tuto vývojovou fázi nepřeskočilo a aby lezlo co nejdéle. Když začne lézt, sledujeme, zda při odrazu pravidelně střídá nožičky a neodráží se oběma naráz, nebo zdali nepoužívá jen jednu. Pomocí „tréninkových překážek“ v podobě molitanových válců nebo opěrek můžeme stimulovat správné odrážení nožičkama.

Pokud dítě stále zvedá jedno koleno a opírá se o chodidlo, dejme pozor, aby si tento pohyb nezafixovalo. Hned jak dítě zvedne nohu, jemně ho přidržíme za chodidlo a ono si nohu upraví tak, že se opře o koleno.

Rodiče jsou někdy netrpěliví, nemohou se dočkat dalších vývojových pokroků. Proto děti předčasně posazují nebo stavějí na nožičky. Je to velká chyba! Děťátko si samo sedá nejdříve v osmi měsících (nezapomínejme na korigovaný věk), a to z polohy na čtyřech. Dítě bychom rozhodně neměli posazovat do chodítek a hopsadel nebo je vodit za ruce. Tyto postupy narušují přirozené vzpřimování „od hlavy k patám“ a způsobují, že se těžiště těla dítěte přesunuje dopředu, a dítě proto začne chodit po špičkách nebo padá dopředu.

Dítě, které nespí, si zaslouží naši pozornost. Chce si s námi povídat, zpívat, hrát... Proto bychom měli těmto aktivitám vymezit co nejvíce času a dítěti se věnovat. Společné hry na podlaze dítě motivují k pohybu a vy se s ním společně můžete radovat z každého pokroku.

Nikdo z nás se neučil, jak se stát rodičem, a vůbec jsme se nepřipravovali na to, že budeme rodiči nedonošeného děťátka. Tato životní zkušenost nás postavila před nečekané, často stresové situace.

Zvládnutí těchto překážek nám ale dodá sílu jít dál a upevní náš vztah s malým, vypiplaným děťátkem. Stálý kontakt s odborníky po propuštění, informace o tom, jak se naše děťátko vyvíjí, jak stimulovat jeho rozvoj správným směrem, povzbuzení..., to vše rodičům velmi pomáhá v každodenní péči o dítě. Přejeme všem co nejvíce fyzické i psychické pohody, lásky a společných úspěchů v každém novém dni.

Zdroj:

http://www.doktorka.cz

Dokoupilová, Fišárková, novotná a kol.: „Narodilo se předčasně“, 1.vyd. Praha, Portál 2009, 320 s.

Kdy si dělat starosti ohledně psychomotorického vývoje dítěte

2011-12-02T11:44:00.000-08:00

Vývoj pokaždé probíhá osobitým způsobem, každé dítě je unikát. Některé děti si například každý pohyb pořádně rozmyslí, jiné jdou do všeho “po hlavě“. Pokud máte pochybnosti o vývoji dítěte, můžete vyhledat pomoc lékaře. V každém případě by vaše dítě měl vyšetřit dětský neurolog, jestliže:

- dítě dává hlavu trvale jen k 1 straně (má tzv. predilekci hlavy);

- výrazně upřednostňuje 1 polovinu těla před druhou;

- nesleduje a nezafixuje krátce pohledem po 2. měsíci;

- nezvládne „pasení hříbátek“ do 4 měsíců (v poloze na bříšku má zdviženou hlavu 45-50 stupňů nad podložku, opírá se o celé předloktí a má pootevřené až otevřené dlaně);

- nereaguje na zavolání jménem do 8 měsíců;

- neleze do 9 měsíců;

- neříká alespoň 1 slovo s významem do 12 měsíců;

- při stoji a chůzi chodí po špičkách.

Dalším důvodem návštěvy specialisty je nerovnoměrnost vývoje v různých oblastech a ztráta dovedností, které již dítě umělo.

Zdroj:

http://www.doktorka.cz

Dokoupilová, Fišárková, novotná a kol.: „Narodilo se předčasně“, 1.vyd. Praha, Portál 2009, 320 s.

POPIS JEDNOTLIVÝCH DIAGNÓZ

2011-11-27T15:02:00.001-08:00

Syndrom respirační (dechové) tísně

RDS (Respiratory distress syndrome)

Jedná se o akutní plicní onemocnění postihující až 90% předčasně narozených dětí s porodní hmotností nižší než 1000 gramů. Začíná brzy po porodu, ale může se vyvinou i s odstupem několika hodin. Plíce novorozence nejsou dostatečně zralé a neprodukují surfaktant, což je látka fosfolipidové povahy která vystýlá plicní sklípky, pomáhá je udržet rozepjaté a brání jejich kolapsu. Tvorba vlastního surfaktantu ve fetálních plicích začíná okolo 22. týdne gestace, množství je dostatečné až po 34. týdnu gestace. Nedostatek surfaktantu mohou ale mít i děti narozené v termínu, surfaktant se totiž ničí při zánětu a nebo např. při aspiraci (vdechnutí) plodové vody. U nedonošených dětí, které mají nedostatek surfaktantu v prvních hodinách a dnech po porodu, dochází ke kolapsu alveolů (plicních sklípků), a tím se vytváří v plicích drobná atelektatická (nevzdušná) ložiska, která se postupně zvětšují a tím se zhoršuje výměna plynů. Další příčinou dechových obtíží u nedonošených novorozenců je anatomická nezralost plic, které mají menší množství plicních sklípků a tím i menší plochu pro výměnu plynů. Proto tyto děti nedokážou vyvinout dostatečné dechové úsilí a dýchání je pro ně velmi namáhavé a některé by bez pomoci a léčby dýchaly jen velmi obtížně nebo vůbec. Tento stav bývá často spojen s oběhovou nestabilitou, kdy se nezralé srdce nestahuje zcela adekvátně a miminko není schopné udržet si potřebný krevní tlak k dobrému prokrvování všech orgánů.

Symptomy: Mezi příznaky RDS patří cyanóza (promodralé zabarvení kůže), zrychlené , namáhavé dýchání (dušnost), propadající se mezižeberní prostory a vpadávající krční jamka (jugulum). Dále to může být grunting (naříkavý výdech). Diagnóza je jasná už z klinického obrazu ve spojitosti s nezralosti, potvrzena může být ještě pomocí RTG.

Léčba:

Při hrozícím předčasném porodu oddálení nástupu porodu prostřednictvím tokolýzy (potlačení aktivity děložního svalstva) a dalších preventivních opatření, popř. aplikace kortikoidů potřebných k tvorbě surfaktantu u dítěte. Podání 1 až 2 dnů před porodem snižuje nebezpečí vzniku RDS.

Po porodu: adekvátní dodávka tekutin a energie prostřednictvím infuzí, v lehčích případech distanční podpora pomocí přístoje nCPAP a tím vytvoření mírného přetlaku v dýchacích cestách, který brání kolapsu plic a usnadňuje dýchání.

V těžších případech je potřeba řízená umělá plicní ventilace. Dle stanovených kritérií může být dětem podán surfaktant cestou endotracheální trubice (přímo do plic) po porodu nebo při zjištění příznaků RDS. Někdy je nutné jeho podání opakovat.

Použitá literatura:

Dokoupilová, Fišárková, novotná a kol.: „Narodilo se předčasně“, 1.vyd. Praha, Portál 2009, 320 s.

Borek. I. a kol.: "Vybrané kapitoly z neonatologie a ošetřovatelské péče",.1 vyd. Brno, IDVPZ 1997. s. 120-125.

Bradford, N. :“Your premature baby“, 1. vyd., Firefly Books 2003, New York, s. 208

Blahodárné motýlí masáže

2011-11-27T06:44:00.000-08:00

Proč motýlí?
Jsou to velmi jemné a lehké doteky. Na jejich blahodárný účinek upozornila rakouská lékařka Eva Reich, která věnovala zvláštní pozornost kontaktu s předčasně narozenými dětmi právě pomocí něžného hlazení. Tento dotek jemných „motýlích“ křídel jim pomáhal přežít. „Po porodu, hlavně po těžkém či předčasném, mají děti vysokou hladinu stresového hormonu a matka ho může pomoci odplavit jemnými doteky,“ vysvětluje Eva Kopasová, zakladatelka Akademie Něžného doteku. „Tyto cílené doteky uvolňují napětí, zdravému novorozenci poskytují podporu, zraněné dítě pomáhají masáže léčit. Děťátko potřebuje a chce cítit maminčinu sílu a důvěru, kterou mu její doteky dodávají. Jejich pomocí zdolává své strachy.“

Srozumitelný jazyk
Na dotykové podněty je novorozeně dobře připraveno. Už v šestém týdnu po početí má dítě vyvinutý hmatový smysl, což je dříve, než se rozvine zrak a sluch. Lidská pokožka je plná hmatových receptorů, které přijímají vzruchy, mozkové synapse se spojují a neurony se aktivují. Proto nás dotyky dokáží potěšit i odbourat náš strach. Proto jsou tolik důležité pro růst, pocit pohody, pro získávání zkušeností a vnímání okolního světa. Předčasný porod vnitřní komunikaci děťátka s matkou přerušil příliš brzy. A právě přes doteky si mohou maminka i miminko těžký příchod na svět „vypovídat“. Nedonošeňátka často nemohou během první hodiny, dne i prvního týdne života kontakt s matkou navázat, protože jsou odkázáni na pomoc život zachraňujících a podpůrných přístrojů. Proto je třeba, aby se tak stalo, jakmile to je možné. Díky dotekům se děťátko dozví, že jeho maminka je tu pro něj, že s ním bude každý den a pomůže mu.

Rodiče také získávají
Mezi rodičem a dítětem se díky těmto dotekům vytváří citová vazba a vztah důvěry, které mají význam i v pozdějším období.

Vystrašené mamince i tatínkovi přináší dotek děťátka podporu a povzbuzení, aby i oni mohli zpracovat svoje pocity strachu a bolesti.

Jemným hlazením miminka získává maminka sebedůvěru a nebojí se ho dotýkat. Oběma se to líbí a postupně se spolu vylaďují do jedné tóniny.

Maminka dostává možnost dělat pro svoje dítě něco pozitivního a taky lépe zvládá svou úlohu, intuitivněji reaguje na potřeby dítěte.

Tatínkům, kteří byli při porodu, pomáhá masáž udržet citové pouto, které mezi ním a miminkem vzniklo. Vzniká pocit sounáležitosti a úzkost i bolest se pomalu uvolňují.

Zázrak pohlazení
Podle výzkumu terapeutů ve floridském Touch Research Institute se předčasně narozené děti v inkubátoru vyvíjejí rychleji, když se jim třikrát denně dostane pohlazení. Z výzkumu dokonce vyplynulo, že hlazené děti mohli lékaři propustit domů z nemocnice až o šest dní dřív než děti nehlazené. Děti dosahovaly přímo neuvěřitelné pokroky: přibývaly na váze bez toho, že by jim ošetřovatelé podávali více potravy než ostatním dětem. Byly aktivnější, vyrovnanější, na svoje okolí reagovaly živěji, méně plakaly a lépe spaly. Rychleji vyrovnávaly „vývojovou nezralost“. Náskok dětí, kterým se dostalo dotekové terapie, byl možný pozorovat ještě po roce života. Tyto děti byly „napřed“ nejen z hlediska tělesné hmotnosti, ale i jejich duševní a motorické schopnosti byly vyspělejší než u dětí nehlazených (z kontrolní skupiny). U mnohých předčasně narozených dětí se podařilo zmírnit i nepříznivé následky vyplývající z jejich nezralosti.

Na tátovu hruď
Na tatínka a jeho vztah s miminkem se nesmí zapomenout. Je důležité, aby spolu navázali podobné citové propojení jako má miminko s matkou. Dítěti velmi prospěje, pokud si je otec pokládá na svou obnaženou hruď, protože cítí jeho přímý dotek, vůni jeho kůže a může ho intenzivně a důvěrně vnímat.

Jak se masíruje na motýlí způsob?

Dr. Eva Reich začala používat terapii novorozeňátek jako jemnou bioenergetickou masáž, která stimulovala jejich životní energii. Dotekem se přenáší přes dlaně a přes kůži. Znova se propojuje tok životní energie a překonává možné bloky, které vznikají křečí a stresem.

1) Hlazení duše
Když se nám zdá, že je kůže předčasně narozeného dítěte velmi „křehká“, masírujeme tak, že přikládáme dlaně nad tělíčko a pohybujeme se v jeho „energetickém poli“. Tomu říkáme jemné hlazení duše miminka. Takto jej „hladíme“ od hlavičky k patám jen několik centimetrů nad povrchem kůže v obrysech jeho těla. Jde o sdílení láskyplné komunikace mezi matkou či otcem a miminkem, při kterém se dotýkáme samotné podstaty jeho bytí. Tuto masáž můžeme provádět, aniž bychom s dítětem manipulovali.

2) Konejšivé doteky
Pak se můžeme dítěte dotýkat tak, že přikládáme prsty a dlaně postupně na hlavičku, hrudníček, bříško, oblast zad mezi lopatky, zadeček a nožičky. Tomuto způsobu říkáme konejšivé doteky. Dítěti tyto doteky dodávají pocit jistoty a hranic vlastního těla. Miminko si pamatuje, jak se hlavičkou dotýkalo děložní stěny a také jak na ni tlačilo nožkami. Tato stimulace byla velmi intenzivní. Dotek je výrazná stimulace a velmi záleží na jeho kvalitě.

Proč masírovat?
Masáž má pro dítě mnoho dalších výhod – podporuje jeho celkový vývoj, aktivizuje jeho vlastní léčivé schopnosti, přináší mu delší a kvalitnější spánek, zlepšuje jeho trávení, podporuje dýchání. Něžný dotek tedy významně pomáhá ve fyzické, mentální i emoční rovině. Jemné masáže umožní rodičům lépe porozumět pocitům jejich dítěte. Lékař Michel Odent tvrdí, že dítě má překvapující schopnost nám porozumět. Při společném působení lékařské péče a lásky něžného doteku blízké bytosti může drobounké novorozeňátko mnohem lépe prospívat. Ještě více zajímavých informací o motýlích masážích a dotekové terapii nedonošeňátek se můžete dozvědět na: www.maitrea.cz, e.kopasova@maitrea.cz.

Názor odborníka

Ing. Eva Kopasová, Akademie Něžného doteku, MAITREA

Co se děje s předčasně narozeným dítětem?
„Prožívá kolotoč pocitů: šok, bolest, strach a také pocit osamocení. Možná se cítí citově zanedbávané, protože veškerá pozornost se soustředí na záchranu jeho života. Při tom se miminko poprvé setkává s tím, že se ho někdo dotýká, a může to pro něj být velmi bolestivé (odběry krve, jehly, hadičky, oslnivé světlo, pevné uchopování). Nemůže sdílet pocity se svými rodiči. Tím, že se narodilo předčasně, se kontakt s matkou přerušil náhle a nečekaně. Jedna z prvních možností, jak rodiče mohou děťátku pomoci a obnovit s ním spojení, je láskyplný dotek. Pro děti v inkubátoru je důležité lehounké hlazení šátkem z přírodního hedvábí, „energetické“ doteky nad jeho tělíčkem, klokánkování spojené s masáží stimulující dýchání, motýlí masáže a protikolikové masáže bříška. I děťátko vážící necelý kilogram je možné masírovat, samozřejmě co nejjemněji.“

Text: Hanka Bělohlávková

Nedonošené děti v ohrožení

2011-11-20T05:43:00.000-08:00

Péče o nedonošené děti, které jsou zcela závislé na lékařích, se může rychle zhoršit. Chybějí pro ně lůžka, inkubátory a hlavně neonatologové. Vloni se v zemi narodilo nejvíce nezralých dětí od počátku osmdesátých let minulého století, ale speciální centra dostávají od pojišťoven téměř stejně peněz.

Péče o nedonošené děti, které jsou zcela závislé na lékařích, se může rychle zhoršit. Chybějí pro ně lůžka, inkubátory a hlavně specializovaní doktoři neonatologové. Vloni se v zemi narodilo nejvíce nezralých dětí od počátku osmdesátých let minulého století, ale speciální centra, která se o novorozence starají, dostávají od pojišťoven téměř stejně peněz, jako by babyboom nenastal.

"Pojišťovny neonatologickým centrům v zemi v době velkého babyboomu neproplatily zhruba sedm set padesát milionů. Naprostá většina center je totiž hrazená paušálně a nárůst pacientů pojišťovny nezohlednily," vysvětlil problém předseda České neonatologické společnosti Richard Plavka.

Podle něj se systém musí rychle změnit, nebo klesne kvalita péče o předčasně narozené. "Pokud si ředitel nemocnice spočítá, že mu náš obor nepřináší peníze, nebude mít důvod, aby oddělení dál držel a rozvíjel. To může vést k poklesu kvality. Ta byla ještě do roku 2007 na špičkové úrovni, ale v posledních letech se podmínky zhoršují," poukázal na rizika Plavka, jeden z nejrespektovanějších neonatologů v Česku.

Bez peněz nebudou nové inkubátory, které drží dítě v teple, ani moderní dýchací přístroje či drahé operace, bez nichž někteří nedonošenci nemusí přežít. Na problém si stěžují i ředitelé nemocnic. Například v Plzni vzniklo v roce 2008 nové moderní centrum pro nedonošené děti, kde se lékaři umějí postarat i o nemocné novorozence. "V roce 2009 nám pojišťovna za péči nezaplatila čtrnáct milionů, jako důvod uvedla nedostatek personálu. Bojím se, že se to bude opakovat i letos. A tak se ptám, kam máme dávat děti, na jejichž ošetření nemáme zaměstnance ani peníze?" argumentuje ředitelka plzeňské nemocnice Jaroslava Kunová.

Právě nízkým počtem zdravotníků pojišťovny paradoxně zdůvodňují nemocnicím, proč jim nedají požadované peníze. Přestože lékaři musí zajistit stejně kvalitní péči všem nedonošeným dětem.

Všeobecná zdravotní pojišťovna říká, že se situaci snaží řešit. "Nad rámec standardních úhrad jsme na péči o nezralé novorozence v roce 2009 a 2010 dali celkem 36,5milionu," odpověděla Anna Veverková, ředitelka komunikace VZP.

Plavka upozorňuje, že lékaři jsou neúměrně zatěžovaní. "Máme více přesčasů, než kolik Evropská unie povoluje." Podle něj problém nelze nyní rychle vyřešit. "Hotoví" doktoři chybějí a výchova nových trvá šest let.

Nyní chybí centrům pro nezralé novorozence 28 lékařů, postrádají je hlavně na intenzivních odděleních. Center je v Česku dvanáct, v průměru tak každé potřebujeminimálně dva doktory.

Ti, kteří na odděleních pro nedonošené děti dnes pracují, musí zastoupit chybějící lékaře. To je rok od roku těžší, jelikož již třicet let postupně přibývá předčasných porodů. Na počátku tohoto tisíciletí se rodilo téměř o dvě třetiny méně dětí s váhou pod kilogram a půl oproti loňskému roku. Loni lékaři ošetřili přes 9 600 takových dětí. Podle lékařů je hlavní příčinou vyšší počet umělých oplodnění, při nichž se častěji rodí nezralá dvojčata.

Mezi rizikové skupiny těhotných patří starší ženy, ženy po chemoterapiích, transplantacích, se srdečními vadami či cukrovkou. Lékaři dnes také umějí odoperovat více dětských vad a rodiče si častěji než dříve nechávají děti třeba s Downovým syndromem.Obě tyto skupiny také patří mezi rizikové. "Dětí přibývá a my už je nemáme kam ukládat," potvrzuje primářka neonatologie v Ostravě Renata Kolářová.

Chybějí lůžka. Richard Plavka z České neonatologické společnosti je přesvědčený, že je třeba rozšířit jejich počet v již existujících centrech nejméně o čtvrtinu. Zatím se prý místo pro dítě vždy našlo, někdy však i sto kilometrů daleko od rodičů.

Matka tak musí za novorozencem dojíždět. Třeba z Liberce do Prahy či Ústí nad Labem. "Obvykle se lékaři snaží umístit dítě u rodičů hned, jak se uvolní místo v bližší nemocnici. Někdy to ale trvá pár týdnů," popsala problémy předsedkyně klubu rodičů nedonošených dětí Nedoklubko Lenka Novotná. Mezitím matka odsává mateřskémléko a hodiny tráví na cestách.

"Nemocnice by mělymít hostely, kde by rodiče levně bydleli. Tak to funguje v zahraničí," uzavírá Novotná.

Kateřina Frouzová
Mladá fronta Dnes
---

Předčasně narozené děti s váhou pod 2 500 gramů

5 267 1995 rok

6 689 2004

9 648 2010

Zdroj: ÚZIS

---

FAKTA
Kolik dětí se loni narodilo předčasně
Chlapci vs. dívky
Předčasně narození chlapci 4 499
Předčasně narozené dívky 5 155
Novorozenci podle váhy
Váha pod 0,99 kg 1 118
Váha 1,0 až 1,49 kg 855
Váha 1,5 až 1,99 kg 1 957
Váha 2,0 až 2,49 kg 5 718

Zdroj: ÚZIS

Nesrovnávejte nedonošené dítě s donošeným

2011-11-19T03:13:00.000-08:00

Předejdete tak mnoha trápením.

Vaše miminko strávilo na porodnici od narození různě dlouhou dobu, podle toho, ve kterém týdnu těhotenství se narodilo a jak moc bylo nemocné. Máte za sebou spoustu bezesných nocí a proplakaných kapesníků, zda všechno dobře dopadne a jednou si miminko odnesete domů. Cesta k vytouženému dnu propuštění byla určitě dlouhá, někdy i trnitá, ale je čas se na cestu domů připravit a převzít veškerou zodpovědnost a péči o miminko na sebe.

Miminko, které si můžete odnést domů, jsme prohlásili za "zdravé". To znamená, že pravidelně dýchá, nezapomíná se, nepotřebuje monitorování. Je schopné se najíst a prospívá. Ale "záruční list", že se nemůže nic přihodit, vám nikdo dát nemůže.

Vaše předčasně narozené miminko bude potřebovat trochu delší dobu k tomu, aby bylo stejně šikovné jako jeho kalendářní vrstevníci, kteří přišli na svět v předem stanoveném termínu porodu. Ty týdny, o které se narodilo dřív, je nutné minimálně v prvním roce života od kalendářního věku odečítat (Můžete slyšet termín - "korigovat věk vzhledem ke gestaci", znamená to, že když se vaše miminko narodilo třeba v 25. týdnu těhotenství, je třeba tyto 4 měsíce odečítat od kalendářního věku). U extrémně nezralých dětí pod 750g i v průběhu 2. roku života. Když budete číst v odborné literatuře, co mají děti ve kterém měsíci umět, nikdy na tento odečet nezapomínejte, jinak budete zbytečně nešťastní. Není totiž důležité jestli miminko v daném období umí to a to, nejdůležitější je, když jeho vývoj jde stále dopředu. Ani všechny donošené děti nefungují podle tabulek.

Nesnažte se své děti s donošenými dětmi srovnávat, bude vás to jen stresovat, a stejně to k ničemu nepovede.

Určitě se budete setkávat na ulici ale i ve svém rodinném okolí s litováním a podivnými obličeji. Vždy bude záležet jen na vás, jak na to zareagujete.

Nikomu není nic do toho, v jakém týdnu těhotenství se vaše miminko narodilo. Z porodnice odcházíte okolo plánovaného termínu porodu a miminko má kolem 2 kg. Proto můžete zvědavým tvářím klidně říct, že se právě narodilo - nikdo stejně nic nepozná.

Po příchodu domů je v nejbližších dnech vhodné oznámit praktickému dětskému lékaři, které ho jste si zvolili, že jste byli s miminkem z porodnice propuštěni domů. Je to právě on, který se dále bude po lékařské stránce starat o všechny problémy vašeho miminka a bude vám zodpovídat vaše případné dotazy. Měl by to být lékař někde v blízkosti vašeho bydliště, aby jeho dostupnost v případě problému byla co nejlepší. Ale volba záleží samozřejmě jen na vás.

www.nedoklubko.cz

Každé osmé dítě se narodí předčasně, většinu se ale daří zachránit

2011-11-17T14:56:00.000-08:00

Česká republika patří vedle Švédska nebo Finska mezi špičku v nejnižší novorozenecké úmrtnosti. Přestože se zhruba každé osmé dítě narodí předčasně, většinu z nich se podaří zachránit.

Problém předčasných porodů je celosvětový. Dříve než v termín porodu přijde na svět 5 až 11 % dětí. Za předčasně narozené jsou považovány všechny děti, které se narodí před 37. týdnem. Nejzávažnější je hranice do 1000 gramů hmotnosti, při které jsou rizika pro další vývoj největší.

Audio

Hosty Světa o deváté byli Lenka Novotná z občanského sdružení Nedoklubko a Pavel Calda z Gynekologicko-porodnické kliniky 1. Lékařské fakulty University Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice
DOWNLOAD (STÁHNOUT)

Daří se zachraňovat děti s váhou 500 gramů narozené kolem 24. týdne těhotenství. „Velmi nedonošených dětí se rodí něco přes jedno procento, s hmotností 1,5 kilogramu. V České republice se jedná o 1300 novorozenců, což je docela hodně,“ říká Pavel Calda z Gynekologicko-porodnické kliniky 1. Lékařské fakulty University Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice.

Porodníci se především snaží zabránit předčasným porodům. Za posledních 30 let byly investovány na výzkum a prevenci velké finanční prostředky.

Doposud se počet předčasně narozených dětí snížit nepodařilo, naopak jejich počet roste. Faktorů, které způsobují předčasný porod, je mnoho. Neexistuje žádná jednotlivá příčina, která by se dala označit, a tudíž léčit.

„Svítá nám tu ale takové světýlko naděje. Protože v současnosti bylo publikováno několik čerstvých studií, které ukazují, že tam, kde včas zjistíme zkracování hrdla děložního, někdy kolem poloviny těhotenství, bychom asi měli být schopni pomocí léčby – podáváním progesteronu - snížit riziko předčasného porodu, což je velký krok vpřed" dodává Calda.

Slabiny jsou také v následné péči

Přestože se péče o předčasně narozené děti v Česku považuje za špičkovou, má podle Lenky Novotné slabiny:

„Dětem by se po propuštění z nemocnice mělo dostat více péče a pro rodiče více podpory, aby jejich zařazení do života bylo plynulé. Velmi významné je podpoření rodičů na jednotce intenzivní péče a podpora lékařů, protože ta situace je velmi psychicky náročná pro zúčastněné a pokud se podpora dobře udělá, tak všichni start do života a práci zvládají lépe,“ říká Lenka Novotná z občanského sdružení Nedoklubko.

17. listopad je Mezinárodním dnem předčasně narozených dětí a sdružení Nedoklubko a Česká neonatologická společnost předají v tento den ceny Purpurové srdce a Zlatý kulíšek těm, kdo se významně podílí na péči o dříve narozené.

Osobnosti, které dostanou Purpurové srdce, vybírá veřejnost ve čtyřech kategoriích. Jednu cenu předá občanské sdružení Nedoklubko, druhou Česká neonatologická společnost, třetí rodiče veřejným hlasováním a čtvrtá je pro člověka z veřejného života, který významně podpořil problematiku předčasného porodu.

Zdroj: http://www.rozhlas.cz

Autoři: Michaela Vydrová , Ivana Šulcová

Aromaterapie v péči o předčasně narozené dítě

2011-09-30T05:01:00.000-07:00

Masáž v sobě spojuje léčivou sílu dotyku s léčivými vlastnostmi používaných panenských rostlinných olejů (lisovaných za studena), případně vhodně zvolených a naředěných esenciálních olejů (lékopisné kvality) bez syntetických chemických a konzervačních látek. Oleje obsahují účinné složky v přirozené formě, které jsou tělu vlastní a plně jím využitelné.

Kůže je kromě jiného největším orgánem, který vstřebává látky do těla, a je velmi důležité používat certifikované oleje v té nejvyšší kvalitě. Masáž pomocí přírodních olejů uvolňuje napětí a ztuhlé svaly, podporuje krevní oběh a pomáhá nejen tělu, ale navozuje i celkový pocit emoční i mentální spokojnosti.

Panenské rostlinné oleje lisované za studena (LZS) se považují za vysoce kvalitní, jsou v nich zachované všechny bioaktivní složky, vitamíny a minerály ve své přirozené podobě. Čisté rostlinné oleje zlepšují stav pleti, regenerují pokožku a tkanivo, podporují prokrvení kůže, působí hojivě, obnovují přirozený hydrolipidový film pokožky a zlepšují její ochranu. Představují nejšetrnější péči o jemnou dětskou pokožku už od prvních dnů života.

Vstřebávají se pokožkou a následně přecházejí krevním oběhem do všech částí našeho těla. Natírání zad novorozeňátka je mimořádně prospěšné, protože se na něm nachází největší plocha pokožky na celém těle a také velmi mnoho citlivých tlakových receptorů.

Plosky nohou představují často nejdostupnější část těla dítěte v inkubátoru a kůží na ploskách nohou se obzvlášť dobře vstřebávají rostlinné i esenciální oleje. Masáž nohou může být velmi důležitá i z hlediska navození rovnováhy toku energie, přiložením dlaní na plosky nohou podpoříme pocit harmonie v celém těle a podpoříme spojení našich vzájemných energií.

Nos je zapojený do dvou nejdůležitějších procesů, kterými esenciální oleje působí na tělo i mysl. Vdechnuté prchavé složky esenciálních olejů se dostávají se vzduchem do plic a z nich spolu s kyslíkem do krevního oběhu. Tímto procesem se zabezpečí jejich účinek na fyzické rovině. V nosní sliznici se nacházejí olfaktorická nervová zakončení, která přenášejí informace do mozku. Tento pochod může mít zklidňující, uvolňující nebo povzbuzující účinek. Díky přímému propojení čichových nervů s nejdůležitějšími částmi mozku ovlivňují čichové vjemy zásadní mozkové činnosti, tedy funkční řízení těla, a také i vyšší projevy, jako jsou emoce, psychika a mentální stav. Inhalace účinkuje okamžitě a je nenásilná.

Jemný mandlový olej (LZS) jemná dětská pokožka velmi dobře snáší (do půl roku se doporučuje používat právě tento olej). Je vhodný i na velmi citlivou pleť, pomáhá uklidnit podrážděnou a svědící pokožku. Dobře se vstřebává a nezanechává pocit mastnoty, zvláčňuje ji a hydratuje. Zachovává vlastní přirozenou rovnováhu pokožky, vytváří na ní jemný film, čímž zlepšuje její ochranu před vnějšími vlivy. Je taky velmi vhodný na ošetření pokožky po koupání, chrání ji před vysušujícím účinkem chlórované vody. Pokožce dodává výživné látky: je bohatý na minerály (draslík, vápník, hořčík, fosfor), vitamíny (A a E) a mastné kyseliny (kyselina olejová, linolová, palmitová a nepatrně také myristová). Zklidňuje taky podrážděnou pokožku po opruzeninách. Barva oleje je světle žlutá, neobsahuje žádné konzervační látky.

Podobné složení má i meruňkový olej (LZS) , proto je také vhodný na ošetření jemné pokožky novorozeňátka. Od mandlového oleje se liší hlavně vůní.

Jojobový olej (LZS) patří mezi rostlinné vosky. Má jedinečné vlastnosti a je vysoce kvalitní. Tento olej nikdy nezežlukne a velmi rychle se vstřebává. Napodobuje kožní tuk, proto je vhodný k vyživování pleti - je velmi příznivý pro pokožku, léčí zapálenou pokožku. Obsahuje vitamín E (výborný antioxidant), proteiny, minerály, rostlinný vosk a kyselinu myristovou.

Je velmi příjemné a zároveň užitečné provonět prostředí inkubátoru velmi jemnou a speciálně připravenou jemnou růžovou vodou . Po nutné dezinfekci se stává inkubátor čistým, ale na pachy nevlídným prostředím pro novorozeňátko. Jemná růžová voda má čisticí účinky na fyzické rovině (antibakteriální - brání růstu choroboplodných zárodků, a protizánětlivé) i na emoční rovině (pomáhá při pocitu úzkosti, strachu a sklíčenosti). Růže je obecně považovaná za královnu emocí, proto jsou její účinky na citové rovině tak významné. Krásně voní, je příjemná, jemná a představuje šetrnou péči o pokožku místo používaných velkých vlhčených ubrousků.

Růžová voda může provonět prostředí, kde se dítě nachází, a je možné ji taky nastříkat na hrudník otce či matky při klokánkování pro vytvoření příjemné atmosféry něhy, lásky a pohody.

Hypoalergenní levandulový gel je vhodný na podrážděnou, opruzenou pokožku, případně jím můžeme ošetřit kůži, která byla pod náplastí. Léčivé a uklidňující účinky na pokožku má levandule úzkolistá, která je jemným přírodním „antibiotikem“. Má antibakteriální a antivirové účinky. Gel má zásaditý charakter a obsahuje jemnou strukturu přírodního jílu, který vstřebává nežádoucí látky z pokožky na zadečku a také odstraňuje nadměrnou vlhkost hlavně v kožních záhybech.

BIO Levandule úzkolistá (Lavandula angustifolia) se může natírat přímo na ty části těla, kde je potřeba hojit rány (1 kapka se přidá do cca 20 ml jemného mandlového oleje): vpichy na ručičkách, nožičkách a všude, kde je to potřeba. Podporuje rychlé hojení, je účinnou antivirovou a antibakteriální pomocí (likviduje bakterie, které vyvolávají infekci pokožky). Pro svoje uklidňující, antiseptické a protizánětlivé účinky je důležitá při léčbě kožních problémů. Stimuluje růst nových zdravých buněk a má jemnou a velmi oblíbenou vůni.

Léčivý balzám na rty má úžasnou schopnost změkčovat, regenerovat a ošetřovat pokožku díky obsaženému bambuckému máslu (máslovník africký). Ochraňuje a vyživuje kůži a jako balzám hojí prasklinky. Je mimořádně prospěšný na vysušené jemné a drobné rty předčasně narozeného děťátka. Ochranu rtů poskytují obsažené rostlinné oleje v BIO kvalitě, přírodní rostlinné vosky a včelí vosk. Balzám obsahuje v malém množství pravou přírodní vanilku, která navozuje pocit klidu a pohody.

Vanilka (Vanilla planifolia) je využívaná hlavně pro svoje účinky na psychiku. Při vyčerpanosti přináší pocit klidu a harmonie. Prohlubuje dýchání, pomáhá při nespavosti a nechutenství. Působí na úzkost, napětí a podráždění. Jemná koncentrace vanilky se může vložit na papírovém ubrousku do inkubátoru k podpoře a prohloubení dýchání.

Vůně vanilky pomáhá předčasně narozeným dětem předcházet samovolnému zastavení dýchání, které představuje pro ně jedno z hlavních nebezpečí. Podle zpráv francouzských médií to zjistili vědci z Univerzitní nemocnice v Strasbourgu (Francie) a francouzského Národního střediska vědeckého výzkumu. (dr. Luc Marlier, 28. 1. 2005)

Vědci dospěli k závěru, že dýchání předčasně narozených dětí se může zlepšit nebo zhoršit v závislosti na čichových podnětech, kterým jsou vystavené. Nepříjemné pachy vedou u novorozeňátek k odmítavým reakcím a také k zpomalení dechu. Když jim však do inkubátoru přidáme vůni vanilky, dýchání se naopak zrychluje. Vdechování vanilky tak vedlo ke snížení počtu případů samovolné zástavy dechu v průměru o 36 %. Počet nejnebezpečnějších případů, kdy spolu se zástavou dechu dochází i k zpomalení srdečního rytmu, se snížil o 46 %. (PEDIATRICS Vol. 115 No. 1 January 2005: Olfactory Stimulation Prevents Apnea in Premature Newborns, Luc Marlier, Ph.D.)

Zdroj: "Narodilo se předčasně" , Dokoupilová, M., Fišárková, B., Novotná, L. a kol., Portál, 2009, ISBN 978-80-7367-552-3

2011-09-30T04:55:00.000-07:00

Rozhovor s MUDr. Helenou Budošovou (Slavíkovou)

O rozhovor jsem požádala milou a právem oblíbenou paní doktorku Budošovou z neonatologického oddělení ÚPMD Podolí, která v loňském roce získala ocenění Purpurové srdce a momentálně se těší na svůj první přírůstek do rodiny. Touto cestou bych jí také ráda jménem celého Nedoklubka popřála šťastný průběh těhotenství a zdravé miminko!

1., Ráda bych se Vás zeptala, jak se cítíte v nové roli nastávající maminky? Jistě se nesmírně těšíte na miminko a svou těhotenskou úlohu si vychutnáváte.

Miminko je velice chtěné a všichni se na něj těšíme. Těhotenství si sice užívám, ale rozhodně se, vzhledem k mé aktivní povaze, moc nešetřím. S pořizováním výbavy pro miminko jsem dlouho čekala, člověk se nechce ukvapit. Zatím si však roli maminky úplně nedovedu představit, neznamená to, že pediatr bude dobrým rodičem. Určitě nebudu vědět, co dělat, když bude dítě plakat a spoustu jiných věcí.

2., Jak ovlivnila Vaše práce pohled na své vlastní těhotenství?

Samozřejmě člověk si uvědomuje všechna rizika, oproti svým kamarádkám nezdravotníkům se více bojí, protože ví, co všechno se muže stát. Příkladem jsou třeba ultrazvuková vyšetření, kdy se většina mých známých na vyšetření těší, já samozřejmě taky, ale současně jsem se bála, aby vše bylo v pořádku, aby tam byla srdeční akce. Já jsem vždy spokojená až bezprostředně po vyšetření. Ale určitě těhotenské hormony dobře fungují, protože většinou mám pozitivní myšlenky a možné problémy si až tolik nepřipouštím. No jsme zvědavá, jak mi půjde péče o miminko J

3., Vzhledem k Vašemu ocenění Purpurovým srdcem v loňském roce bych se Vás ráda zeptala, co pro Vás znamená toto ocenění a sympatie rodičů předčasně narozených dětí k Vaší osobě?

Již samotná nominace na ocenění Purpurové srdce mě velmi potěšila, je to milé, když si rodiče vzpomenou. Nicméně toto ocenění neberu jako ocenění jednotlivce, ale zasloužili by si ho všechny sestřičky a lékaři pečující o nedonošené děti, protože všichni fungují jako tým, není to individuální práce. Největším oceněním je, když nás po propuštění rodiče kontaktují a vidíme, že se dítě dobře vyvíjí. To je pak opravdová radost.

4., Když jste se rozhodovala pro cestu v medicíně, kterou se vydáte, proč zvítězila neonatologie?

Už od školy jsem si přála pracovat na pediatrii, proto jsem po ukončení nastoupila do Kolína, kde bylo volné místo. Setkala jsem se s problematikou všech věkových kategorií, ale novorozenci mi byli nejbližší. Postupně jsem začala pracovat na nedonošenéckém JIPu v Podolí a tato specializace mě zaujala. Kromě péče s dětmi je to velmi moderní obor, který jde rychle dopředu, což mě fascinuje.

5., Je rozdíl mezi působením v okresní nemocnici a v pražské ÚPMD zásadní? Jaké rozdíly Vás nejvíce překvapily?

Myslím si, že pro mě práce na obou pracovištích byla stejně přínosná. Po škole jsem pracovala na dětsko-kojeneckém oddělení nemocnice Kolín a tato práce mě velmi obohatila. Práce na superspecializovaném pracovišti mi velmi rozšířila specializaci a naučila novým věcem. Samozřejmě, kromě vysoké odborné úrovně v Podolí, jsem žádné rozdíly nezaznamenala. Na obou pracovištích je skvělý kolektiv odborníků a obě tyto jednotky bez úzké spolupráce nemohou fungovat. Pokud se nedonošené dítě narodí v menší nemocnici, záleží na primárním zajištění v místě porodu. Následuje péče na vyšším pracovišti. A po propuštění často spolupracujeme s okresními nemocnicemi, které přebírají děti do péče po propuštění.

6., Jak vnímáte sama za sebe vývoj v neonatologii za dobu, co v této oblasti působíte?

Neonatologie je mladý a velmi progresivní obor, který se posouvá v péči o nedonošené děti velmi rychle dopředu. Ze své 12 ti leté praxe, z toho8 let v ÚPMD Podolí, si pamatuji na velký posun v péči o nedonošené děti. Jen příkladem, když jsem začínala, většina těžce nedonošených dětí byla na ventilátoru minimálně do váhy 1000g a v současné době se snažíme co nejdříve děti od ventilátoru odpojovat. Další mimořádný posun je ve farmakoterapii nedonošených dětí. Příkladů by bylo samozřejmě mnohem více.

7., Co lékaři probíhá hlavou, když se s miminkem v jeho péči začne dít nežádoucí situace, která vyžaduje jeho zásah?

Bohužel výkyvy zdravotního stavu u nedonošených dětí jsou velmi časté a musíme s těmito změnami počítat. Rodiče také od počátku pravdivě informujeme, že zdravotní stav jejich dětí se může rychle měnit a žádnou jistotu jim slíbit nemůžeme. Pokud dojde ke zhoršení zdraví miminka, tak v danou chvíli se každý z nás maximálně koncentruje na poskytnutí adekvátní a rychlé zdravotní péče, aby došlo ke stabilizaci zdravotního stavu dítěte. Na nějaké citové záležitosti v danou chvíli není místo, lékař se maximálně koncentruje.

8., Jak se dají zvládat rozhovory s rodiči v případě zhoršení stavu miminka či těch nejhorších konců?

Bohužel i pro zdravotníky je těžké sdělovat rodičům nepříznivé informace, ale všichni zastáváme názor, že rodiče musí být pravdivě informováni. Snažíme se být empatičtí, nevadí nám, pokud se rodiče při zhoršení stavu jejich dítěte opakovaně informují a chtějí cokoli vysvětlit. Nemůžeme příliš dávat najevo emoce, i když nás změny zdravotního stavu mrzí. A popravdě někdy si práci nosíme domů a přemýšlíme, jak se dětem daří. Ono to nejde udržet si odstup, pokud jste v každodenním kontaktu s rodiči a o jejich dítě se staráte třeba 2 měsíce.

9., Máte pocit, že jako lékařka na takto emočně náročném oddělení, máte v současné době dostačující prostor pro supervizi a tzv. psychohygienu? Míním tím, zda je dle Vás v našem zdravotnictví tato oblast podchycena.

Již 3. rokem u nás v Podolí máme pro rodiče klinickou psycholožku, která nám pomáhá pracovat s rodiči těžce nedonošených dětí. Jinak s psychohygienou a supervizí se ve zdravotnictví pomalu začíná. Určitě je to pro zdravotníky velkým přínosem a bylo by vhodné rozšíření na více pracovišť a věnovat se supervizi pravidelně.

10., Má pro Vás povzbuzující vliv, pokud vás chodí navštívit odrostlí nedonošenci, které jste zachránili?

Nejen já, ale všichni kolegové a sestřičky máme velkou radost, když nás někdo z rodičů s nedonošeným dítětem navštíví. Jsme opravdu šťastní, když vidíme, že naše práce měla smysl a celá rodina má radost z rostoucího dítěte. Při propuštění těžce nedonošeného nebo původně nemocného novorozence nemůžeme přesně vědět, jakým způsobem bude pokračovat vývoj dítěte, proto jsou tato setkání velmi přínosná a povzbuzující do naší další práce.

11., Jak nahlížíte na působení občanského sdružení Nedoklubko, které se snaží pomáhat rodičům v těžkých chvílích po předčasném porodu a provázet je tímto nelehkým obdobím?

Opět musím poděkovat za všechny kolegy, že Nedoklubko existuje a pomáhá rodičům předčasně narozených dětí. Je to velmi užitečné sdružení, protože jedině ten, kdo prožil obdobnou situaci, ví, co rodič po předčasném porodu zažívá. Dokáže mu tak porozumět a poradit, jak danou situaci lépe zvládat, co očekávat a také poradit, jak se o dítě starat. Také jsem velmi ráda, že v našem zdravotnickém týmu v Podolí máme klinickou psycholožku, která také dokáže pomoci rodičům nedonošených dětí. Myslím si, že je i velmi důležité, že jsou rodiče spolu v kontaktu i po propuštění z nedonošeneckého oddělení a sdělují si další zkušenosti a ev. problémy.

Autor článku: Hana Zemanová

http://www.nedoklubko.cz

Pojišťovny nově uhradí čtyři pokusy párům, které se marně snaží o dítě

2011-09-12T03:21:00.000-07:00

Páry, které mají problémy s tím, aby žena otěhotněla přirozenou cestou, by měly zpozornět. Chystá se změna pravidel pro asistovanou reprodukci. Zdravotní pojišťovny budou plně hradit čtyři pokusy o umělé oplodnění, o jeden více než dosud. Navrženou změnu by už příští týden mohla potvrdit Sněmovna při schvalování zdravotní reformy.

"Změna bude spočívat v tom, že při prvním a při případném druhém pokusu dostane žena jen jedno embryo. Celkově budou pojišťovny plně hradit čtyři pokusy místo tří," popsal změnu, která se chystá, poslanec TOP 09 Aleš Roztočil.
Jeho návrh získal podporu zdravotního výboru dolní komory parlamentu, a protože vládní koalice disponuje potřebnou většinou hlasů, je vysoce pravděpodobně, že změnu pravidel Sněmovna v rámci zdravotní reformy podpoří.
"Navržená změna je rozumná. A to kvůli riziku dvojčetných či vícečetných těhotenství při zavádění většího množství embryí," řekl iDNES.cz Radomír Thaler, ředitel Centra asistované reprodukce v Českých Budějovicích. Dosud totiž ženy mohly při každém pokusu o umělé oplodnění dostávat více embryí.
Chystanou změnu považuje za správnou také Tonko Mardešič, vedoucí lékař pražského sanatoria Pronatal, které s asistovanou reprodukcí párům pomáhá.
"O návrhu vím, byl konzultován s odbornou veřejností, takže tentokrát nestřílí poslanci vedle. Pokud se při prvním a druhém pokusu bude přenášet jedno embryo, má to význam kvůli omezení dvojčetných těhotenství, která končívají předčasným porodem," vysvětluje Mardešič.
Přibývá párů, které mají problém mít dítě
To představuje pro novorozence zdravotní komplikace a pro medicínu vyšší náklady. Právě tím, že se toto riziko omezí a zároveň se ušetří, budou moci zdravotní pojišťovny plně hradit čtyři cykly, kdy se páry touto cestou snaží mít dítě.
Problémy s tím, že nemohou mít přirozenou cestou děti, řeší v současnosti deset až patnáct procent párů, ale jak Mardešič upozornil, jejich počet roste. "Je to jednak proto, že ženy těhotenství odkládají, ale i proto, že se snižuje plodnost pánů," upozorňuje vedoucí lékař sanatoria Pronatal.

Josef Kopecký iDNES.cz

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/pojistovny-nove-uhradi-ctyri-pokusy-parum-ktere-se-marne-snazi-o-dite-1er-/domaci.aspx?c=A110826_103551_domaci_kop

PREMATURITY AWARENESS MONTH

2010-11-10T13:32:00.000-08:00

2010-11-10T13:26:00.000-08:00

Vezměte s sebou fialový balónek...

Kam? Do Primátorského domu v Praze, na oslavu Mezinárodního dne předčasně narozených dětí.

Kdy: 15.listopadu 2010

Proč? Jako symbol naděje pro nedonošené děti které právě bojují o svůj život, jako vzpomínku na těžké chvíle, které jsou naštěstí za Vámi, jako symbol příslušnosti a spojení komunity, která si přeje dobrou a lepší budoucnost pro předčasně narozené děti. Až ho ponesete po ulici a někdo se Vás zeptá, co to znamená, co se dnes děje? Prostě mu řeknete: Nedonošené děti mají dnes svátek :-))
Balónek umístěte v prvním patře hned u vchodu na speciálně připravené věšáčky.
Nemůžete na akci přijít? Balónek nechte nafouknout heliem a vypusťte ho...právě 15.listopadu jako symbol podpory a naděje...

2010-11-10T13:14:00.000-08:00

Cena PURPUROVÉ SRDCE

Občanské sdružení Nedoklubko ve spolupráci s Českou neonatologickou společností (ČNeoS) vyhlašuje letos poprvé cenu Purpurové srdce Záštitu pro letošní ročník převzala Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP).

K udílení ceny Purpurové srdce vedly členy sdružení Nedoklubko dva důvody. Rádi bychom vyzdvihli a ocenili osobnosti, které se významným způsobem podílejí na péči o předčasně narozené děti. Upřímně si vážíme úsilí a obětavé práce všech lidí pracujících v neonatologickém oboru a oborech příbuzných.

Zároveň si však uvědomujeme, že se vysoká úroveň péče, v důsledku nedostatku prostředků, prostor a personálu, mnohde stává neudržitelnou. Proto bychom chtěli širší veřejnosti problematiku předčasného porodu přiblížit z různých pohledů a upozornit na její závažnost. Věříme, že se nám společně podaří posouvat věci tím správným směrem ve prospěch předčasně narozených dětí a jejich rodičů…

Příběh Purpurového srdce
Jednoho dne se narodilo děťátko, přišlo na svět nedonošené a maličké, ale dostalo se mu lásky jako jiným dětem. Jeho rodiče měli již od počátku pocítit tíhu osamocení. Dostalo se jim radosti z rodičovství, ale poznali i strach z možné ztráty dítěte, zažili radost ze zrození, ale i smutek z nesplněného snu. Měli přece žít čas radosti, ne čas plný smutku, hněvu a bolesti. Těžko mohli tito rodiče vědět, že nejsou sami.

Purpurové srdce se zrodilo z myšlenky vypůjčené z Armády Spojených států, kde udělují medaili za zranění v boji. Je snad větší bitvy než je bitva o život, v níž zranění utrpěná předčasným narozením zůstávají s dítětem i jeho rodinou již navždy. Purpurová barva byla kdysi vyhrazena pro královský majestát; podtrhuje jeho mimořádnost a je genderově neutrální. Barva srdce není plná, ale má v sobě proužky – u každého srdce jiné, tak jako je každé dítě trochu jiné, jako je každá životní cesta jiná. Základní provedení je však stejné, přesně tak, jako je stejná i základní zkušenost. Srdce je vyrobeno ze skla, je pevné nikoliv však tak pevné, aby vydrželo drtivý úder. Nedonošené dítě je silné, není ale nepřemožitelné. Tvar srdce byl zvolen proto, že srdce je náš střed, každým úderem obnovuje život a naději, symbolizuje lásku. Na spodní hraně Purpurového srdce visí stříbrná slza, symbolizuje slzy prolité rodinou nedonošeného dítěte, slzy dobré i zlé, radosti i žalu.

Purpurové srdce je odznakem jednoty mezi zvláštní skupinou lidí, skupinou, která nehledí na zemi původu, jazyky, hospodářskou vyspělost, rasový původ či náboženské vyznání. Její členové mají jeden společný cíl: naději na budoucnost nedonošených dětí. Patří do ní nejen rodiče a dítě, ale také sourozenci, prarodiče, tety a strýcové, bratranci, zdravotní sestry, lékaři, duchovní a přátelé. Ti všichni sdílí pouto, které nelze vyjádřit slovy, lze je poznat jen srdcem. To srdce Vás může provázet, když se cítíte sami, může Vám připomenout, že existují stovky dalších lidí, které Vás chovají ve svém srdci. Máte tak možnost svůj příběh sdílet s ostatními.

Autorem konceptu Purpurového srdce je Renea Ericson, maminka nedonošeného chlapečka Andrewa narozeného ve 28 týdnu těhotenství, a dvojčátek Maggie a Cora narozených ve 31 týdnu těhotenství.

Autor textu: Renea Ericson a Ingrid Renfors
Překlad: Miloslav Vágner

Co symbolizuje Purpurové srdce?
Purpurová srdce nedonošených dětí jsou ručně vyráběná z českého skla a mincovního stříbra. Jsou silná, jako všechny nedonošené děti, nikoliv však tak silná, aby vydržela drtivý úder.

Purpurová barva je barva královská; barva králů a královen i všech nedonošených dětí. Tvar všech srdcí je stejný, ale barevné linie na každém z nich jsou jiné, tak jako je jiný zápas každé rodiny nedonošeného dítěte.

Stříbrná slza je poctou těm předčasně narozeným dětem, které jsme ztratili; symbolizuje slzy prolité všemi rodinami nedonošených dětí v časech zkoušky.

Cena Purpurové srdce se bude předávat ve čtyřech kategoriích:

1.Osobnost České neonatologické společnosti
2.Osobnost veřejného života
3.Cena široké veřejnosti

4.Osobnost občanského sdružení Nedoklubko

Výběrová komise je složena ze zástupců organizací Nedoklubko, ČNeoS a VZP. Vítěz kategorie Ceny široké veřejnosti vzejde z hlasování mezi dvanácti kandidáty, navrženými rodiči. Hlasovat můžete i vy na tomto webu a současně i na stránkách VZP.

Slavnostní vyhlášení vítězů všech kategorií ceny Purpurové srdce proběhne 15. listopadu 2010 v Primátorském domě v Praze u příležitosti Mezinárodního dne předčasně narozených dětí. Slavnostní shromáždění bude zahájeno v 9 hodin seminářem pro zdravotní sestry, odpoledne od 14 hodin se bude konat seminář pro rodiče předčasně narozených dětí a další zájemce. Nosné téma letošního ročníku semináře pro rodiče bude Dotek a jeho význam pro podporu rozvoje dítěte a vzájemného vztahu.

Slavnostní večer a předávání cen bude probíhat od 18 do 20 hodin. Večerem bude provázet patronka Nedoklubka Štěpánka Duchková.

Zveme všechny rodiče, příznivce a odborníky, kteří se zajímají o problematiku nedonošených miminek a není jim lhostejný osud české neonatologie. Těšíme se na setkání s Vámi.

Nominace na Cenu širší veřejnosti
http://www.baby-klub.cz/nedoklubko/

2010-07-25T06:23:00.000-07:00

O malých nedočkavcích, předčasných rodičích a Nedoklubku

Jen něco přes šest procent dětí se rodí dříve, než je u lidského druhu obvyklé. Šance stát se „předčasnými“ rodiči je tedy relativně malá. Obvykle však předčasný porod velmi otřese jejich dosavadními životy…

Medicína považuje za nedonošené takové dítě, které přišlo na svět mezi 24. až 37. týdnem těhotenství. Díky pokroku se výrazně zvýšila šance na přežití i dětem extrémně nezralým na spodní hranici tohoto intervalu. Zázraky, stejně jako mince, však mají dvě strany. Čím gestačně „mladší“ dítě se podaří zachránit, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude mít nějaké vážnější zdravotní problémy. V kategorii extrémní a neuvěřitelně nízké porodní hmotnosti je to skoro 50 % dětí. (Dort a kol., 2005)

Menší část předčasných porodů je plánovaných – děti z vícečetných těhotenství počínaje trojčaty se rodí dříve, aby se předešlo pozdním gestačním komplikacím, jindy lékaři rozhodnou o dřívějším porodu z důvodu zdravotního stavu matky či dítěte. Příčinu mnoha předčasných porodů se nepodaří odhalit vůbec. Prostě přijdou jako blesk z čistého nebe. Pak nezbývá, než se spokojit s vysvětlením, že je miminko zkrátka nedočkavec.

Existují názory, že předčasně narození lidé mají problém s určitou unáhleností i později v životě. Příliš brzy se ocitli „v prostoru bez fyzických hranic“. Přístup Pesso-Boyden doporučuje děti v inkubátoru obkládat „podkůvkami“ z textilu či jiného měkkého materiálu, aby se simulovalo prostorové omezení biologické dělohy a dětem se na neurologické úrovni vytvořily v mozku spoje „natáhnu ruku (nohu) a cítím hranici“. Později v životě jim to může usnadnit vnímání a akceptaci hranic v širším smyslu. (Pesso a kol., 2009)

Tobě to dneska sluší

Přibližný termín porodu se nastávající matka dozví hned při první návštěvě poradny pro těhotné, a pokud gravidita probíhá fyziologicky, začne si sama sebe představovat s miminkem doma či na vycházkách, řekněme na jaře. Předčasný porod je typická situace mimo plán. Rodiče mnohdy ještě ani nestihli přemýšlet o jménu dítěte.

Psychický stav ženy po předčasném porodu splňuje všechny charakteristiky krizové situace, rozvíjí se stres, a pokud nejsou vlastní copingové mechanismy ženy dostatečné a nedostane se jí odborné pomoci, dá se mnohdy počítat i s posttraumatickou stresovou poruchou či depresí. (Jotzo, Poets, 2005)

Předčasný porod biologicky probíhá skoro stejně jako porod v termínu. Narodí se dítě a u ženy začnou hormonální proměny pracovat ve prospěch laktace a rozvoje rodičovského pečovatelského chování. Zde však přichází zásadní rozdíl. Předčasná matka nemá o koho pečovat, neboť dítě neprodleně putuje do inkubátoru, jelikož jeho životní funkce jsou nestabilní a musí být monitorovány, případně dokonce přístrojově podporovány.

Z pozorování savčích samic víme, že většinou nevěnují pozornost mláďatům, která nevypadají a neprojevují se dostatečně typicky pro novorozence daného živočišného druhu. Pokud je mládě slabé, málo se hýbe a nevokalizuje, neupoutá matčin pečovatelský zájem a zemře. (Stern, 2007) Předčasně narozené dítě také zpravidla nenaplňuje mentální reprezentaci ženy o tom, jaký bude její potomek. Mnozí rodiče tak prožívají překvapení a možná i zklamání či šok, když poprvé vidí maličké, červené stvoření s nápadně štíhlými končetinami hovící si ve změti kabelů a hadiček v inkubátoru. Biologický program říká: „Ne, takhle dítě nevypadá.“ Ale působí i lidský rozum a rodiče si zároveň uvědomují, že je to jejich (často dlouho plánované a očekávané) dítě.

Veliké pletené pestré čepičky, ponožky a jiné kojenecké oblečky, které vyrábějí sestry z JIP, dobrovolnice nebo maminky, jsou samy o sobě formou nevyřčené psychologické pomoci. V inkubátoru je dostatečná teplota a dítě by se bez nich dobře obešlo. Oblečení však dělá nedonošené dítě větším a baculatějším, čímž se více podobá normálnímu novorozenci a lépe naplňuje „dětské schéma“. (Fraňková, Klein, 1997) Rodičům to pomáhá aktivovat přirozené pečovatelské chování a navazování pozitivní konverzace ve vztahu k dítěti i k personálu: „Tobě to ale dneska sluší… máš pěkné ponožky, kdopak je vyrobil…“ Pro mnohé ženy jsou ruční práce relaxací a po předčasném porodu může mít výroba oblečení pro dítě podpůrný psychoterapeutický efekt.

Nelehké hledání vztahu

Životní a zdravotní perspektiva nedonošeného dítěte je velmi křehká. Krátce po porodu se málokdo odváží tvrdit něco s jistotou. Matka, ale i otec procházejí obrovským mixem pocitů, strachu a obav, v nichž se vynoří i mnohé, které si „slušný rodič“ zapovídá připustit: „Bylo by pro všechny lepší, kdyby TO umřelo…, … co když bude postižené, nevidomé, hluché, nechodící… nechceme takové dítě…“.

Jenže i tyto psychické obsahy existují zcela reálně a ovlivňují chování předčasných rodičů. Extrémem může být odmítnutí dítěte a vytěsnění faktu předčasného porodu. Evolučně a biologicky je však toto chování zcela adekvátní dané situaci.

Strach z úmrtí dítěte může tvořit dočasnou bariéru při vědomém budování vztahu k němu. Jedná se o zcela přirozenou obrannou reakci známou jako anticipatorní žal. Někteří rodiče váhají dát dítěti jméno či se cítí vinni, že je dost nemilují. To se ale zpravidla mění k lepšímu, když dítě překoná počáteční krize. Rodiče v té době většinou zpracují svůj šok, což jim umožní vidět celou situaci v lepší perspektivě.

Vztah matek k méně zralým dětem (narozeným mezi 24. a 32. gestačním týdnem) se zdá překvapivě těsnější, jako by prožitek toho, že dítě bojovalo o život, sbližoval a motivoval rodiče k větší účasti a vzniku silnější vazby. Gestačně zralejší děti (narozené po 32. týdnu těhotenství) mívají menší či dokonce žádné zdravotní komplikace. Přesto se biologicky naprogramované pečovatelské chování a vztah k dítěti (v angl. bonding) u matek rozvíjejí paradoxně s většími problémy. Každopádně se od samého počátku vztah rodiče a nedonošeného dítěte vyvíjí náhradním způsobem. Tento způsob není součástí přirozeného biologického chování a rodiče se mu musí učit. V jejich vztahu k dítěti pravděpodobně nadlouho zůstane hodně obav, úzkostné pozornosti a hyperprotektivity.

Rodiče se nezřídka musí se svými pocity a problémy poprat sami. V českých neonatologických centrech není psychologická krizová intervence rodičům nabízena automaticky. Do jisté míry ji supluje zdravotnický personál. Díky Bohu za jejich ochotu a vstřícnost, ale jejich práce to není – mají jiné dost. Ideální by bylo, kdyby v každém neonatologickém centru působil psycholog, nejlépe jako součást celého zdravotnického týmu.

Předčasní rodiče potřebují pravdivé informace o svém dítěti (nikoli chlácholení a falešné naděje), zcela konkrétní rady a instrukce, co mohou v daný okamžik udělat. Potřebují prostor, v němž by mohli bezpečně ventilovat svoje pocity a mluvit o svých „černých“ myšlenkách. Potřebují ujistit, že pečovat též o svoje blaho je legální, a dokonce velmi žádoucí. Když jim někdo pomůže sejmout břímě pocitů viny za nepříliš zdařilý start do rodičovství, budou moci uvolnit svoje rozumové a energetické kapacity ve prospěch dítěte. Navštěvovat svého potomka na neonatologické jednotce intenzivní péče je náročné a stresující. Mnozí předčasní rodiče každodenně váží dlouhou cestu do města, kde je nemocnice s „jejich“ inkubátorem. Miminko uvnitř potřebuje hodně energie na dokončení svého gestačního vývoje. Nevíme skoro nic o tom, co prožívá, ale dá se předpokládat, že více vytěží z návštěvy rodičů, kteří jsou odhodlaní s optimismem čelit osudu, než takových, kteří přijdou poplakat nad svým neštěstím, aby se následně mohli tiše zhroutit.

Psychologie dnes (č. 12/2009), vydává Portál.

Předčasný porod

2010-06-01T00:28:00.000-07:00

Můj předčasný porod

Velice brzy po předchozím potratu se mi na těhotenském testu objevily 2 čárky.

Mé první těhotenství skončilo potratem, přišli jsme o dvojčátka. V té době se mé kamarádce narodila holčička a já byla plná rozporuplných emocí. Chtěla jsem se radovat s kamarádkou, ale zároveň se mi chtělo plakat, proč nám se to zrovna nepovedlo, co jsme udělali špatně. Miminko jsme chtěli moc oba a pro mě každé měsíčky znamenaly falešnou naději.

Naštěstí velice brzy po potratu se mi na těhotenském testu objevily 2 čárky. Sama jsem tomu nemohla ani uvěřit, ale byly tam. Hned jsem to hlásila příteli, ale přišla ledová sprcha. Těhotenský test nechtěl ani vidět, bál se, aby nepřišlo další zklamání.

Objednala jsem se ke gynekologovi. Sestřička mi nabrala krev a šla jsem k doktorovi na UTZ. Bohužel nebylo nic vidět a podle výsledku z krve se mohlo jednat o mimoděložní těhotenství. To se naštěstí nepotvrdilo a já o pár dní viděla tu malou kouzelnou tečku na UTZ.

Stále jsem se však nemohla radovat. Moc jsem se bála a tak začalo dlouhé období čekání. Nejdřív, jestli bije srdíčko, pak pomyslná hranice mého potratu, vše jsme zvládli na jedničku a já se pomaličku připravovala na roli mámy. Byla jsem šíleně unavená a těhu nevolnosti mi daly tak zabrat, že jsem skončila v nemocnici kvůli dehydrataci. Naštěstí i to jsme zvládli a tak jsem pomaličku začala chystat výbavičku.

Ve 26. týdnu se mi udělalo nevolno, bolelo mě v podbřišku a bříško mi začalo tvrdnout. Dala jsem si teplou koupel, lehla si, usnula, pak se probudila, ale bříško pořád bolelo a tak jsme jeli do porodnice. Po vyšetření mi pan primář sdělil: „Vždyť vy rodíte, máte porodní nález, ve vašem případě se jedná spíš o potrat, uvidíme, co s tím ještě můžeme udělat.“

Pro mě i pro přítele to byl šok. Miminko je ještě moc maličké na to, aby teď přišlo na svět. Sepsali se mnou příjem, napíchli kanylu, dali infuzi proti kontrakcím, injekci na uklidnění a začalo mi dlouhé čekání. Každičká hodina, kdy mé miminko vydrželo se mnou v bříšku, byla jedna malá výhra. Nejdřív to byly hodiny, pak dny, nakonec měsíce. Jednou bylo líp, podruhé zase hůř a já svého maličkého neustále chválila, jak je šikovný, že to se mnou ještě vydržel.

Přišly první propustky a pak definitivní propouštění domů. To jsem končila 32. týden a vypadalo to, že máme vyhráno a z nejhoršího jsme venku.

Bohužel přišly další kontrakce, takže jsem se vrátila zpátky do porodnice. Druhý den mi odtekla plodová voda, následovala antibiotika, léky na vyzrání plic miminka a rychlý převoz do porodnice Plzeň Lochotín, kde jsem po 2 dnech strávených na porodním sále porodila svého syna Honzíka.

Vážil 2 150 gramů a měřil 45 cm a měl 2x napevno omotaný pupečník kolem krku. Po porodu se nadechl, ale dechová aktivita byla nedostatečná, a tak mu trošičku museli pomoci. Ihned ho odnesli na JIRP, kde měl veškerou potřebnou péči. 2 hodiny po porodu se byl za Honzíkem podívat tatínek a přinesl mi aspoň fotečky. Řekl mi, že Honzík je veliký šikulka, že potřebuje jen trošičku kyslík, aby se mu lépe dýchalo a nemusel se tolik namáhat.

Druhý den ráno jsem se za ním byla podívat také. Minuty na chodbě, než se otevřely dveře od JIRPu, se mi zdály nekonečné. Jedinou útěchou pro mě byly příběhy nedonošeňátek a jejich fotky, jak byli maličcí a jak je vypiplali. Říkala jsem si, zvládla to i mnohem menší miminka, zvládneme to také. Pak se otevřely dveře a já mohla vidět prvně svého syna. Bylo to nádherné. I když byl maličký, vedle ostatních miminek vypadal jak macek. Mohla jsem si ho i pohladit, sestřička i lékař mi sdělili veškeré informace ohledně zdravotního stavu. Také jsem dostala 2 malé stříkačky, ať zkusím mému miminku odstříkat pár kapek mlíčka a pak mu je donesu. Jednalo se opravdu jen o pár kapek mlíčka, které jsem ze sebe po 20 minutovém úsilí nějak vyždímala. Přišlo mi to tak líto. Věděla jsem, že můj maličký mlíčko potřebuje a já žádné nemám, jen těch pár kapek. Se slzami v očích jsem to nic nesla na JIRP. Otevřela sestřička a řekla: „Jé, no to je úžasné, vy už nesete mlíčko, hned mu to stříknu do pusinky, ať ochutná, co to má za dobrotu od mámy.“ Díky téhle větě jsem se rozkojila a nevzdala to.

Ale Honzík nechtěl mlíčko trávit. Měl zavedenou sondičku přes nosánek do žaludku, ale mlíčko ne a ne papat, a tak dostával výživu do žíly. Už se prvně vyčůral, dokonce i vykadil, tak přišla malá úleva. Třetí den jsem mohla prvně klokánkovat. Bylo to úžasné, když mi sestřička položila ten můj uzlíček na hruď a on, jak uslyšel tlukot mého srdce, tak se zklidnil a snažil se zvednout hlavičku a šilhal očičkama nahoru, aby se podíval, kdo ho to v bříšku nosil. Prvně jsem si ho mohla přebalit a změřit mu teplotu. Měla jsem veliký strach ho vůbec nadzvednout, jak byl maličký, abych mu neublížila.

Po týdnu začal Honzík konečně tolerovat mlíčko a pár dní na to se mohl přestěhovat na JIPku a já s ním. Nejdřív jen na pokoj matek, jak já byla šťastná, najednou toho bylo tak moc, co jsem se musela učit.

Přebalování a měření teploty jsem se naučila už na JIRPu, ale na JIPu to už bylo úplně o něčem jiném. Přišlo první vážení, první pokusy o kojení, polohování na bříško. Druhý den na JIPu jsem se přestěhovala i s Honzíkem na jipový rooming a mohli jsme být konečně 24 hodin spolu. Učila jsem se veškerou péči o Honzíka, hlavně ho nakojit, aby se mohla vytáhnout sondička na výživu, kterou měl v nosánku. Moc nám to nešlo, tak jsme se učili papat ze stříkačky přes prst. Nejdřív baštil 1 ml, pak 2, 5, 10 ml, pak 15 ml, 20, až nakonec 50 ml.

Hned první noc na JIPu nám začala pípat nanynka. Honzík si dal pauzičku v dýchání a já jsem se z toho nervově zhroutila. Ještě teď mě z toho mrazí. Druhý den místo nanynky dostal monitor dechu a hlídal se více v noci. Když spinkal, tak mu saturace několikrát klesala dolů i k 76%. Mezitím se musel svítit kvůli žloutence a postupně se mu snižovala teplota, až se nakonec přendal z inkubátoru do vyhřívané postýlky. Doktorům se však pořád nelíbilo Honzíkovo bříško. Měl ho pořád moc nafouklé a tak se cvičilo a pomáhalo hadičkou. Bez ní se Honzík neuměl vykakat.

Pak přišla zpráva, že by Honzík mohl jít druhý den domů. To bylo úžasné. Vážil 2 180 gramů, přibíral a tak se mu ráno po vizitě vypnulo vyhřívání v postýlce. Bohužel Honzík nezvládl udržet teplotu, trošku se podchladil a tak mu večer vyhřívání pan primář zase zapnul. Také bříško bylo nafouklé více než jindy, tak s ním sestřička trošičku zacvičila. Honzík se vykakal, ale ve stolici byla krev, takže mi Honzíka vzali zpátky na JIPku a já zůstala na pokoji sama.

V noci Honzíkovi dělali veškerá vyšetření včetně ultrazvuku. A Honzík se po zdravotní stránce zhoršoval. Nechtěl pít ani z prsa ani ze stříkačky, takže jsme se vrátili zpátky k sondičce, neudržel teplotu, stačilo jen chvilkové vyndání z inkubátoru a hned se podchladil, vrátila se mu žloutenka, takže se z nás zase na pár dní stala světluška, a do toho zakázali návštěvy kvůli chřipkám. Primář mu dal přezdívku „velký nedonošený“ a vysvětlil mi, že Honzík je sice veliký, ale má typické problémy nedonošených miminek. Od sestřiček dostal přezdívku „zmrzlina“. Pobyt na neonatologii jsme si prodloužili o dalších 14 dní, kdy jsme se vším začínali od začátku, ale mnohem pomaleji, aby se nic neuspěchalo a Honzík měl dost času se se vším vyrovnat.

Nakonec nás po měsíci stráveném na neonatologickém JIRPu a JIPu pustili konečně domů s váhou 2 480 gramů a my mohli Vánoce oslavit společně doma.

Autorka: Soňa a její syn Honzík
Zdroj: www.rodina.cz

2010-04-25T03:07:00.000-07:00

Předčasný porod a NEDOKLUBKO

Kojení

2010-04-18T04:50:00.000-07:00

KOJENÍ PŘEDČASNĚ NAROZENÝCH DĚTÍ

Než začnete kojit

Pokud se dítě narodí předčasně, nemusí být schopno kojení ihned. Nedonošené děti jsou zpravidla zpočátku krmeny přes nasogastrickou sondu, zvláště pokud se narodí před 33. týdnem gestačního stáří. Mimika, dokud nedosáhnou 32.-33. gestačního stáří, ještě nemají vyvinutý sací a polykací reflex, které jsou potřebné pro kojení. Přiložit miminko k neodstříkanému prsu si můžeme dovolit po dosažení 33. týdne gestačního stáří, kdy dozrává koordinace mezi sáním, polykáním a dýcháním.

Existuje několik věcí které můžete udělat a pomoci tak vašemu dítěti se nejlépe připravit na kojení. Také vám hodně mohou pomoci laktační poradci a zdravotnický personál v nemocnicích, se kterými se můžete poradit v otázkách kojení vašeho miminka.

· Dotýkejte se hodně svého dítěte. Mnoho nemocnic podporuje klokánkování. Než své miminko budete moci klokánkovat, musí být dostatečně stabilní – musí buď dýchat samo nebo mít minimální ventilační podporu, musí být schopno udržet si fyziologickou srdeční frekvenci, saturaci a tělesnou teplotu, zatímco je chováno - klokánkováno. Klokánkování je typ péče – kůže na kůži – který pomáhá matce a dítěti vytvořit si vzájemné pouto a zároveň pomáhá v přípravě ke kojení a poskytuje i další zdravotní výhody pro nedonošené děti.

· Odstříkávání mateřského mléka: I když nebudete moci pravděpodobně hned vaše dítě kojit, můžete mu poskytovat své mateřské mléko, které budete odstříkávat a nosit svému dítěti. Odstříkávání je pro vás velmi důležité, protože vaše dítě ještě nemůže mateřské mléko sát a stimulovat tak vaše tělo k produkci mléka. Prvních několik týdnů po porodu je rozhodujících pro spouštění laktace. Jelikož se vaše dítě ještě není schopno přisát k prsu, budete muset stimulovat tvorbu mléka pravidelným odstříkáváním. Odstříkávat můžete buď ručně, což je někdy obtížnější a fyzicky náročnější, nebo pomocí odsávačky. Nemocnice vám může zpravidla zapůjčit nemocniční elektrickou dvojfázovou odsávačku, která je pro vaše potřeby nejvýhodnější (tento typ odsávačky napodobuje v první fázi stimulaci prsu dítětem a ve druhé fázi napodobuje sání dítěte pro zisk mléka – např. od firmy Medela Symphony), ale můžete si také zakoupit svou pro domácí použití (např. od firmy Medela – Swing, Freestyle – odsávání obou prsů současně).

Odstříkávání mateřského mléka rukou:

Špičku palce položte nad dvorec a špičku ukazováku pod dvorec tak, aby poloha prstů připomínala písmeno „C“ , prsty i bradavka musí být v jedné linii. Poté celý prs přitiskněte zbývajícími prsty a dlaní k hrudníku. Rytmicky stlačujte bradavku až začne odkapávat mléko. Prsty by se měly posunovat po obvodu dvorce, je dobré jejich polohu střídat. Prsty nesmějí bradavku vytahovat nahoru, je třeba, aby stále ležely na kůži.

Masáž a komprese ( stisk) prsu v průběhu odstříkávání zvyšuje množství mléka, zlepší tok mléka a zvýší obsah tuku v mléce
Odstříkávání v blízkosti dítěte, případně s dítětem na těle má lepší výsledek, protože vede k větší produkci oxytocinu, vzniká pocit smysluplnosti a pozitivní vazba

Uchovejte vše, co odsajete, nezáleží na množství!!! Při prvním odsávání můžete odsát pouze velmi malé množství nažloutlé tekutiny. Může se to zdát jako velmi malé množství, a můžete se ptát, zda stojí za to, jej vůbec uchovávat. Určitě ano. Jedná se o mlezivo, které je velmi důležité pro vaše miminko, protože je velmi bohaté na sacharidy, bílkoviny a ochranné látky. Během prvních krmení vaše dítě nebude potřebovat mnoho mléka, takže každá kapka mleziva je potřebná a důležitá.

Odsávejte pravidelně
Protože je vaše nedonošené miminko tak malé, může se vám zdát, že není těžké uspokojit jeho potřeby odstříkaný mlékem. Díky tomu můžete být v pokušení neodsávat mléko tak často. Je třeba odsávat mléko každé 3-4 hodiny, i když odsáváte více mléka než potřebuje vaše dítě. Vždy můžete mléko, které je nadbytečné, zmrazit a uchovat na pozdější dobu. Odsávejte tedy zhruba každé 3 hodiny, zpočátku po dobu 10-15 minut. O několik dní později po nalití prsů by jste měla odsávat tak dlouho, dokud mléko teče a pak ještě 1-2 minuty, protože pokud by se přestalo odsávat po 10-15 minutách, mléko by pak obsahovalo i méně tuku. Nemělo by se odsávat déle než 30 minut. V noci můžete mít intervaly trochu delší, ale ne delší než 5 hodin. V ideálním případě by mělo odsávání napodobit harmonogram kojení dítěte, takže jakmile bude dítě kojeno z prsu, vaše tělo již je připraveno sladit se s potřebami dítěte. Je důležité odsávat mléko často, protože je pak tělo stimulováno k další produkci mléka. Nedonošené děti mohou sát slaběji a nemusí sát tak efektivně jako donošené děti. Odsávání vám pomůže vytvořit „zásoby mléka“ na pozdější dobu.

Pijte hodě vody
Vypijte velkou sklenici vody asi hodinu před plánovaným odsáváním. Můžete si sklenici vody také nechat v blízkosti během odsávání, protože odsávání způsobuje, že můžete dostat žízeň a budete potřebovat doplnit tekutiny. Dostatek tekutin je jeden z nejdůležitějších kroků jak podpořit laktaci, během dne by jste měla vypít 2-3 litry tekutin, je vhodné pít neperlivé vody, čaje a vyvarovat by jste se naopak měla silně koncentrovaných džusů, popř. je ředit vodou.

Masáž prsou před odsáváním
Masírujte svá prsa před odsáváním, pomůže vám to tak odsát více mléka. Také zkuste masírovat svá prsa, když jste na chvíli přerušily odsávání z důvodu pocitu, že už nemáte žádné mléko. Přerušení odsávání, masáž prsou a další odsávání způsobí to, že odsajete více mléka pro vaše dítě.

Uchování odstříkaného mateřského mléka

Mléko je nutné uchovávat ve sterilních (vyvařených) lahvičkách s kvalitním uzávěrem.

· Čerstvě odstříkané mateřské mléko je použitelné při pokojové teplotě asi 2 hodiny.

· Mléko v chladničce v chladničce do 4 C je použitelné 24 hodin.

· Mražené odstříkané mléko v mrazničce o teplotě -18 C (čtyři hvězdičky) je použitelné 3 měsíce, po rozmrazení se dá skladovat v ledničce maximálně 24 hodin, nesmí se znovu zamrazit. Rozmrazujte při pokojové teplotě nebo ve vodní lázni, nikdy ne v mikrovlné troubě! Mléko, které již bylo jednou ohřáté nepoužíváme. Při zmrazování nesmí být nádobka plná, aby nepraskla. Pokud odstříkáváte mléko v malém množství, můžete čerstvé mléko po vychlazení přilít k tomu již zmrazenému.

· Pokud maminka odstříkává doma a mléko vozí, je nutné uchovat jej v lahvičce s označeným datem (popř. hodinou) odstříkání a jménem miminka.

· Pro velmi nedonošená miminka je lépe oddělit mléko zadní s vyšším obsahem tuku.

· Do nemocnice se mléko vozí v chladícím boxu, nemělo by rozmrznout.

Kojení nedonošeného miminka

Jakmile bude vaše dítě dostatečně silné, můžete začít s kojením. Můžete jej začít přikládat k prsům, které může zpočátku jen olizovat, později bude chvilku zkoušet sát, než začne polykat větší množství mléka. Dítě velmi nízké porodní hmotnosti (do 30. týdne gestačího stáří), pokud je stabilizováno, má být přiloženo k prsu po odstříkání. Jedná se o tzv. nonnutritivní sání, což je sání bez polykání, kdy dítě nezískává mléko. Jde o slabé, chvějivé, nekoordinované sání s rychlou frekvencí, které miminko uklidňuje. Koordinace sání, polykání a dýchání je přítomna od 33. týdne těhotenství. Od 35.týdne textačního stáří je často schopno plného kojení. Je důležité se ale řídit individuálními schopnostmi vašeho dítěte. Netrapte se tím, když to zpočátku vašemu dítěti moc nepůjde!

Nedonošené děti potřebují ke kojení více času než donošené děti, jsou velmi často spavé a někdy bývá velmi těžké je probudit. Krmení může trvat 40 minut až hodinu. Jestliže dítě odmítá sát nebo usíná, přerušte kojení a zkuste to později. Vaše dítě nemusí sát dostatečně, aby vyprázdnilo vaše prsa – proto je dobré odsát ještě po kojení vaše prsa, aby jste se ujistily, že v nich již žádné mléko nezbývá. Nedonošená miminka mohou sát během kojení pouze z jednoho prsu. Je to zcela běžné a není to nic, čím by jste se měly znepokojovat. Potom je dobré odsát mléko z prsu, ze kterého dítě nepilo.

Kojení předčasně narozených dětí vyžaduje velkou dávku trpělivosti. Někdy se Vám může zdát, že neděláte nic jiného, než odstříkáváte mléko. Kojení se nemusí zpočátku vůbec dařit, nepodléhejte proto panice a v případě jakýchkoliv problémů neváhejte kontaktovat svou laktační poradkyni, která vám pomůže s kojením vaše miminka. Své problémy také můžete svěřit na diskuzním fóru Nedoklubka, kde vám mohou poradit jak odborníci na péči o nedonošené děti, tak i samy maminky, které si podobnými problémy také prošly. Věnujte dostatek času také odpočinku a spánku, nebojte se požádat o pomoc i své blízké (domácnost, vaření, psychická podpora) i odborníky (jak už zmiňovaný laktační poradce, tak i pomoc psychologa). Nesnažte se být dokonalou matkou, která musí vše 100% zvládnout, vždy když se nebude dařit, mějte na paměti, že jste to právě vy a vaše psychická pohoda, které jsou pro vaše miminko to nejdůležitější a to, co potřebuje ze všeho nejvíce.

Autor: Lucie Přikrylová

Bojujeme za předčasně narozené děti

2010-04-09T05:30:00.000-07:00

Ročně se narodí asi 8000 dětí předčasně, jejich počet roste

Praha 8. dubna (ČTK) - V Česku se ročně narodí asi 8000 dětí předčasně. Počty dříve narozených však stoupají. Současný systém vybudovaný v 90. letech se o ně nestačí starat a hrozí, že kvalita péče bude klesat, řekl dnes novinářům předseda České neonatologické společnosti profesor Richard Plavka. Za posledních osm let podle statistik vzrost počet novorozenců s nízkou porodní hmotností v ČR o 64 procent.

V ČR je nyní 12 specializovaných center poporodní péče. "Systém péče je nesmírně efektivní," uvedl Plavka. Podle něj však chybí zhruba sto lůžek specializované péče, což představuje náklad 150 milionů pouze za technické vybavení jako třeba inkubátory. Chybí ale také finance pro kvalitní personál, nynější je nesmírně přetěžovaný, upozornil.

Zatímco v roce 2008 se narodilo 8638 dětí s nízkou porodní hmotností (pod 2,5 kilogramu), v roce 2000 to bylo 5277 dětí. Hospitalizace novorozenců s velmi nízkou porodní hmotností (pod 1,5 kilogramu) trvá několik měsíců. Paušální platby nezohlednily nárůst péče, přitom v přepočtu stál objem poskytnuté péče 738 milionů navíc, vyčíslil Plavka.
ČR má jeden z nejlepších systémů péče o předčasně narozené děti na světě, měřeno například novorozeneckou úmrtností, řekl poslanec Evropského parlamentu Milan Cabrnoch, jenž pracoval jako dětský lékař a devět let se zabýval vývojem novorozenců.

Novorozenecká úmrtnost se v devadesátých letech významně snížila v celé Evropě, v Česku dokonce několikanásobně. Úmrtnost novorozenců je několikanásobně nižší, když se miminko narodí ve specializovaném centru. Podle odborníků je však nutné zlepšit i následnou péči o nedonošené děti.

Zejména děti s velmi nízkou porodní hmotností (pod 1,5 kilogramu) a s extrémně nízkou porodní hmotností (pod kilogram) mohou mít poruchy motoriky, chování nebo problémy s řečí. Bývají hyperaktivní či mají problémy v emočním a sociálním vývoji, zaostávají třeba ve škole, řekla psycholožka Daniela Sobotková.

Rodiče nedonošených dětí prožívají stres a strach o zdraví dítěte. Poté mívají zvýšené výdaje třeba za dojíždění na rehabilitace. Důležitá je proto i finanční podpora rodičů, míní Lenka Novotná z občanského sdružení Nedoklubko podporujícího rodiče dříve narozených dětí.

Počty předčasně narozených dětí v ČR v roce 2008
(celkem se narodilo 117 757 dětí)
hmotnost	počet dětí
méně než 2,5 kilogramu	8643
1 až 1,5 kilogramu	857
pod 1 kilogram	471

Zdroj: Česká neonatologická společnost

2010-03-20T14:41:00.000-07:00

Nejhorší je začátek, říká maminka nedonošené Klárky

„Nemohla jsem se na to, co nás čeká, ani připravit. Ležela jsem v nemocnici a věřila, že se můj zdravotní stav zlepší a půjdu zase domů. Místo toho mi s lítostí oznámili, že jsem otevřená a budu rodit. Byla jsem v 24. týdnu,“ vypráví Lucie Stejskalová, maminka nedonošené Klárky, která po porodu vážila 450g. Tímto zážitkem neprošla sama. Podle statistik se v České republice ročně narodí asi 1200 miminek s porodní hmotností pod 1500 gramů.

„Hranice pro záchranu těchto dětí je právě na pomezí 24. týdne těhotenství,“ vysvětluje MUDr. Milena Dokoupilová, ošetřující lékařka Klárky. „Klárka nyní pobývá na našem oddělení už jeden a půl měsíce a váží už 750 gramů. Prošla sice dvěma infekčními komplikacemi a má za sebou i jednu operaci v blízkosti srdce, ale vede se jí velmi dobře. Pokud vše půjde tak, jak má, mohla by jít za dva až tři měsíce domů,“ chválí si stav Klárky lékařka.

Cítíte se podvedený
Většina těhotných žen o možnosti předčasného porodu ví, ale téměř nikdy je nenapadne, že by se to mohlo přihodit právě jim. O to větší šok potom přijde, když se jim to přihodí. „Začátek byl těžký, první dny jsem lítostí nemohla ani mluvit. Měla jsem spousty otázek, ale nešly vyslovit,“ vzpomíná Lucie Stejskalová. „Dva dny jsem stála u inkubátoru, koukala na Klárku a chtěla si ji vrátit zpátky do bříška, protože jsem věděla, jak moc tohle není v pořádku a jak tenká pavučinka mezi životem a smrtí nad ní visí. “ Její přítel přitakává. Při předčasných porodech jsou většinou právě partneři maminek těmi, kdo vidí nedonošená miminka první, maminky po porodu odpočívají. „Člověk se cítí podvedený, protože čeká normální průběh těhotenství a najednou během chvilky je to všechno úplně jinak,“ sděluje své pocity.

Co teď?
Rodiče se s touto situací vyrovnávají složitě. Většinou se velmi bojí, že dětem něco chybí, že budou vypadat divně. A teprve když je uvidí, přesvědčí se, že mají všechno vyvinuté, jenom je to všechno drobné, malinké a nezralé,“ vysvětluje lékařka.

První kontakt
Důležitý moment ve vztahu nedonošeného miminka a jeho nejbližších je překonání prvních obav. Maminka musí přemoci strach a poprvé si na děťátko sáhnout. „Usilujeme o co nejranější kontakt mezi dítětem a matkou. Většinou maminku při první návštěvě u miminka tak trochu tlačíme do toho, aby se svého miminka dotkla, pohladila je,“ říká MUDr. Dokoupilová. „Protože jakmile je maminky fyzicky cítí, začnou jim věřit.“ Sestřičky z oddělení je pak školí, aby se uměly o miminko částečně postarat, jakmile to jeho stav dovolí. Učí se měřit teplotu, otáčet je, přebalovat.

Klokánkování
„Koncem prvního týdne života je většinu dětí možno vzít z inkubátorů, aby si je maminky či tatínkové mohli pochovat. Říkáme tomu „klokánkování“. To je pro všechny maminky výjimečná chvíle, protože je miminko najednou jen jejich a nemusí se na ně dívat pouze „v krabici“. Je to jednak velmi důležitý psychický, emotivní moment pro maminky a pravděpodobně i pro děti a jednak to má i medicínské důvody. Klokánkování navozuje lepší hladinu hormonů a zlepšuje laktaci matek. Děti se také osidlují bakteriemi dospělé ženy, které pro dítě nejsou nebezpečné. Maminka proti těmto bakteriím současně tvoří protilátky, které vylučuje do mateřského mléka,“ vysvětluje lékařka.

I Klárka bude dnes u své maminky tři hodiny spát a pak se zase vrátí do inkubátoru. Klárku chová pravidelně i její tatínek, Jan Kosík. „Pocit, když ji mám na hrudi, je úžasný. Krásně tu spolu vždy spíme,“ směje se.

ZDROJ: www.babyweb.cz

Předčasně narozené dítě narozené ve 25. týdnu těhotenství s váhou 275 gramů přežilo

2010-03-07T02:28:00.000-08:00

Předčasně narozené dítě narozené ve 25. týdnu těhotenství přežilo

Tým německých lékařů ukázal fotografie nejmenšího nedonošeného dítěte. Chlapec přežil navzdory předčasnému narození ve 25. týdnu těhotenství o váze jen něco málo přes půl kila. Dítě, které je lékaři přezdíváno jako "Tom Thumb" (Tom Paleček) byl menší než délka listu papíru A-4 a vážil něco málo přes 275 g, když se narodil císařským řezem 15 týdnů předčasně v Göttingenu v západním Německu v červnu roku 2009.

Dítě bylo v inkubátoru a 24 hodin denně napojeno na plicní ventilátor, srdeční monitor, močový katetr, žaludeční sondu a množství elektronických zařízení pro sledování všech životně důležitých orgánů kvůli hrozícímu riziku krvácení do mozku či selhání orgánů. V prosinci lékaři dítě prohlásili za "stabilní" po dosažení hmotnosti 8,2 liber (3700 gramů), což se považuje jako průměrná porodní váha v Německu. Teď, devět měsíců po jeho narození, kdy lékaři usoudili, že je chlapec dostatečně silný, aby přežil, dovolili propuštění chlapce z nemocnice a rodiče si jej mohou vzít si ho k sobě domů v Eighsfeldu v centrálním Německu.
Úředníci z nemocnice Göttingenu řekli, že po přezkoumání všech dostupných záznamů o předčasných porodech na celém světě, nebyli schopni najít narození chlapce, který by byl životaschopný při nižší hmotnosti. Tři dívky – jedna narozená v USA s pouhými 244 g - přežily s nižší porodní váhou. Nejmenší předčasně narozený chlapec vážil 10,4 oz. (295 gramů)

Dr. Stephan Seeliger, odborník na nedonošené děti, řekl: "Mluvil jsem s rodiči o narození již před porodem – zda-li zachraňovat či nikoliv. Nakonec jsem řekl: "Dobře, že jsme to udělali!'"

Zdroj: http://www.telegraph.co.uk

Máma a já - deník nedonošeného miminka na pokračování

2010-02-28T11:17:00.000-08:00

Zázraky se dějí! Porodní váha 730 g

Příběh holčičky Barunky, která přišla na svět po pouhých 26 dnech v maminčině bříšku a její porodní hmotnost byla 730 gramů vychází na pokračování v časopise "Máma a já". Sled všech událostí takřka den po dni zaznamenal její tatínek David Laňka.

Ukázka z "deníku nedonošeňátka":

15. listopadu - Po všech těch jobovkách a nervech je tu zase něco pozitivního. Barunka vydrží dýchat sama bez nCPAPU až tři hodiny! A další úžasná zpráva - doktoři se pokouší Barunku převést zpět na mateřské mléko a vypadá to více než dobře, protože Barunka mléko toleruje.

Alenka si dnes mohla Barunku přebalit. Když mi o tom dnes večer vypráví má něhu v očích a říká: „Pro většinu maminek přebalování nic není, ale pro mě to byla velká chvíle, poprvé se pořádně postarat o vlastní miminko. I když už bych to měla mít v malíčku, bylo to jako poprvé a ruce se mi klepaly.“ K těm klepajícím se rukám ale měla ku pomoci sestřičky. Jsou to úžasné ženské. Obětavé, citlivé, vstřícné. Vím, že jim nikdy nebudeme moci vrátit to, co pro Barunku a nás dělají. Bezmezně je obdivujeme.

21. listopadu – Barunce je zrušen poslední vstup do těla, tzv. zátka, kudy se podávaly vitamíny. Zůstává ji už „pouze“ sonda a „cpapik“. Zkouší stále dýchat bez něho po 2-3 hodinách.

24. listopadu – Tak ta naše prďka váží už 1300 g!!!

26. listopadu – Barunka se v noci rozhodla, že „cpapík“ už nechce a rudá vzteky si ho – dle vyjádření sestřiček – servala z nosánku… a od té doby si už dýchá sama :-) Dlabe teď už +/- 20 ml mateřského mléka na jedno krmení.

28. listopadu – Když už nemá Barunka nCPAP, mohla jí být sonda přendána z pusinky do nosánku, a co víc – zkouší si vypít mlíko z dudlíku. Dudlík se ji sotva vejde do pusinky, je nasazený na stříkačce, ale docela se jí podařilo tahat. Je to prostě šikula. Po tatínkovi, samozřejmě :-)

2010-02-21T04:54:00.001-08:00

Dříve narození

Každá maminka si přeje, aby se její dítě narodilo v pořádku. Ale co když se miminko rozhodne vykouknout na svět předčasně? Miminko dozrává během těhotenství postupně a čím později dojde k předčasnému porodu, tím je zralejší a tím méně zdravotních komplikací také hrozí.

Pokud se vaše dítě narodí jen několik dní před 38. týdnem (hranice pro předčasný porod) a jeho váha není nižší než 2500 gramů, nemusíte se obávat. S největší pravděpodobností bude vaše miminko naprosto zdravé. Čím dříve se ale narodí, tím hůře. Ovšem ani tehdy si nemusíte nic vyčítat. Příčiny předčasného porodu jsou různé a může to být i onemocnění, za které nemůžete. Hlavně si neříkejte, že je to vaše vina. I v případě hodně nedonošených dětí je tu naděje, že bude vaše miminko v pořádku. Lékaři dnes dovedou „zachránit“ plod, jehož váha se pohybuje kolem půl kilogramu. Tehdy se však musíte připravit na dlouhé měsíce, kdy bude dítě bojovat v inkubátoru o svůj život a svoje zdraví.

DO KTERÉ NEMOCNICE?

Jestli už vám předčasný porod hrozí, budete s největší pravděpodobností hospitalizována. „Snahou je porod oddálit a poskytnout dítěti čas, aby dozrálo.
Matce se podávají léky tlumící děložní činnost a kortikoidy, které vedou k indukci plicní zralosti, případně antibiotika při hrozící infekci,“ říká MUDr. Veronika Krejčová, neonatolog- pediatr Gynekologicko- porodnické kliniky v PrazeMotole. Někdy však není možné porod oddálit, a proto je ideální, aby proběhl v některém z perinatologických center (v ČR jich je 12 a jsou to nemocnice, kde je personální i přístrojové vybavení připravené na péči o riziková těhotenství i rizikové a nedonošené novorozence).

„Pro maminku je lepší, když se stihne převoz do takového centra ještě před porodem, takovému převozu se říká transfer in utero (převoz v děloze). Jsou však případy, že matka přijde do porodnice a porod je již v běhu, a je třeba jej akutně ukončit. Převoz již není možný a pak je nedonošený novorozenec převezen do centra po porodu v inkubátoru převozovou službou sanitkou nebo vrtulníkem,“ vysvětluje MUDr. Krejčová.

CO SE DĚJE S MIMINKEM NA JIP?

Novorozenecká jednotka intenzivní péče je místo, kde jsou hospitalizováni rizikoví a nedonošení novorozenci. K tomu je potřeba spousta přístrojů, léků a samozřejmě trénovaný personál. „Nedonošenému dítěti je potřeba zajistit vše potřebné, aby se mohlo dál vyvíjet. Vlastně všechny orgány a systémy jsou nezralé - nefunguje termoregulace, plíce, dítě má problémy s udržením tlaku, zajištěním vnitřního prostředí a látkové výměny, trávicí trakt není dozrálý na příjem a zpracování potravy, nefungují plně ledviny, nezralý je i zrak, sluch, imunitní systém,“ vyjmenovává MUDr. Krejčová.

Přesto o jeho život bojují nejen lékaři, ale i přístroje, jejichž cena se pohybuje kolem 2 milionů korun. Eva (38) vzpomíná na svého prvního syna, který se narodil ve 32. týdnu. Nebyl nejmenší, vážil 2 kilogramy, ale jeho plíce nebyly ani po nasazení kortikoidů dozrálé. „Když se narodil, ani jsem ho neviděla. Hned ho odnesli na JIP. Když jsem se pak na něj po porodu šla podívat do inkubátoru, byl to šok. Slzy mi tekly proudem, protože malý Davídek byl napojený na monitory, dýchací přístroj, do žíly mu dávali infuzi. Říkali mi, ať se připravím na všechno možné, i na to, že nepřežije.

Bylo to těžké, ale doktoři mi hodně pomohli, byli skvělí, na každou otázku se mi snažili odpovědět. Po pár dnech se jeho stav stabilizoval a po pěti týdnech jsme mohli domů. Nikdy ale na ten první pohled do inkubátoru nezapomenu, snad proto je Davídek ze všech mých dětí ten nejvíc opečovávaný, i když mu to nedáváme samozřejmě najevo.“ Na JIP se sleduje celkový stav dítěte, barva kůže, prokrvení, vyšetřují se srdce a plíce, pohyb střev, váží se pleny, měří se teplota. „Dítě je třeba polohovat, odsávat hleny z dýchacích cest. Později se provádějí další potřebná vyšetření - rentgenová, ultrazvuková a jiná. Při tom všem však dítě potřebuje co nejvíce klidu a minimálního rušení,“ říká neonatoložka Krejčová.

BEZ KOMUNIKACE TO NEJDE

Často přichází předčasný porod nečekaně. Rodiče sice vědí, že existují nedonošení novorozenci, ale najednou se jich to týká osobně. „Někdy jsou informace o této problematice neúplné, jindy vyloženě katastrofi cké, někdy až moc růžové. Je na lékaři, aby podal rodičům informace o konkrétním případu, všechno srozumitelně vysvětlil, protože samo prostředí s hadičkami a monitory je velmi stresující,“ vysvětluje dr. Krejčová. Informování o stavu miminka se děje postupně, tak, jak se jeho stav vyvíjí. „Rodiče se seznamují s průběhem, s možnými riziky, s plánovanými vyšetřeními, jsou plně informováni i o problémech, ale je třeba jim také dodat odvahu a naději,“ říká Veronika Krejčová.

NÁVŠTĚVY JSOU DŮLEŽITÉ

Kontakt maminky s narozeným dítětem je důležitý. I když leží třeba v inkubátoru a nemá stejné možnosti jako děti, které jsou po narození hned u maminek. Radka (37) vypráví, jak chodila za svým předčasně narozeným synem skoro každou hodinu, aby se přesvědčila, že dýchá, a aby ho aspoň mohla pohladit, dotknout se ho. „Když mi poprvé stiskl prst, který jsem mu otvorem prostrčila dovnitř, skoro jsem nedýchala štěstím. Najednou jsem věděla, že to zvládne, i když to trvalo ještě několik dlouhých týdnů,“ usmívá se Radka. Navštěvovat může dítě nejen maminka, ale i tatínek. Ovšem je potřeba řídit se pokyny personálu ohledně hygienicko-epidemiologických opatření.

„Rodiče se dovědí, co všechno mohou, jak na dítě mají mluvit, a co ho zbytečně ruší,“ vyjmenovává dr. Krejčová. Rodiče brzy sami zjistí, co se jejich dítěti líbí a co ne. Jestliže je maminka z porodnického hlediska schopná propuštění a miminko je na JIP, záleží na možnostech oddělení i matky. Někdy taková hospitalizace dítěte trvá i 3 měsíce. Některé porodnice mají několik míst pro matky nedonošených dětí, některé pro ně mají dokonce ubytovny. „Je-li dítě na jednotce intenzivní péče na dýchacích přístrojích a monitorech, maminka většinou odchází domů a za dítětem dochází. Odstříkává mateřské mléko a vozí ho s sebou do nemocnice. V době, kdy se začíná dítě kojit, je přijímána zpět na oddělení,“ vysvětluje lékařka.

VÍTE, ŽE …?

1. Součástí perinatologických center by měla být i poradna pro rizikové novorozence. Ta koordinuje péči o nedonošené a rizikové děti, spolupráci s lékařem pro děti a dorost, který má toto dítě v péči. Do těchto poraden se zvou děti, které se narodily předčasně (obyčejně pod 32. týden nebo 34. týden těhotenství, či pod 1500 gramů), nebo byly jinak rizikové.

2. Matky, které porodily nedonošené dítě, mají jiné složení mateřského mléka než ty, které porodily v termínu. Mléko má vyšší obsah bílkovin, vápníku a sodíku a vyšší kalorickou hodnotu. Pokud není možné zajistit takové mléko, podávají se dětem speciální formule mlék pro nedonošené děti. V našich porodnicích se mateřské mléko jiných matek „cizím“ dětem podává, na rozdíl například od USA, kde se toto nedělá z důvodu možné nákazy HIV, syfi lidou nebo žloutenkou.

***

AUTOR: MUDr. Veronika Krejčová pediatr-neonatolog, Fakultní nemocnice v Praze-Motole, novorozenecké oddělení Gynekologicko-porodnické kliniky UK, 2. LF

2010-02-07T04:51:00.000-08:00

Když se narodí miminko předčasně

Někdy jsou tak malé, že se pomalu vejdou do dlaní. Narodily se totiž moc brzy a říká se jim nedonošená miminka. Není ale důvod se plašit, s trochou trpělivosti z nich brzy budou rošťáci jaksepatří.

Určitě každá maminka sní o zdravém a bezproblémovém miminku. Jenže někdy se může stát, že se děťátku chce na svět prostě dříve, i když v maminčině břiše by mu bylo lépe. Své o tom ví i Jana Skálová z Prahy: „Když se Márinka narodila, byla jsem právě ve dvacátém devátém týdnu. A ještě dnes, když si vzpomenu, derou se mi slzy do očí. Byla tak malá, že se vešla do ruky. Musela být měsíce zavřená v inkubátoru, výživu dostávala sondou a já jen bezmocně přihlížela za sklem. První tři měsíce jsem proplakala, než jsem ji konečně mohla normálně pochovat a odvézt domů. I když to nebylo jednoduché ani doma, přece jen jsem byla klidnější. A dneska? Z Márinky je normální živá holčička, kterou baví škola, dělá sport a hraje na kytaru. Před deseti lety bych tomu nikdy nevěřila…“

Co se děje v nemocnici
Bohužel to není jednoduché ani pro miminko, ani pro jeho rodiče. Ze dne na den se změní totiž život celé rodině a to mnohem více než u zdravých donošených dětí. Miminka bývají umístěna ve speciálních inkubátorech, nezřídka kdy mají kolem sebe spoustu hadiček a přístrojů, které jim pomáhají s jídlem nebo třeba s dechem. Jsou pod stálou péčí sester a lékařů, a rodiče k nim mají jen omezený přístup. Což klade velkou zátěž na psychiku. Bohužel i zdravotní stav je často nejistý, mění se doslova z hodiny na hodinu, takže nepropadejte panice, když se malinko zhorší, nic to neznamená. Jen prodloužení pobytu v porodnici, který se může protáhnout i na pár měsíců. To ale za život stojí, ne? A jednoho dne přijde dobrá zpráva, že můžete jít domů…

Hurá už jsme doma… tak co s tím mrňouskem

Nedonošené miminko stráví většinou v porodnici několik týdnů nebo dokonce i měsíců. Při propouštění z porodnice si vyslechněte pozorně vše, co vám sdělí dětský lékař. Nebojte se zastavit jej v hovoru, nechte si problém podrobně vysvětlit a případně si vše v klidu přehledně zapisujte. A to i v případě, že by měl doktor naspěch, jak se často stává. Nenechte se nikdy odbýt. Zrušte v prvních dnech a týdnech po propuštění návštěvy. Nepouštějte k děťátku cizí osoby. Lahvičky a savičky, pokud je budete používat, pečlivě vyvářejte. Nezapomeňte připravovat umělé mléko z prvotřídní nezávadné vody. Mějte na paměti, že riziko zažívacích obtíží a infekcí je u oslabených dětí mnohem větší.

Až budete doma, co nejdříve telefonicky požádejte dětskou sestru, případně pediatra, které budete navštěvovat v místě svého bydliště, aby k vám ihned po propuštění z porodnice domů přišli. Z vlastní zkušenosti vám radím, abyste se nechodila registrovat do ordinace lékaře osobně a už vůbec ne s dítětem. Čekárny jsou plné nemocných dětí i dospělých a nejen vaše dítě, ale i vy sama byste měla v prvních dnech po propuštění dbát na to, abyste byla v čistém a zdravém prostředí. Nezapomeňte návštěvy doktorky u vás doma využít a sepsat si všechny dotazy, které vás ohledně péče a výživy děťátka zajímají. Počítejte s tím, že nedonošené miminko mívá poruchy rytmu spánku a bdění. Může plakat více než bezproblémové dítě. Tak se obrňte trpělivostí. Na miminko co nejvíce v klidu mluvte, často je při přebalování či cvičení hlaďte a mazlete se s ním. Naučte se jemné masáže nožek a hrudníčku. Nezralé děti bývají zvýšeně dráždivé, často sebou „škubají“ a lekají se. Počítejte s tím, a s miminkem manipulujte klidně a pomalu. Nedávejte mu nikdy pod hlavu polštářek. Miminko chovejte nejlépe v zavinovačce, cítí se tam bezpečně, jako v mámině bříšku. Velmi dobrá je také poloha zvaná „klubíčko“, kdy je miminko schoulené ve vaší náručí tak, jak bylo v bříšku.

Uklidnění na závěr
Když překlenete nejtěžší období do dvou let, kdy se vám možná budou zdát okolní děti napřed než to vaše a budou vás provázet drobné zdravotní problémy, přijde pohoda. Zhruba kolem jednoho roku věku nedonošeného děťátka se situace stabilizuje, ustupují zdravotní komplikace a batole začne normálně prospívat. Důležité je také říci, že předčasné narození neznamená žádný handicap. Takže vaše miminko nebude mít poruchy vývoje, intelektu či chování kvůli předčasnému narození. Může být trochu hyperaktivní, ale když jen to… A ještě jedna věc u nedonošených dětí zabírá – cvičení Vojtovou metodou. A o té si budete moci přečíst brzy i na Betynce online…

Samé dobré zprávy

Česká republika se už několik let pohybuje na světové špičce v nejnižší novorozenecké úmrtnosti. Jsme ve společnosti takových zemí, jako je Švédsko nebo Finsko. Naše nejlepší perinatologická centra patří zároveň k nejlepším v Evropské unii.

Ještě v roce 1985 nemělo v Česku šanci žádné miminko, které se narodilo s porodní váhou nižší než 1000 gramů. Dneska se jen v Ústavu pro matku a dítě v pražském Podolí s takovou a nižší vahou ročně narodí kolem šedesáti dětí. Nejdrobnější ze současných pacientů primáře Zbyňka Straňáka váží 600 gramů.
„Od devadesátých let byl jako hranice viability, neboli životaschopnosti, stanoven 24. týden těhotenství,“ vysvětluje doktor Straňák. „Neznamená to, že zachráníme všechny děti, které se narodí takhle časně. Ale víme, že od této chvíle už máme šanci vyhrát.“

Předčasně narozené děti se podle týdnu těhotenství v momentě porodu orientačně rozdělují do několika skupin. Vždycky však také záleží na jejich váze, kondici a vůli žít.

24.-28. týden: extrémní nezralost, podle váhy je šance na přežití kolem 70 procent, s vývojovými odchylkami se bude potýkat 40 procent z nich.

28.-32. týden: těžce nezralé děti, přežívá asi 90 procent z nich, 15 procent mívá nějaký handicap – lehký i závažnější.

32.-34. týden: dobrá prognóza, odchylky od neuropsychického vývoje („opoždění“) se objeví asi u 5 procent z nich.

Po 34. týdnu: bez větší újmy na zdraví by měly přežít všechny, prognóza je velmi dobrá.

Text: Anna Berková

2010-02-06T03:23:00.000-08:00

Babičky z denního stacionáře ASTRA v Humpolci pomáhají nedonošeným dětem

Babičky z denního stacionáře pro seniory ASTRA v Humpolci (projekt Oblastní charity Havlíčkův Brod) ušily pro nedonošená miminka z oddělení intermediární péče o novorozence Nemocnice Havlíčkův Brod pelíšky a polohovací pomůcky do inkubátorů. „Pro oddělení nedonošených dětí dětského oddělení je to veliká pomoc. Každý pelíšek je šitý s láskou pomoci a s láskou žen, které již v životě mnohé poznaly. Ta láska zašitá do pelíšků možná bude hladit i naše nezralá miminka,“ děkuje babičkám ze stacionáře vedoucí lékařka oddělení MUDr. Magdalena Weberová-Chvílová.

Senioři z humpoleckého stacionáře (nejstarší je 90 let) v rámci Tvořivé dílny šily krásné podušky-pelíšky a pomůcky pro podporu hlavičky, které již v těchto dnech pomáhají nedonošeným dětem v jejich nelehkých prvních dnech života. „Byli jsme moc rádi, že se na nás paní doktorka s touto aktivitou obrátila. Babičky se do práce pouštěly s velikou chutí a pořád se ptají, jak se miminkám daří,“ sdělila Bohuslava Medová, vedoucí stacionáře.

Předčasně narozené dítě je vrženo do našeho světa nepřipravené, s nejrůznějšími problémy, které s nezralostí souvisí. Potřebuje často podporu životně důležitých funkcí. Potřebuje léky a výživu jinak než novorozenec narozený v termínu. Potřebuje inkubátor, dohled přístrojů a sester. Potřebuje ale také moc a moc něhu, jemné dotyky, pohodlíčko.

Toto miminko mělo ještě několik týdnů pobývat v mámině děloze, za dohledu mámina těla dozrávat ve všech svých funkcích. V děloze mámy bylo v pevném, měkké, objetí a ohraničení. Miminko předčasně narozené potřebuje právě tento ohraničující prostor, aby i v inkubátoru mělo pocit bezpečí. Poloha, kterou tělíčko zaujímá v prostoru, je zdrojem množství informací pro citlivý zrající nervový systém. Je důležité, jaké vjemy, pohyby, dotyky dítě vnímá. Dotek a poloha dítěte je také komunikací s okolním světem. Je důležité, aby nezralé miminko, vedle zajištění základních životních potřeb, vnímalo měkkost, ohraničení, teplou náruč. Náruč mámy však není dostupná stále.

Proto je pro miminko zásadní pohodlí v inkubátoru. Standardem péče o nezralá a nemocná miminka je tzv. pelíškování - je to součást individuální péče o novorozence. Miminka si hoví na měkkých polštářcích,ve kterých mohou zaujmout polohu v klubíčku, trochu podobnou poloze v děloze. Hlavinky mají děti podložené jemnými ohraničujícími polštářky ve tvaru podkoviček, hoví si na kožíšcích, které zajišťují měkkost při pohybu. A právě tyto pelíšky pro naše miminka vytvořily babičky z denního stacionáře ASTRA.

Velké poděkování patří babičkám a vedení tohoto denního centra pro seniory v Humpolci.

2010-01-22T01:37:00.001-08:00

Jak nakrmit mini mimi?

Hadičky, stříkačky, prsty „ochutná“ nedonošeňátko, než zvládne mámin prs.

Miminko, které uteklo z mámina bříška o dva tři měsíce dřív, vyvolává směs pocitů: štěstí – že je, že žije, strach – zda přežije a bude zdravé, a sebevýčitky – nemohu nic dělat, nemohu mu pomoci… Navíc spleť cévek, trubiček, blikátek a alarmů, do kterých je drobeček v inkubátoru „oblečen“, vzbuzují v mamince obavy, se křehkého stvoření dotknout, natož ho krmit. Jenže i pár kapiček jejího mléka je pro ně hotovým elixírem života. Kdy a jak může maminka své mini miminko krmit, vysvětluje MUDr. Magdalena Weberová-Chvílová, z dětského oddělení Nemocnice Havlíčkův Brod.

Mohou i nezralá miminka dostávat mámino mléko hned?
Velice nezralé miminko potřebuje přechodně dodávku tekutin a živin infuzí do žíly. Je to vlastně „napodobení“ výživy, kterou plod v děloze dostává přes pupečník. Ale současně potřebuje do pusinky mléko matky. V tomhle případě je nezastupitelné kolostrum. Ze začátku dostává třeba jen několik kapek, poté několik mililitrů mlíčka. I tyto zdánlivé minidávky pro ně mají zásadní význam.

Je pravda, že časné přikládání miminka k prsu je důležité i pro „seznámení“ s bakteriemi?
Je to tak. Maminka vlastně funguje i jako „továrna na protilátky“. Miminko by mělo „olíznout“ i těch několik kapek kolostra a rtíky na bradavce informovat matku o svých bakteriích. Maminčino tělo je pak během několika hodin schopné vyrobit protilátky a mlékem mu je předat. Současně dítě přebírá bakterie matky. Ty si chrání své místo v jeho tělíčku a snižuje se riziko, že na dítěti přerostou potenciálně nebezpečné choroboplodné zárodky z okolí. Kolostrum obsahuje spoustu dalších potřebných látek - některé přímo ničí škodlivé bakterie, jiné látky umožňují, aby ve střevě vzniklo příznivé prostředí pro „správné“ bakterie. V mateřském mléce je také zastoupena většina důležitých hormonů, které ovlivňují organizmus dítěte. Samozřejmě kojení u všech dětí také buduje vazbu s matkou, vzájemné pochopení a přijetí. V této roli je maminka nenahraditelná, to je její konkrétní pomoc nezralému miminku.

Funguje vůbec „mlékárna“, když těhotenství skončilo dřív, než mělo?
Porod jednoznačně informuje o tom, že nyní je čas tvořit mléko, přestože se prsy i celý organizmus ještě měly několik týdnů na kojení chystat. Při zkrácení času nastupuje „náhradní program“. S mírným zpožděním (desítek hodin) se přece jen začne mléko tvořit. Největším stimulem pro tvorbu mléka je sání dítěte. Pokud je tak malinké nebo nemocné, že sát nemůže, je nutné začít odstříkávat. Při odsávání mléka tělo matky ví, že je nutné dotvořit další mléko. Hodně pomáhá klokánkování – chování miminka na hrudi maminky. Stává se, že maminka zpočátku neodsaje dostatečné množství, nebo s miminkem nemůže trvale být. Pak mimi dostane speciálně upravené ženské mléko, které se u těžce nezralých miminek obohacuje o důležité minerály a bílkoviny, které by v děloze dostalo přirozenou cestou. Pokud to není možné, pak jsou na trhu mléka speciálně vyrobená pro nedonošené děti.

Kdy jsou nedonošenci schopni sát?
Zda může být děťátko kojeno, závisí na vyzrálosti jeho organizmu – prostředí střeva a na schopnosti sát, polykat a koordinovat vrozené reflexy. Během nitroděložního vývoje toto postupně zraje a ve vzájemné koordinaci pak umožní dítěti hledat a získávat potravu. Samotné sací pohyby zvládá už mezi 18.-24. týdnem těhotenství. V té době si plod už umí „cucat“ palec. Ale aby mohlo být dítě živeno „přes pusinku“, je nutný zkoordinovaný průchod potravy všemi částmi zažívacího traktu.

V čem se způsob krmení takových drobečků liší?

Pokud ještě miminko nezvládne přikládání k prsu nebo kojení, musí se dokrmit. U velice drobných miminek (pod 1500 g) je to nutné sondou do žaludku. Centra, která o nezralé děti pečují, se snaží, aby co nejdříve jedly „pusinkou“. Proto je důležité, aby dítko nedostalo dudlík. Ten totiž narušuje fixování správných sacích pohybů. Dítě je zmatené a neumí pak efektivně sát z prsu. Když je miminko natolik stabilní, aby jej mohla maminka krmit, je dobré začít tzv. alternativním krmením. Nejlepší je dítko přikládat a dokrmovat přímo u prsu. S tím pomáhá tzv. suplementor, nebo cévka vedoucí do kádinky nebo ke stříkačce. Jak dítě saje, dosává si další mlíčko.

Může „alternativně“ krmit i tatínek, když je třeba maminka nemocná?

Výhodou alternativního krmení (nikoli krmení z lahvičky) je, že vyžaduje aktivní pohyb jazyka, který je tak důležitý pro úspěšné kojení. Navíc se přitom aktivuje enzym štěpící mléčný tuk v pusince. Je možné užít několik způsobů, někdy je potřeba zkoušet, který nejlépe vyhovuje dítěti i matce. Se zráním dítěte se může způsob alternativního dokrmení měnit, postupně převažuje kojení. Některé způsoby jsou vhodné k dlouhodobějšímu dokrmu, jiné jen jako „nouzové řešení“.

Nejčastěji se užívá krmení lžičkou, kapátkem či stříkačkou. Je nutné dbát na to, aby dítě při sání spolupracovalo, aktivně táhlo píst stříkačky. Mléko nesmí jen chabě do úst vtékat. Krmení kádinkou, hrníčkem je dobré i u dětí s poruchou koordinace sání a polykání, protože podporuje pohyby jazyka, napětí rtů, rychlost svalových pohybů. Je to snadný a dostupný způsob krmení.

Při krmení po prstu položíme dítě do polosvislé polohy proti sobě, ukazovák (nebo malík) vsuneme do úst dítěte po polovinu druhého článku tak, aby nehet směřoval k jazyku. Prst směřuje na patro, kde je sací bod, po jehož stimulaci začne dítě pohybovat jazykem. K prstu pak přiložíme silikonovou cévku připojenou na stříkačku s mlékem. Opět je dobré ponechat aktivitu dítěti. Toto krmení je velice vhodné jako rehabilitace a nácvik správných sacích mechanizmů. Takto může nakrmit i tatínek.

Při krmení dítěte ze suplementoru nebo stříkačkou s cévkou u prsu dítě saje prs a stimuluje produkci mléka, zatímco mléko je přiváděno cévkou ze stříkačky. Konec cévky je připevněný (náplastí) nebo přidržovaný u dvorce prsu. Konec je na úrovni bradavky. Dítě dostává mléko cévkou a současně i z prsu.

Není pro maličká miminka kojení příliš velká dřina?
Opak je pravdou. Miminko ale musí být od prvních přiložení u prsu správně, tedy tak, aby bradavka stimulovala reflexní body v jeho pusince. Dotýká-li se prs i těsného okolí pusinky, správné sací pohyby dítěti „naskakují z podvědomí“. Kojení je tak pro správně přiložené dítě přirozenější a snazší, a nevysiluje ho. Je prokázáno, že u prsu si dítě lépe koordinuje sání (v závislosti na své zralosti), než při pití z lahve. Při přiložení k prsu jsou vitální funkce stabilnější, než při krmení z lahve – děti méně často trpí poklesy srdeční akce, apnoí (bezdeší) i kolísáním „rozvodu“ kyslíku po těle. Je tedy omyl domnívat se, že podávání mléka lahvičkou šetří dítěti síly.

Maminka se může snažit sebevíc, přesto se dílo nedaří…
Každé miminko je už od početí jiné. Liší se v temperamentu, tempu, vlastnostech, vytrvalosti. Každé má jinou historii těhotenství, porodu i problémů. I u dvojčat se stává, že jedno přijme kojení a druhé ne. Jde o odlišné bytůstky a individuality. Pokud se kojení nerozeběhne, a dokonce není ani kapička mléka, je jistě moře lásky a nemá smysl užírat se dalšími sebevýčitkami. Je dobré přijmout to jako fakt, při vědomí, že jsem udělala vše, co jsem mohla. Lépe je radovat se z dítěte, které sice nemá mlíčko maminky, ale má její náruč, pohlazení a lásku.

Co je dobré vědět

Jak, co a kdy zvládne?
Některá předčasně narozená nezralá miminka jsou schopna olizovat z bradavky odstříkané mléko kolem 28. týdne těhotenství (tt). Od 28. až 30. tt je možno částečně kojit nebo krmit z kádinky. Hledací reflex je pozorovatelný od 32. tt. Velice důležitá koordinace sání, polykání a dýchání je přítomna od 32.-35. tt. Od 32.-34. tt. jsou nedonošenečci schopni několika plných kojení. Po 35. tt jsou schopni plného kojení a prospívání. Záleží však také na jejich individuální zralosti a předchozích obtížích, které museli zvládnou. Každé dítě je jinak zralé, každé má jiné okolnosti porodu a komplikující stavy.

Bez odsávačky se neobejdete

Pro nastartování tvorby mléka je nutná výkonná a šetrná odsávačka. Nejlépe na obě prsa. Ty nejdokonalejší mají několik programů a umí simulovat fáze sání dítěte. Touto pomůckou by měla být vybavena všechna centra, pečující o nezralé a nemocné novorozence, ideálně pak každá porodnice. Odstříkávat byste měla 8- až12x za den v prvních 7 až 10 dnech. V průběu 1. týdne zvyšujte délku a intenzitu stimulace. Celkově byste měla odsávat 100 minut za 24 hodin. Zpočátku stačí asi 10 až 15 minut, později po nalití prsů byste měla odstříkávat dokud mléko teče a pak ještě 1 až 2 minuty. Odstříkávání rukou je možné, ale není vhodné dlouhodobě.

Přestat byste neměla, ani když jste nemocná. Ale záleží na aktuálním zdravotním stavu. Je však jen málo zdravotních problémů a jen několik skupin léků, při nichž je kojení nebo užití mléka matky nemožné.

Text: Hanka Bělohlávková

2010-01-17T03:15:00.000-08:00

Život v inkubátoru aneb první týdny nedonošených dětí

Maminky chodí na oddělení denně, většinou na několik hodin. Postupně se učí, jak se o své děti starat, klokánkují a odstříkávají mléko. Péče o tyto děti je náročná. Většina z nich potřebuje nějakou pomoc při dýchání, protože jejich plíce ještě nejsou dostatečně vyzrálé.

Musí se i jiným způsobem krmit, ty nejmenší nemají zatím vyvinutý polykací reflex a proto jim musí být strava podávána hadičkou přímo do žaludku. Ale tyto problémy jsou přechodné a všechny funkce postupně vyzrají. Většinu času ale prospí, protože musí hlavně růst a nejlépe rostou, když mají klid a spánek,“ říká MUDr. Dokoupilová.
Klárka dýchá už sama, přes malé nosní brýle se jí přivádí jen malé procento kyslíku. Na snímku ji ošetřuje sestra Evička.

Třetině maminek nezralých miminek se podaří udržet laktaci až do doby, kdy dítě může být přikládáno k prsu, někdy to může být i několik měsíců. Udržení laktace je pro maminky velmi náročné, musí pravidelně každé tři až čtyři hodiny mléko přes odsávačku odstříkávat, aby nahradily přirozené sání dítěte. Někdy i přes sebevětší snahu se to nemusí podařit, a po několika týdnech se mléko začně prostě ztrácet. V tomto případě se potom těmto dětem podávají speciálně vyráběná umělá mléka pro nezralé děti. „Do mateřského mléka se většině nezralých dětí dodává bílkovinný přídavek, aby jejich růst byl co nejlepší,“ vysvětluje MUDr. Dokoupilová.

Pro přežití nedonošených miminek je třeba hodně technického vybavení. Všechny jejich pohyby a funkce jsou monitorovány a při nejmenším problému se spustí alarm. Po porodu je pro nejmenší děti teplota uvnitř inkubátoru nastavena až na 39 ºC s vysokou vlhkostí až 80 %, to vše kvůli velmi slabé kůži těchto dětí.

Naše děti nejsou nemocné
Rodiče mají k dětem přístup 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. „My nepatříme mezi běžná oddělení intenzivní péče, naši pacienti většinou nejsou nemocní, jsou jen nezralí a křehcí. Když naše děti zvládnou období po porodu a ani pak neonemocní, nahrazuje jim v podstatě naše péče prostředí dělohy matky, musí jen dorůst a dozrát,“ usmívá se MUDr. Dokoupilová.

Cesta bude ještě dlouhá
Ročně oddělením projde na 250 dětí, z nichž 10 - 15 se nepodaří zachránit. Všichni na oddělení si uvědomují, jak křehká je hranice mezi životem a smrtí. Některá miminka jsou večer zdravá a ráno musí personál rodičům oznámit, že děťátko přes noc zemřelo. Nad všemi visí hrozba infekce „Celá tahle cesta je pro dítě strašně nepřirozená, se vším se musí podstatně rychleji vyrovnávat a poprat, a buď to zvládne, nebo ne. Jsme šťastní, jak se Klárce teď vede, ale nezapomínáme na to, že se kdykoliv může ještě něco přihodit. Strach, že o miminko přijdeme, je tu stále,“ říká maminka Lucie Stejskalová.

Hurá domů!
V neonatologii nikdy není nic striktně dáno a proto ani o odchodu dětí domů nerozhoduje žádná tabulka. „Nejde jednoduše říct, ve kterém týdnu může děťátko domů, je to velmi individuální. V podstatě platí, že musí umět samo sát a polykat, mít stabilizované oční pozadí a nesmí mít poruchy dýchání. Většinou toho všeho děti dosáhnou kolem 36.týdne. Váží kolem 2000 gramů,“ informuje MUDr. Dokoupilová.
„Je to psychicky náročná práce, úspěch člověka vždycky nakopne dál, s neúspěchem se člověk musí naučit žít. Každého to bolí a každý má svůj způsob, jak se s ním vyrovnat. Ale musíme doufat, že příště budeme úspěšnější,“ komentuje statistiky ošetřených dětí lékařka.

„Oddělení pořádá každý rok dětské dny, na které zve děti narozené s porodní hmotností pod tisíc gramů. Většinou jim je mezi třemi a pěti lety, celý ten den je hrozně fajn – vidět znovu rodiče, vidět, jak se dětem dobře vede, to vám dává sílu a pocit, že tato práce má smysl.“

Rada na závěr
„Je těžké poradit ostatním maminkám, jak se s tím vyrovnat. Když vám jde o život, seberete všechnu sílu, abyste přežila. A když jde o život vašemu dítěti, najdete v sobě neuvěřitelnou zásobu energie, abyste mu byla schopna pomoci,“ usmívá se Lucie a hladí Klárku na své hrudi.

ZDROJ: http://www.babyweb.cz

2010-01-03T04:00:00.000-08:00

KOJENÍ PŘEDČASNĚ NAROZENÝCH DĚTÍ

Kojení, i když s předčasně narozeným miminkem může být složitější, je jedna z nejlepších věcí, kterou můžete pro své malé miminko udělat. Kojení poskytuje ideální výživu pro nedonošené miminko, protože složení mateřského mléka se automaticky přizpůsobuje potřebám vašeho dítěte. Mateřské mléko obsahuje správné množství kalorií, mastných kyselin, vitamínů, bílkovin pro vaše nedonošené dítě. Je lépe stravitelné než umělá výživa, což je důležité pro zažívací systém nedonošených dětí, který ještě není tak vyvinutý jako u donošených novorozenců. Mateřské mléko obsahuje výživné komponenty, stejně jako látky, které pomáhají dítěti bojovat s infekcí. Ve skutečnosti 80% buněk v mateřském mléce jsou makrofágy, což jsou buňky, které pomáhají v boji proti virům a infekcím. Jsou obzvláště důležité pro vaše předčasně narozené miminko, které čelí kvůli nezralému imunitnímu systému většímu riziku infekce.
Při kojení se stabilizuje dýchání, zásobování kyslíkem a srdeční funkce. V prvních dnech pomáhá mlezivo k rychlejšímu vyloučení smolky, čímž lze v mnoha případech zabránit novorozenecké žloutence (hyperbilirubinénii) nebo ji zmírnit, což je pro předčasně narozené nebo nemocné dítě ještě důležitější než pro zdravé.

Než začnete kojit

Pokud se dítě narodí předčasně, nemusí být schopno kojení ihned. Nedonošené děti jsou zpravidla zpočátku krmeny přes nasogastrickou sondu, zvláště pokud se narodí před 33. týdnem gestačního stáří. Mimika, dokud nedosáhnou 32.-33. gestačního stáří, ještě nemají vyvinutý sací a polykací reflex, které jsou potřebné pro kojení,. Existuje několik věcí které můžete udělat a pomoci tak vašemu dítěti se nejlépe připravit na kojení. Také vám hodně mohou pomoci laktační poradci a zdravotnický personál v nemocnicích, se kterými se můžete poradit v otázkách kojení vašeho miminka.

Dotýkejte se hodně svého dítěte. Mnoho nemocnic podporuje klokánkování. Než své miminko budete moci klokánkovat, musí být dostatečně stabilní – musí buď dýchat samo nebo mít minimální ventilační podporu, musí být schopno udržet si fyziologickou srdeční frekvenci, saturaci a tělesnou teplotu, zatímco je chováno - klokánkováno. Klokánkování je typ péče – kůže na kůži – který pomáhá matce a dítěti vytvořit si vzájemné pouto a zároveň pomáhá v přípravě ke kojení a poskytuje i další zdravotní výhody pro nedonošené děti.

Odsávání mateřského mléka: i když nebudete moci pravděpodobně hned vaše dítě kojit, můžete mu poskytovat své mateřské mléko, které budete odsávat a nosit svému dítěti. Odsávání je pro vás velmi důležité, protože vaše dítě ještě nemůže mateřské mléko sát a stimulovat tak vaše tělo k produkci mléka. Prvních několik týdnů po porodu je rozhodujících pro spouštění laktace. Jelikož se vaše dítě ještě není schopno přisát k prsu, budete muset stimulovat tvorbu mléka pravidelným odsáváním. Nemocnice vás může zpravidla zapůjčit nemocniční odsávačku, která je pro vaše potřeby nejvýhodnější, ale můžete si také zakoupit svou odsávačku – elektrickou (pozn. vhodná je např. Medela).

Odsávání MM
Uchovejte vše, co odsajete, nezáleží na množství!!! Při prvním odsávání můžete odsát pouze velmi malé množství nažloutlé tekutiny. Může se to zdát jako velmi malé množství, a můžete se ptát, zda stojí za to, jej vůbec uchovávat. Určitě ano. Jedná se o mlezivo, které je velmi důležité pro vaše miminko, protože je velmi bohaté na sacharidy, bílkoviny a ochranné látky. Během prvních krmení vaše dítě nebude potřebovat mnoho mléka, takže každá kapka mleziva je potřebná a důležitá.

Odsávejte pravidelně
Protože je vaše nedonošené miminko tak malé, může se vám zdát, že není těžké uspokojit jeho potřeby odstříkaný mlékem. Díky tomu můžete být v pokušení neodsávat mléko tak často. Je třeba odsávat mléko každé 3-4 hodiny, i když odsáváte více mléka než potřebuje vaše dítě. Vždy můžete mléko, které je nadbytečné, zmrazit a uchovat na pozdější dobu. Odsávejte tedy zhruba každé 3 hodiny po dobu 10-15 minut při použití dvojité elektrické odsávačky. V noci můžete mít intervaly trochu delší, ale ne delší než 5 hodin. V ideálním případě by mělo odsávání napodobit harmonogram kojení dítěte, takže jakmile bude dítě kojeno z prsu, vaše tělo již je připraveno sladit se s potřebami dítěte. Je důležité odsávat mléko často, protože je pak tělo stimulováno k další produkci mléka. Nedonošené děti mohou sát slaběji a nemusí sát tak efektivně jako donošené děti. Odsávání vám pomůže vytvořit „zásoby mléka“ na pozdější dobu.

Uchování mateřského mléka

1. krátkodobě v lednici. Toto uskladnění je vhodné k přímé spotřebě do 24 hodin. Jednotlivé dávky můžete slít po vychlazení. Mléko se potom na správnou teplotu ohřeje v ohřívačce nebo ve vodní lázni. Pokud se při chlazení na stěnách lahvičky udělají sedliny, stačí protřepat.

2. dlouhodobě v mrazáku při –18°C. Takto uskladněné mléko by se mělo spotřebovat nejlépe do 3 měsíců, i když někde se dočtete i do 6 měsíců. Skladovat ho můžete v kojeneckých lahvičkách, sterilních pytlících k tomu určených, ve skleničkách od přesnídávek, atd. Je nutno dbát na hygienu při uskladňování. Nádobka nesmí být plná, aby při zmrazování nepraskla. Pokud odstříkáváte mléko v malém množství, můžete čerstvé mléko po vychlazení přilít k tomu již zmrazenému. Nádobky označte datem, abyste věděli, kdy je nutno ho spotřebovat. Mléko rozmrazte buď při pokojové teplotě anebo ve vodní lázni. Ne v mikrovlnné troubě - tu nikdy nepoužívat k rozmrazení, pasterizaci či ohřívání mléka (důvody: nerovnoměrné rozložení teplot, po 50 sekundách ohřevu rozdíl 10°C mezi nejchladnějším a nejteplejším místem, rozmrazováním v mikrovlnné troubě se snižuje vit. C, při ohřívání klesá lyzozym a IgA). Mléko spotřebujte co nejdříve, nejdéle do 24 hodin po vyjmutí z mrazáku a nikdy znovu nezmrazujte. Nedopité dávky znovu nepodávejte. Nádobky či pytlíky na uskladnění koupíte například u firem Medela nebo Avent.

Kojení nedonošeného miminka
Jakmile bude vaše dítě dostatečně silné, můžete začít s kojením. Můžete jej začít přikládat k prsům, které může zpočátku jen olizovat, později bude chvilku zkoušet sát, než začne polykat větší množství mléka. Nedonošené děti potřebují ke kojení více času než donošené děti. Krmení může trvat 40 minut až hodinu. Jestliže dítě odmítá sát nebo usíná, přerušte kojení a zkuste to později. Pokud vám kojení nepůjde, neváhejte kontaktovat svou laktační poradkyni, která vám pomůže s kojením vaše miminka. Vaše dítě nemusí sát dostatečně, aby vyprázdnilo vaše prsa – proto je dobré odsát ještě po kojení vaše prsa, aby jste se ujistily, že v nich již žádné mléko nezbývá. Nedonošená miminka mohou sát během kojení pouze z jednoho prsu. Je to zcela běžné a není to nic, čím by jste se měly znepokojovat. Potom je dobré odsát mléko z prsu, ze kterého dítě nepilo.

Autor: Lucie Přikrylová
Použitý materiál:
http://www.justmommies.com/
http://www.kojeni.cz/
http://www.ds-soft.info/
Viviant Weigert: „Všechno o kojení“, nakl. Portál 2006, ISBN 80-7367-071-2

2010-01-01T06:39:00.000-08:00

MOTÝLÍ MASÁŽE

Motýlí masáže jsou velmi jemné a lehké doteky, které pomáhají uvolňovat hlubší napětí. Jsou vhodné pro novorozeňátka (zdravému dítěti poskytují podporu) a také pro předčasně narozené děti (zraněné dítě masáže léčí). Masáž jim neublíží, ale naopak, jemné doteky je uklidní a postupně uvolní.

Motýlí masáže zavedla rakouská lékařka Eva Reich. Věnovala zvláštní pozornost kontaktu s předčasně narozenými dětmi pomocí něžného hlazení. Tento dotyk jemných „motýlích“ křídel jim pomáhal přežít. Jemná masáž uvolňuje „napětí“, které vzniká po prožitém traumatu.

Motýlí masáže jsou přírodní cestou léčení a hledání cesty matky či otce k děťátku. Mezi rodičem a dítětem se vytváří citová vazba, a to ta nejintenzivnější v životě člověka; vychází z komunikace v průběhu těhotenství. Po porodu, hlavně po těžkém či předčasném, mají děti vysokou hladinu stresového hormonu a matka ho může pomoct odplavit jemnými doteky. Výzkumy ukázaly, že matka je jediný člověk, který dokáže snížit stres, kterým předčasně narozené děti trpí. Děťátko chce cítit maminčinu sílu a důvěru, potřebuje maminčiny jemné a citlivé doteky, které pomáhají zdolat jeho strachy. Její dlaně plné lásky jej sytí tak, že se jej dotýkají. Vzájemné doteky jsou důležité pro oba, pro matku i dítě. Vazba, která mezi nimi vzniká, je tak mnohem intenzivnější a kvalitnější. Tento vztah důvěry mezi nimi má význam i v pozdějším období. Nejen samotná masáž a doteky, ale i vědomí, že matka či otec jsou při děťátku, mu pomáhá. Děti po porodu cítí, vnímají, vidí a taky rozeznávají hlas matky i otce. V citlivých a milujících rukách se dítě uvolní, otevře se. Už při prvních dotecích se vytváří základ budoucích tělesných zkušeností. Dítě jejich prostřednictvím vstupuje do světa pocitů ihned po narození.

Novorozenci jsou na dotykové podněty perfektně připraveni. Už v šestém týdnu po početí má dítě vyvinutý hmatový smysl. Lidská pokožka je plná hmatových receptorů, na našem těle jich jsou doslova miliony. Tam, kde je hmatových receptorů nejvíce, vnímáme podněty mimořádně intenzivně. Doteky nás dokážou nejen potěšit, ale i odbourat strach. Dotek je důležitý pro růst, pocit pohody, pro zkušenosti a vnímání okolního světa. Masáž celkově podporuje samoléčivé schopnosti těla. Posiluje pouto mezi rodiči a dítětem. Pro tatínka je to skvělá příležitost být v kontaktu se svým dítětem a mamince to může pomoci překonat pocity sklíčenosti, které po porodu někdy přicházejí.

Amelia D. Auckett tvrdí, že si dítě vytváří vnitřní pouto pomoci hmatu, zraku, sluchu, chuti a čichu. Něžné a láskyplné dotyky, pohled z očí do očí podporují nově vznikající pouto mezi rodiči a dítětem, pomáhají k tomu, aby se dítě cítilo dobře, a je to důležitý způsob, jako mohou rodiče vyjádřit svoji lásku. Čím něžnější je dotek, tím je příznivější jeho přijetí.

Dítě po porodu můžeme masírovat dvakrát až třikrát denně 5 až 10 minut a masáž prodlužovat až na 20 minut. Masírujeme do té doby, dokud je to dítěti příjemné. Vždy citlivě vnímáme jeho pocity z doteků, a když má dítě dost, přestaneme. Jestliže začne plakat, přestaneme s masáží. Dítě si jenom jednoduše přivineme k sobě a vytvoříme mu bezpečné prostředí náruče, kde se může vyplakat.

Dotek znamená taky vzájemné sdílení energie a citový kontakt, který v budoucnosti napomáhá vytváření zdravých citových vztahů a schopnosti milovat. Proto je ze všeho nejdůležitější být v období dětství milován. Nesmí se ovšem zapomínat ani na otce a dbát o to, aby s ním dítě navázalo podobné citové propojení jako s matkou. Dítěti velmi prospěje, pokud si jej otec pokládá na svou obnaženou hruď; dítě pocítí jeho přímý dotek, vůni jeho kůže a může ho intenzivně a důvěrně vnímat. Dostatek a sytost tělesného kontaktu je nejlepší přírodní lék. Je velmi důležité dítě hladit, stimulovat, masírovat a taky jemně povzbuzovat hluboké hrudní dýchání (předchází se tak častému zápalu plic). Masáž hrudníku výrazně pomáhá při zahlenění.

Jemné masáže umožní rodičům lépe porozumět pocitům jejich dítěte; tyto zkušenosti jsou neocenitelné. Něžný dotek významně pomáhá na fyzické, mentální i emoční rovině.

AUTORKA: Ing. Eva Kopasová,
Akademie něžného doteku
e-mail: e.kopasova@maitrea.cz
MAITREA

2009-10-11T05:01:00.000-07:00

Po narození nedonošeného miminka

Co můžete udělat pro to, aby náročná psychická situace během hospitalizace Vašeho miminka byla pro Vás snesitelnější, a abyste mohli být svému dítěti oporou?

Psycholog - Mgr. Ladislav Müller,
www.letokruh.cz

Situace, do které jste se dostali, není konec, ale začátek nového soužití. Představy o budoucnosti byly rozbity a teď se není čeho chytit. Je obtížné si něco do budoucnosti představovat, když situace je tak nejistá. Přesto si nějakou rámcovou představu budoucnosti utvořte, abyste měli kam napřímit své síly. Přes všechny obtíže vám život stále dává dosti pravděpodobnou možnost, že vše dobře dopadne.
Už tak dost obtížná situace bývá dále zatěžována pocity strachu, zklamání, viny, selhání apod. Tyto pocity jsou pochopitelné, nicméně užírají energii, kterou potřebujete.
Je proto vhodné neodkládat vlastní nastřádané stresy a další negativní emoce k ledu, ale aktivně se je pokoušet strávit - ať už sdílením s blízkými anebo konzultacemi s psychologem.Budete-li uvolněnější, bude se vám lépe dařit nabrat dech a vyladit se na potřeby dítěte. Rezignaci a beznaděj nevyhánějte, jen si všimněte, že po nich může přijít něco jiného. Také vnitřní hledání vztahu s dítětem - drobečkem v inkubátoru - není jednoduché.
Neděste se proto, je-li Váš prožitek mateřství otřesen.
Vnímat sebe jako matku mnohdy není samozřejmé a chce to notnou dávku odvahy.
Berte, prosím, své rozpoložení vážně - je to důsledek problematické situace a ne jen vaše nedostatečnost či selhání. Doporučuji proto hledat oporu v blízkých a osmělit se ke sdílení svých pocitů s psychologem.

Mgr. Karolína Friedlová, vysokoškolský
pedagog, certifikovaný lektor kurzů
Bazální stimulace, matka nedonošenéhodítěte, www.bazalni-stimulace.cz

Těžkou životní situaci, kterou prožíváte, Vám může stěžovat pocit bezmocnosti. Chtěli byste svému děťátku pomoci, ale nevíte jak. Díváte se na něj přes stěnu inkubátoru, mateřský cit Vás naplňuje a nutí dítě pochovat, pohladit. Jste zoufalé, že Vás od Vašeho miminka odděluje plastová stěna,navíc má Vaše dítě možná spoustu hadiček a možná je také napojeno na ventilátor (přístroj, který za něj dýchá). Všechny ty hadičky a přístroje ale momentálně potřebuje k zvládnutí dané situace.

Koncept Bazální stimulace dává možnost podpořit Vaše miminko v jeho psychomotorickém vývoji a Vám vkládá do ruky nástroj, umožňující Vám na základě aktivní práce (stimulace) s Vašim miminkem učinit Vás opět „mocnými". Máte možnost být aktivní, spoluúčastnit se s týmem zdravotníků na péči a tak provést Vaše dítě touto těžkou situací.

Ľubica Kaiserová Bc.,
kontakt: lubica kaiserova@zoznam.sk,
1. matka nedonoseného dieťaťa
2. staničná sestra oddelenia JIS na Novorodeneckej
klinike M. Rusnáka

Kontaktujte sa s matkami, ktoré už prešli podobnou náročnou situáciou. Hovorte s priateľmi, ktorí chápu vašu situáciu a dokážu s Vami aj o Vašej traume otvorene hovoriť. V žiadnom prípade nezostávajte so svojím smútkom a pocitom zlosti, osamelosti, smútku samé! Pokúste sa odreagovať prechádzkami, návštevou známych, divadla,nezabudnite, že smiať sa je normálne a skúste sa tešiť z každého zvládnutého dňa. Len vyrovnaná s realitou budete bábätku oporou i keď ste od seba teraz odlúčení. Neobviňujte sa! Nemáte žiadnu vinu, nezlyhali ste. Ak svoju úzkosť neviete zvládnuť, určite vyhľadajte pomoc odborníkov! Často hovorte s lekármi a sestrami o bábätku, nebojte sa pýtať na všetko, čo Vás napadne, trápi, či povzbudzuje. Určite v nich nájdete oporu!

Marta Štruncová, sestra na novorozenecké
JIP, Ústav péče o matku a dítě, Praha

Na všechno, čeho se bojíte, co potřebujete vědět, co vás trápí, se vyptejte. Nebojte se zeptat na cokoliv, i když se Vám to může zdát malicherné. Ptejte se i opakovaně, je-li to pro vás hůře vstřebatelné. Jen když víte o svém miminku maximum, můžete se s danou situací poprat. Sestry i lékaři Vám rádi a ochotně odpoví na vaše otázky. O svých pocitech se nebojte mluvit s personálem, s přáteli nebo ostatními maminkami. Strach, obavy, smutek, zmatek, někdy i zklamání či zloba, jsou v této situaci pochopitelné a rozhodně ne
neočekávané.
Zkontaktujte se s maminkami, které podobnou stresovou situaci již překonaly, a mohou se s Vámi o své zkušenosti rozdělit. V této náročné situaci byste se neměli před okolním světem uzavírat. Proto se snažte odreagovat. I v takto náročné situaci může rodič prožít pěkný den a smích. Jen tak z vás bude miminko při vaší návštěvě cítit klid a bezpečí.

Ingrid Šimková, Studio regenerace, Brno

Každý porod je obrovským zážitkem pro dítě i matku. I když vše prochází tzv. normálním
průběhem, stejně dochází k různým „blokům", se kterými se člověk potýká celý život. Těhotenství, příchod na svět a následná adaptace nás všechny ovlivňuje víc, než si uvědomujeme. O to víc bývá tato situace komplikovanější pro děti a rodiče, pokud došlo buď k předčasnému porodu, nebo k nějakým traumatizujícím zážitkům v průběhu porodu. V oblasti regenerace, masáží a různých terapií pracuji už od roku 1990 - za
tuto dobu mi prošlo pod rukama dost případů tzv. nedonošených dětí, nebo dětí, u kterých byl porod nějakým způsobem zkomplikován. Sama mám rovněž osobní zkušenost s komplikovaným porodem a následnou péčí různými rehabilitačními metodami se svou nejmladší dcerou, které je nyní 13 let. Pokud dojde k případu předčasného porodu, je to obrovská psychická zátěž pro maminku a traumatizující zážitek pro ni a děťátko obzvlášť. Zjistila jsem, že nejen věk dítěte, ale i šestinedělí, je potřeba počítat od předpokládaného termínu porodu, protože celý hormonální systém ženy je nastaven tak, aby těhotenství probíhalo normálně. Pokud dojde k nějaké události, která průběh těhotenství ukončí předčasným porodem, nastávají situace, na které nejsme připraveni. Maminku může provázet zvýšený pocit viny, zmatku, smutku, chaosu a strachu, nemá si o tom s kým promluvit a někdy dochází i k obtížné komunikaci mezi ní, partnerem a případně zbytkem rodiny. Děťátko, které se takto narodilo, bývá umístěno na JIP, což je také situace, která poznamenává jeho další vývoj a adaptaci na prostředí. Mně se v takovýchto kritických situacích osvědčilo co nejdříve začít podávat Bachovu terapii - krizové kapky pro maminku a případně použít krizové kapky ve spreji pro děťátko, které můžeme aplikovat i když je v inkubátoru. Každý kontakt maminky s děťátkem i přes inkubátor by měl být plný důvěry a lásky a jistoty.

Převzato z brožurky Nedoklubka "Rodičům nedonošeného miminka"

2009-08-25T09:03:00.000-07:00

Malý velký boj o život

Amilia Sonja Taylor se narodila ve 21 týdnu a 6ti dnech. Přežila a letos v květnu slavila 2. narozeniny.

O lékařském zázraku a hlavně o neuvěřitelném boji o život mluvil před dvěma lety celý svět. Holčička přežila přesto, že se narodila o téměř pět měsíců dřív. Měřila 24 centimetrů a nevážila ani 300 gramů.

Za limit pro přežití předčasně narozeného miminka byl považovaný 23. týden těhotenství. I u takových novorozenců je ale vysoká úmrtnost, většina z přeživších trpí zdravotním postižením.

Amilia strávila 4 měsíce na novorozenecké jednotce intenzivní a resuscitační péče. Dnes ještě není úplně zdravé děťátko. Má slabé plíce, nestačily se jí dostatečně vyvinout. Je odkázaná na pomoc lékařů a moderních technologií.

„Zázrakem je už samotné přežití, její současný zdravotní stav je také obdivuhodný. Nikdy asi nebude zcela zdravá, nebude ale trpět žádným závažným postižením, které by bylo na první pohled markantní,“ řekl ošetřující lékař holčičky.

Na klip o Amilii se můžete podívat zde:

http://www.youtube.com/watch?v=fejTulMNaPM

2009-08-25T08:40:00.000-07:00

Malí bojovníci

Některá miminka se nemohou dočkat. Objeví se na světě o mnoho dřív, než rodiče a jejich nejbližší okolí očekávají. Mají to těžké, ale většinou to zvládnou. Jejich maminkám ale pohled na bezmocné uzlíčky v čepičkách jen tak z paměti nevymizí…

I když už od porodu uplynulo třeba několik let, každá žena si tyto okamžiky lehce vybaví, zvláště když příchod dítěte doprovázely jakékoli dramatické okolnosti. Ať už je to nekonečně dlouhý porod, akutní císařský řez nebo právě předčasně narozené miminko.

Dvojčata Tomík a Klárka patří mezi ty nedočkavce, kterým se zachtělo na svět o dost dřív. Konkrétně v 29. týdnu těhotenství. Koncem letošního března uplynulo už pět let od chvíle, kdy v pražské porodnici U Apolináře vykoukli tito drobečkové poprvé na svět. Nebo spíše slabě zamžourali, miniaturní očička jim nic jiného neumožnila. Ani moc nebrečeli, neměli na to dostatek sil - chlapeček, neboli „áčko“, vážil 1200 g, jeho sestřička, tedy „béčko“, ještě méně, 1110 g. Kdyby se narodili před desítkami let, možná by ten svůj trochu nepovedený životní start ani nepřežili. Naštěstí v dnešní době už je i o takové drobečky postaráno. Ihned po porodu je odnesli neonatologové na novorozenecké ARO, kde už pro ně byly připravené vyhřáté inkubátory. (Ano, tušíte správně. Byla jsem tehdy u toho - jako jejich maminka.)

Poslední těhotenství

Ještě den předtím, než se dvojčátka narodila, jsem si užívala báječný sedmý měsíc těhotenství. Moje tělo si už zvyklo na všemožné nástrahy, které s těhotenstvím (a navíc dvojnásobným) souvisejí, přestalo se mi dělat zle, chodila jsem cvičit a proudil ve mně ten jedinečný povznášející pocit, který znají jen těhulky. Zkrátka pohoda. Jednoho dne ovšem začala z ničeho nic odtékat plodová voda… Pak to šlo už rychle. Odvoz do porodnice, kde jsem měla naplánováno rodit, odtamtud převoz k Apolináři (protože hrozil předčasný porod nedonošených miminek, se kterými by si v menší porodnici nevěděli rady), marná snaha o zastavení kontrakcí a nakonec porod. Přirozený. Císařský řez nebyl nutný, miminka byla malinká a velmi rychlá.

Bez postýlky po boku

Ještě dvě hodiny jsem si poležela na porodním sále, aby mohli lékaři sledovat, jestli je vše v pořádku. To už tam byl se mnou i dvojnásobný tatínek, který vlastní porod ani nestihl, jak byl rychlý. Ale byl se na děti podívat na neonatologickém oddělení a přinesl mi je ukázat aspoň na displeji fotoaparátu… Já jsem si je totiž prohlédnout nestihla. Když se narodí takto malá miminka, není na takové „zbytečnosti“ čas. Musejí se co nejrychleji dostat do vyhřátého inkubátoru, a především k plicnímu ventilátoru, který je pro ně v prvních momentech životně důležitý. Nemohla jsem si vychutnat ten pocit, o němž se píše ve všech maminkovských časopisech - první sevření miminka v náruči. A taky ten moment, jemuž se přikládá v odborné literatuře obrovský význam - první přiložení miminka k prsu.

O tyto vzácné chvíle jsem byla ochuzená. Cítila jsem se divně. Moje pocity nebyly vysloveně ani pozitivní, ani negativní, byly prostě zvláštní. Porodila jsem dvě děti, ale nejsou se mnou. Nevím, co s nimi je. Nevím, jestli zrovna někde přes chodbu nebojují o život… Tyto pocity mě pak pronásledovaly po celou dobu, kterou jsem strávila na oddělení šestinedělí. Na pokoji se mnou byla šťastná maminka holčičky „tabulkové“ hmotnosti a byla z dcerky náležitě nadšená.

Já jsem žádnou postýlku vedle sebe neměla. Několikrát denně jsem chodila na ARO pozorovat své dva drobečky. Když jsem je viděla poprvé, tekly mi po tváři slzy - ve dvou inkubátorech vedle sebe leželi trpaslíčci jen o něco větší než lidská dlaň, v pletených čepičkách a ponožkách. Vedly od nich všemožné hadičky, o kterých jsem se až později dozvěděla, k čemu slouží a co jimi do malého tělíčka proudí. V průběhu dalších dní jsem ale trochu „otupěla“ a tuto skutečnost vzala celkem realisticky na vědomí (co jiného mi zbývalo). Na rozdíl od babiček, dědečků, tetiček a kamarádek. Kdokoli se poprvé sklonil nad inkubátorem, byl dojatý. Zvláště babičkám trvalo delší dobu, než si na tento pohled zvykly.

Strach a naděje

Snažila jsem se číst, ale spíše jsem listovala časopisy, než abych se dokázala soustředit na souvislý text. A jak mi bylo doporučeno lékaři, zkoušela jsem také co nejvíc odpočívat. Ale vše bylo zastíněno obavami a úzkostí. Co bude s dětmi? Budou zdravé? Bez trvalých následků?

Na ARO jsem chodila se strachem, jestli se něco od minulé návštěvy nepřihodilo, jestli se jejich stav nějak výrazně nezhoršil. A pokaždé, když jsem viděla u jednoho ze „svých“ inkubátorů o něco více lékařů a sestřiček, rozbušilo se mi srdce. Většinou ale šlo o pravidelné kontroly, které jsou u nedonošených miminek nezbytné.

Postupem času jsem získala od lékařů a sestřiček spoustu informací o stavu miminek a také o komplikacích, které mohou nastat. I proto jsem byla v dalších dnech trochu klidnější. Vzhledem ke své informovanosti jsem také lépe přijala (i když s vyděšeným výrazem ve tváři) od ošetřující lékařky zprávu, že byla nejprve u Klárky a pak i u Tomíka diagnostikována srdeční vada - otevřená tepenná dučej. Velmi příjemná paní doktorka mi srozumitelně vysvětlila, že jde o otvor v srdíčku, který se u dětí s „normální“ hmotností těsně po porodu uzavírá, u nezralých dětí k tomu však někdy nedojde (musí se sledovat, jestli se dučej uzavře spontánně, nebo je pak nutné uzavřít ji chirurgicky). Stejně tak potřebovaly děti v určitých chvílích větší množství kyslíku, který jim do inkubátoru proudil širší hadičkou, a někdy i speciální látku přímo do plic, aby se jim lépe dýchalo. Lékaři mi neustále dodávali odvahu a utěšovali mě tím, že miminka s váhou nad 1 kg jsou na tom vždy výrazně lépe než ta „pod kilo“.

Potěšil mne sebemenší úspěch miminek a každý gram jejich hmotnosti navíc. O každém váhovém přírůstku jsem informovala všechny příbuzné, kteří se radovali se mnou. Snažila jsem se odstříkat co nejvíce mléka a pod dohledem sestřiček jsem děti krmila injekční stříkačkou napojenou na sondu, která jim vedla přímo do žaludku. Taky jsem si užívala klokánkování. Že nevíte, co to je? Aby si miminko, které musí strávit své první týdny v inkubátoru, zvykalo na přítomnost své maminky, na její tělo, bere si jej maminka na dvě tři hodiny denně do náruči. A to tak, že si ho položí na hrudník, aby se oba navzájem dotýkali kůží.

Zázračné pokroky

Po dvou týdnech jsem musela porodnici opustit, protože na oddělení šestinedělí už pro mne nebylo volné místo. Jezdila jsem tedy každý den za svými broučky, abych je mohla krmit odstříkaným mateřským mlékem, chovat a později i koupat.

Miminka se brzy přesunula na JIP a odtud na oddělení nazvané intermediál. Zde už neležela v inkubátorech, ale v postýlkách s vyhřívanými podložkami. Na tomto oddělení se již maminky mohou o své děti samy starat - přebalují je, měří jim teplotu, váží a koupou. Hlavním a nelehkým úkolem těch malých drobečků je naučit se co nejdříve sát. Vzhledem k dlouhému nedobrovolnému odloučení od maminek s tím má řada z nich velké problémy a někteří z nich zůstanou natrvalo pouze u lahvičky (mnozí i z toho důvodu, že se maminkám přestane tvořit mléko).

Tomáškovi a Klárce taky trvalo dost dlouho, než přišli na princip aktivity, která je pro donošená miminka přirozená. Ale povedlo se - po několika dnech si dali přímo od maminky svůj první lok. Velký den prožili, když se mohli přestěhovat, a to už opět s maminkou, na oddělení šestinedělí, kde strávili poslední dva týdny svého dlouhého putování po porodnici. Do domácího pokojíčku se poprvé podívali po dvou měsících od narození, když dosáhli obří váhy (kolem 2500 gramů).

Dnes z nich jsou pětiletí raubíři. Sice o něco menší než kamarádi ze školky, ale veselí, plní energie, vynalézaví a hlavně zdraví. Se svým počátečním váhovým hendikepem se vypořádali na jedničku. A to zejména díky špičkovému zázemí a profesionalitě neonatologů a obětavé práci sestřiček z ARO a JIP. A věřím, že i díky maminčině náruči a své bojovnosti.

--------------------------------------------------------------------------------

MUDr. Mária Fedorová neonatoložka, Neonatologické oddělení Gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře, VFN v Praze

První vteřiny nezralých miminek

Ihned po porodu se miminko dostává do péče pediatra-neonatologa. Ten dítě odnese na vyhřívané lůžko, které je připraveno přímo na porodním sále. Aby nedocházelo ke ztrátám tepla, rychle miminko zabalí a snaží se mu co nejrychleji a nejšetrněji zajistit základní životní funkce. Některé děti vyžadují umělou plicní ventilaci, některé mají dostatečnou spontánní dechovou aktivitu a my jim jenom ulehčujeme samostatné dýchání. Po základní stabilizaci přeneseme malého pacienta na jednotku intenzivní péče do inkubátoru. Časté komplikace Největší rizika vyplývají z nezralosti jednotlivých systémů.

Může to být zrychlené dýchání, dušnost, apnoické pauzy (zástavy dechu), plicní infekce, krvácení do centrálního nervového systému, celkové infekce nebo postižení trávicího systému. Co mají nedonošené děti společného Každé dítě je individuální a vyrovnává se s nezralostí jinak. Ale obecně můžeme říci, že v populaci nezralých dětí častěji vidíme horší nebo pomalejší prospívání, obtížnější krmení, problémy s vyprazdňováním, větší neklid dětí, vyšší nemocnost, častější výskyt očních vad nebo chudokrevnost. I když je dokázáno, že s vyšší porodní hmotností a s vyšším gestačním věkem (týden těhotenství, kdy se dítě narodí) stoupá šance na to, že dítě nebude mít žádné postižení a bude se vyvíjet normálně, jsou to všechno ale jen statistická čísla. Každé dítě má tu svoji „čáru osudu“.

Zdroj: Lucie Kaufnerová, časopis Maminka

2009-08-09T06:07:00.000-07:00

Jako dlaň, tak jsou velké předčasně narozené děti v inkubátorech. Jejich počet rychle stoupá

Autor: Petr Ouhrabka

Paní Jana (32) chodí ke svému předčasně narozenému synovi skoro každou hodinu, aby se přesvědčila, že dýchá, a aby ho v inkubátoru aspoň mohla pohladit, dotknout se ho. Na jednotce intenzivní péče novorozenců v pražské porodnici u Apolináře vládne ticho, kolem blikajících přístrojů pobíhají sestry sem a tam. „Jsem šťastná, když si na něho můžu alespoň prstem sáhnout. Dodá mi to strašně moc energie a odhodlání, že to zvládne,“ říká s úsměvem Jana. Rodičům předčasně narozených dětí nikdo v porodnici nebrání své děti navštěvovat. Všichni zde ale musí dodržovat velmi přísná hygienická pravidla a řídit se pokyny personálu. Ve stísněné místnosti je šest inkubátorů, a kromě paní Jany je zde v tuto chvíli řada doktorů. Zrovna se totiž nad napojenými dětmi sklánějí lékaři, kteří mezi sebou hovoří anglicky. Paní Jana čeká, až se odborníci nad jejím dítětem poradí a ona zase bude moci jít ke svému chlapečkovi. „Střídáme se tu s ostatními maminkami každou chvilku, chodíme se dívat na děti. Bydlím nedaleko odsud, takže tady trávím spoustu času,“ dodává matka. Děti, které zde leží v inkubátorech, jsou často velké jako dlaň dospělého člověka. Na jednotce intenzivní péče nyní budou bojovat v inkubátorech týdny či dokonce měsíce o svůj život, zatímco lékaři budou na monitorech sledovat jejich životní funkce.

„Nezralé děti potřebují inkubátor, protože do určité míry uměle nahrazuje prostředí dělohy, i když nikdy ho nedokáže nahradit dokonale. Když se takové dítě narodí, jsou všechny jeho systémy nezralé a musejí následně dozrát mimo dělohu,“ říká primář oddělení neonatologie Richard Plavka. Na světové špičcePředčasně narozených dětí v současné době přibývá. Novorozenců s nízkou porodní hmotností bylo v roce 2000 asi 5,3 procent a nyní je to více než sedm procent. Vysoká část se ale podaří zachránit a vrátit takovéhoto jedince zpět do normálního života. Přesto je mohou v průběhu dětství provázet různé komplikace.

„Čím dříve se dítě narodí, tím bývají rizika dlouhodobého postižení větší. Mezi těžká postižení patří dětská mozková obrna, mentální postižení nebo porucha senzorických funkcí. Mezi ty střední patří například mírné odchylky mentálních schopností a odchylky pohybu. Do kategorie nízkých postižní lze pak zařadit třeba hyperaktivní děti,“ dodává primář Plavka s tím, že v České republice se podařilo snížit novorozeneckou úmrtnost tak, že jsme v současné době na špičce evropských čísel a dá se říct i na špičce čísel světových.

Video s primářem neonatologie nemocnice u Sv. Apolináře doc. MUDr. Richardem Plavkou CSc.:

http://www.naseadresa.cz/cz/s348/c908/n5014/dg3901

2009-08-08T05:39:00.000-07:00

Nošení miminek

MUDr. E. Bonet:
"Nošení dětí na těle je podobné nošení v děloze (obklopenost, bezpečí, teplo,atd.). Nic není příliš těsné ani příliš volné. Stejně tak, jako chození matky v těhotenství nemá na páteř dítěte žádný negativní vliv, ani chození s šátkem neznamená pro dětskou páteř žádné nežádoucí následky. Kdo prohlašuje opak, musel by dětem zakázat i chodit, běhat, skákat, poskakovat a tancovat, protože tohle všechno představuje stálé "nárazy" do páteře. "

Nošení dětí je přirozený způsob života v mnoha kulturách (Asie, Afrika). A nejen nošení, ale i pevné zavinování (Indiáni). Jak se nosila celých 9 měcíců uvnitř těla své mámy, tak pokračují po porodu dalších mnoho měsíců v nošení na jejím těle. Dostává se jim pevného pouta, naprostého přijetí, pocitu bezpečí a důvěry, jsou tak chráněna před různým nebezpečím…

Lidská "mláďata" jsou svou přirozeností "nošenci". Nošenci jako opice, koaly a jiní, se mohou nohama a rukama přidržovat srsti matky. To lidští kojenci nemůžou. Musí být drženi a podporováni. Být sám znamená pro nošence totéž co být opuštěn. Nošenec pociťuje osamění jako život ohrožující stav a trpí strachem. Není tedy divu, že dítě začne plakat, je-li zanecháno samo v místnosti. Nošenec je výsledkem přizpůsobení se nomádskému způsobu života lidí. Člověk se usadil před něco více než deseti tisíci lety. To je ale příliš krátké období na to, aby došlo k biologickému a genetickému přizpůsobení se novým životním podmínkám.

Nošení

Šátek je pruh speciální látky, který je možné vázat mnoha způsoby, přesně tak, jak je to pro dítě - podle jeho vyspělosti a velikosti – nejvhodnější: na boku, na břiše nebo na zádech. Existují určitá pravidla pro vázání našich dětí. Potřebujeme šátek, který má jistou pevnost a pružnost, aby dítě pevně a stabilně podpíral a držel, ale také aby mu umožnil zůstat v "klubíčku". Důležité je vybrat vhodnou délku šátku, protože na některý typ úvazu je třeba látky méně, jiné jsou na délku náročnější (asi nejčastěji se používá délka 4,5 m). Pokud dítě usne, schoulí se v šátku do klubíčka a šátek bude nadále podpírat celá jeho záda i hlavičku jako pevná bandáž. V šátku je mimořádně důležité dbát na správné postavení kyčlí miminka. Dítě musí mít podsazený (kulatý) zadeček, kolínka mají být ve výši zadečku nebo ještě výše. Pokud je šátek správně a pevně uvázán, měl by všechny pohyby a nárazy, které vznikají při chůzi, přenášet zpět na nosiče. Tím jsou u dítěte chráněny citlivé oblasti obratlů a plotének. Současně ale musí úvaz podpírat a chránit nosiče. Není nutno znát mnoho úvazů, abychom jejich střídáním měnili zátěž a ulevovali svalům a páteři. Potřebujeme úvaz, ve kterém budeme dítě nosit rádi a bez obtíží. Nošení nesmí vyčerpávat. Správným, pevným vázáním je zároveň podporováno svalstvo pánevního dna, pro ženu po porodu je to vlastně rehabilitace.

Vázání šátku vyžaduje značnou dávku cviku, aby bylo správné a pevné. Maminky by měl zaškolit prodejce, ideální je absolvovat kurz nošení dětí v šátku (jsou pořádány například. v rodinných nebo mateřských centrech).

Další způsoby nošení:

Babyvak je pevně ušitá kapsa, do které se dítě položí nebo posadí, a má tedy pro rodiče výhodu ve snadnější manipulaci, avšak zátěž nelze rozložit na obě ramena, jako je tomu u šátku.

Cena kvalitního šátku v délce 4,5 m se pohybuje v rozmezí od dvou do třech tisíc korun, u babyvaku okolo jednoho tisíce korun.

Dalšími nosítky jsou například: ring slim – šátek s kroužkem, pouch – klokaní kapsička, mei tai – tradiční čínské nosítko nebo ombuhimo – tradiční japonské nosítko.

Důvody(výhody) proč nosit miminka v šátku:

- prospívá dětem předčasně narozeným, u dětí handikepovaných (LMD apod.)
- jejich mozek dostává více podnětů než mozek dítěte ležícího v kočárku nebo v postýlce a může se tak lépe rozvíjet
- bývají méně bojácné a plačtivé, dříve se osamostatňují
- nošením si děti cvičí rovnovážný systém a vykazují mnohem lepší motorický vývoj
- šátek si každá maminka nebo kdokoliv jiný může uvázat bez přítomnosti jiné osoby. Úvazy jsou tak navrženy, aby se daly velmi jednoduše uvázat a sundat. -dítě v šátku nesedí! Je fyziologicky podepřena páteř od kolínek až po hlavičku a to podporuje správný vývoj a držení těla (potvrzeno lékaři)

- hmotnost dítěte je (při většině úvazů) rozložena na obě ramena i boky, tudíž nezatěžuje tolik vaši páteř

- široké „sezení“ podporuje správný vývoj kyčlí (úvaz kapsa a kříž)

- můžete v klidu a bez pohledu okolí kojit i na veřejnosti

- šátek slouží i jako podložka, nebo stínítko proti slunečnímu svitu (například v autě, na zahradě i na procházce s kočárkem)

- například v Africe se na nošení a přepravu dětí používají jen šátky a děti jsou klidnější a tolik nepláčí. U nás se dříve také používaly šátky na nošení dětí. Maminky pracovaly s dítky uvázanými na těle i na poli nebo v teplejším počasí dítko jen přinesly na pole a v šátku (chůvce) položily na kraj pole a šly pracovat

- nosič lépe vnímá potřeby miminka

- čím pevněji je šátek uvázán tím lépe a pohodlněji se v něm dítko nosí

Nejčastěji se maminky obávají o páteř miminka a svá bolavá záda. Při správném uvázání šátku nemůže nošení dítěti ublížit. Dítě je v anatomicky správné poloze, jeho záda a páteř jsou podpírány, dítě v šátku "nesedí". Naopak dítě 9 měsíců schoulené v mámině břichu se postupně narovnává tak, jak roste síla jeho svalů. Důležité je vázat šátek pevně, aby bylo dítě co nejblíže vašemu těžišti. Začne-li maminka nosit své děťátko od narození, zvyká si postupně na zátěž nošení. Důležité je střídat polohy při nošení během dne nebo týdne, aby páteř a příslušné svalstvo nebyly jednostranně zatěžovány. Dobré je odkládat dítě na delší nebo noční spánek. Spící dítě můžete ze šátku přesunout do kočárku či do postýlky a odpočinout si. Naučte se při zvedání a vstávání s dítětem v šátku zapojovat více silné svaly stehen než zranitelnější svalstvo zad (při zvedání předmětů ze země si dřepněte s rovnými zády a vstávejte opět s rovnými zády). Do nošení zapojte ostatní členy rodiny

Jak dlouho a do jakého věku děti nosit?

Nošení se doporučuje už od narození. Nejlepší je nošení střídat, dopřát mu volný pohyb pro uspokojení svých zájmů a brát ho zpět do šátku, pokud projeví touhu být opět nošené. Dítě si samo reguluje délku nošení, která klesá s jeho věkem a motorickými schopnostmi. U starších dětí a batolat se dá šátek s výhodou využít na uklidnění - při růstu zubů, při návalech vzteku, v nemoci apod. Nosit můžete děti do 3 let, příp. do 15 kg.

Proč ne babyvak, klokanka či krosnička?

Šátek je univerzálnější, "roste" s dítětem. Babyvak je spíše vhodný pro novorozence, pro starší děti již moc použitelný není (ač to výrobci rádi uvádí). Klokanku použijete nejspíše od 3 měsíců, ale brzy zjistíte, že se vám tam dítě už nevejde. Navíc v klokance dítě "plandá" a je vykloněno od nosiče, takže nepříjemně zatěžuje záda. Popruhy klokanek dosti často tlačí a škrtí. Krosnička je nejlepším z horších řešení, ale vhodnější je spíše pro delší výlety. Oproti šátku je její velkou nevýhodou neskladnost a další váha navíc, kterou musíte nést. U šátku je díky těsnějšímu způsobu vázání společné těžiště blíže k nosiči, a tudíž méně namáhá zádové svaly a páteř. Všechny tyto výhody mluví jednoznačně pro šátek.

Jaké úvazy se používají nejčastěji?

Nejoblíbenější je Kapsa, ve které se dají děti nosit od novorozence až po běhající děti. Většinou maminky používají úvaz Kapsa již pro novorozence, a to tak, že do něj vloží miminko v poloze "kolíbka". Po druhém až třetím měsíci věku se dítě dá nosit v úvazu Kapsa již "na stojáka" neboli svisle. Máte-li ještě jeden kratší šátek, tak když už dítě drží hlavičku, lze přejít na úvaz typu Kříž. Ve svislé poloze na břiše pak nosíme dítě až do 1-1,5 roku věku. Poté lze děti nosit na zádech (viz níže).

Často se maminky ptají "tak to už vůbec nepoužívát kočár?".To je samozřejmě nesmysl. Pro některé případy se hodí kočár, pro jiné šátek. Jdete-li s miminkem na dopolední procházku kolem domu, vezmete raději kočár. Miminko se prospí a vy nemusíte nést tu tíhu. Stejně tak potřebujete-li na velký nákup, pak táhnout miminko i s nákupem je náročné. Naopak potřebujete-li skočit rychle do lékárny nebo za roh do obchodu, je lepší nahodit šátek a vyběhnout. Stejně tak, jedete-li navštívit kamarádku na druhou stranu města.

Není to složité naučit se šátek vázat?Vypadá to sice složitě, ale není. Většina maminek (tatínků) je schopna si zapamatovat nejsložitější úvaz (Kapsu) již na první ukázání, maximálně napodruhé. Ono není tak složité šátek uvázat, jako je potřeba se naučit tam dítě správně umístit. To vyžaduje určitý cvik a praxi, kterou získáte postupným zkoušením. Párkrát to uvážete moc pevné, párkrát volné, někdy to bude škrtit, ale nakonec si správnou polohu s přehledem osvojíte.

Častý omyl "miminko se dá do šátku a je hned spokojené"Neplatí to vždy. Každé miminko je jiné a tak některá skutečně šátek přijímají dobře, jiná hůře. Často se stává, že miminka nemají ráda polohu v kolíbce. Taková miminka se dají nosit od 2. měsíce ve svislé poloze (viz níže).

Obecně však platí:

miminko při vkládání do šátku může plakat (zejména ze začátku, když to ještě neumíte a miminko na tento způsob manipulace není zvyklé)
miminko uklidní, když se budete hodně pohupovat v kolenou
miminko uklidní chůze
miminko si často musí na šátek zvyknout (tedy zkusit 10 minut, druhý den opět, pak více, atd.)
Pokud miminko pláče, je možné, že má sklon k většímu blinkání a pokud je šátek příliš utažen, tlačí ho bříško. Dalším důvodem může být přílišné utažení rozkroku u chlapečků. Pokud miminko stále pláče, zkuste šátek na pár dní odložit a zkusit to poté znovu. Rozhodně nevěšte hlavu, trpělivost růže přináší i v tomto případě.

Odkdy nosit miminko ve svislé poloze?Ve svislé poloze lze nosit už od 2. měsíce věku (zejména u dětí, které nechtějí být v poloze kolíbky), avšak za následujících podmínek. Dítě nesmí v šátku "sedět", ale spíše je miminko "rozpláclé" po hrudníku. Nesmí mít zatíženou páteř směrem dolů do sedu, ale spíš jakoby "ležet" na hrudníku nosiče. Toho se dosáhne větším utažením šátku a chůzí v mírném záklonu. Hlavičku příp. fixujeme pod jeden z pásů, který vede od ramene.

Dá se miminko nosit na břiše čelem dopředu (od nosiče)?V určitém období se děti začnou vyklánět do stran či dozadu, neboť se chtějí lépe rozhlížet. Proto se rodiče často ptají, zda je možné dítě nosit čelem dopředu. Odpověď zní, že v podstatě nikoli. Jediný možný způsob je se "sklapnutými nožičkami", ale toto lze dělat jen u malých dětí. Problémem ale je, že v takovém případě se může dítěti skřípnout cévy a v důsledku toho špatné prokrvovat nožičky. Také je to nevhodné z důvodu většího tlaku na bříško, což může způsobovat blinkání a nevolnosti. Rozhodně nenoste miminko čelem dopředu v poloze s nožičkami dolu! Vyvracíte mu kyčle a nutíte ho prohýbat se nepřirozeně v zádech. Je třeba vědět, že období, kdy se dítě vyklání a chce vidět z šátku dopředu, je přechodné. Jediným správným řešením je dítě v takovém případě přidržovat a toto období překonat.

Co výlety? Je lepší šátek nebo krosnička?
Na výlety je šátek ideální. Na horách i sportovní kočárky s nafukovacími koly mohou mít na lesních cestách problémy. Navíc táhnout do kopce 15ti kilový kočár je občas fuška. Šátek se nám moc osvědčil, ať už mimi neseme na břiše či větší dítě na zádech. Šátek je pro dítě pohodlnější než klokanka či krosnička. Krosničky mají nicméně tu výhodu, že často mívají další úložné prostory. Takže pokud jdete sama, může být pro vás lepší krosnička. Pokud jdete s někým, kdo může nést vaše věci, doporučuji šátek. Ten má ještě další dvě výhody, které se uplatní zejména na výletě. Za prvé šátek můžete rozložit na louku, dát si sváču a nechat si dítě hrát. Druhou výhodou je jeho skladnost. Vejdete-li na výletě do restaurace, šátek složíte do malého objemu, zatímco u krosničky musíte stále řešit problémy typu "kam s tím krámem" nebo "aby nám to nikdo neukradl, dyť to stálo tři tisíce".

Častý omyl "šátek chci na léto.."Mnoho maminek si objednává šátek s tím, že ho využije až v létě. To je ale škoda, takhle omezovat jeho použití. Šátek je totiž zejména vhodný na podzimní, zimní a jarní měsíce. Zatímco jinak musíte po schodech v MHD zápolit se zabahněným kočárkem, šátek vám ušetří mnoho trápení. Miminko je dobré středně obléci a vaši bundu si navléct a zapnout přes miminko. Miminko je pak v teple a vy můžete vyrazit na úřady, lehčí nákupy či po obchodech.

Odkdy nosit dítě na zádech?Na zádech je lepší nosit dítě starší, nejlépe 1-1,5 roku. Na dítě totiž nevidíte a uvázat jej na zádech není úplně jednoduché. Obecně platí, že dokud můžete, noste na břiše. Je-li vám dítě již příliš těžké nebo jdete na delší výlet, neste na zádech.
V šátku je mi horkoZejména v létě si maminky stěžují, že je jim v šátku horko. Je to tak, neboť šátek je prostě látka, kterou máte kolem sebe. Navíc se hřejete s miminkem vzájemně. Proto je dobré mít na léto šátek z lehčích materiálů. I toto je jeden z důvodů, proč je šátek vhodnější pro ostatní roční období (viz výše).

Nosnost šátku

Šátky mají nosnost velkou, rozhodně větší, než je 4 leté dítě.

Má nošení v šátku nějaká negativa?Vše o šátcích je tak pozitívní, že to snad ani není pravda. Samozřejmě, že jsou jisté překážky, které je nutno překonat. Jednou z nich je právě zmíněné horko v létě, nebo určitá zátěž, kterou nošení pro organismus přináší. Ačkoli se většinou maminky šátky naučí vázat rychle, některé úvazy jsou přeci jen těžší a trvá delší dobu, než si maminka "vychodí" správnou polohu. Šátek bývá většinou dlouhý, takže se s ním hůře manipuluje. Všechna tato negativa jsou ale oproti výhodám zanedbatelná a nošení dítěte v šátku rozhodně stojí za to.

Jak se nosí děti jinde
Nošení dětí je přirozený způsob života v mnoha kulturách. A nejen nošení , ale i pevné zavinování. Jistě všichni znáte obrázky miminek, které nemají možnost pohnout ničím jiným než očima. Neustále je však někdo nosí, přenáší, pohupuje. Na Bali dokonce existuje obřad, při kterém se miminka doslova poprvé dotknou země. Do šestého měsíce jejich života je máma nebo někdo z rodiny celý den nosí a u matky i spí. Po dovršení šestého měsíce se při slavnostním ceremoniálu nechají poprvé volné lézt a učit se pohybovat se po zemi. V některých afrických zemích, například Zambii, je vak na nošení dětí součástí ženských národních oděvů. Tento způsob pečování o miminka jim dodává pocit jistoty - zavinuta, nošena mají vše, co měla po celou dobu v mateřském lůnu. Teplo a vůni matky, její pravidelný tep srdce, bezpečný prostor s malou možností pohybu a houpavý rytmus při chůzi. Vše tak bezpečně známé a důvěrné. Podobně fungovaly i houpací sítě a závěsné kolébky. Vybavuje se mi vyprávění jednoho dědečka, který uspávával novorozeně, sám už znavený, občasným drcnutím nohy ze svého lůžka právě do takové kolébky. V některých zemích si mohou zvláště zaneprázdnění rodiče koupit malé houpačky s motorkem. Jenže ty už patří , stejně jako třeba medvídek s nahrávkou tlukoucího srdce, do vybavení, které nemůže živé rodiče a láskyplný kontakt nahradit. Snad proto, je v těchto přetechnizovaných státech velký zájem o znovuoživení nošení dětí. Mnohé maminky, pro které se stalo nošení součástí jejich života, nastupují po krátké mateřské dovolené ( například v USA trvá pouhých šest týdnů ) znovu do práce tak, že své děti mají během pracovní doby ve vaku. Oč jednodušeji můžeme při naší délce mateřské a rodičovské dovolené nosit miminka u nás. Tím spíše, že nošení nemluvňat přináší volnost pohybu. S dítětem na těle vás nemůže zaskočit zaplněná hromadná doprava, ani vás nevyvede z míry tabulka zákazu vstupu s kočárkem do jakýchkoliv prostor. Nejen, že dítě ve vaku či šátku je akceptovatelné ve všech životních situacích, ale stává se dokonce předmětem všeobecného obdivu.

Návody na úvazy:

http://www.ekostart.cz/stranka-navody-na-uvazy-zajimava-videa-jak-vazat-satky-234

http://www.vbavlnce.cz/index.php?kat=1&cln=5

2009-07-13T01:05:00.000-07:00

Na svět jsem přišel brzy

Krásný článek od Gabriely Bachárové (Děti a my)

Když se Šimon Petrák narodil, nevážil ani kilo. Extrémně nedonošené miminko. Hned po svém příchodu na svět chlapeček bojoval s vážnými zdravotními problémy. Dnes je z něj zdravý a šťastný kluk.

Na Šimůnka jsme čekali dlouhé dva roky. Nastalé těhotenství pak probíhalo bez problémů až do konce pátého měsíce. V té době jsem začala pociťovat bolesti ve spodní části zad. Při pohybu jsem to nevnímala, ale jakmile jsem byla v klidu, cítila jsem jakési dloubání. Při další kontrole v poradně jsem své pocity sdělila lékařce. Té to nedalo a zkontrolovala mi oblast ultrazvukem. Nelíbil se jí nález na pravé ledvině, a tak mě vyšetřil i urolog, který konstatoval, že se jedná o hydronefrózu ledviny. V nemocnici mi vysvětlili, že se zvětšujícím se břichem mi začíná plod utlačovat ledvinu a ta nemůže plně fungovat. Hned mě hospitalizovali a druhý den jsem podstoupila jednoduchý zákrok, během kterého mi zavedli do ledviny stent (zajišťuje průchodnost nebo výztuž některých orgánů – pozn. red). Ten měl vše „ohlídat“. Nicméně i přes údajnou banalitu zákroku jsem několik hodin po jeho provedení začala cítit bolesti a nepříjemné dráždění.

Lékařka už pouze konstatovala otevření na jeden prst a počínající porod. Pak šlo vše rychle. Akutní převoz do Prahy do porodnice, nezbytná vyšetření, vyplňování papírů týkajících se porodu. Byla jsem ve 25. týdnu těhotenství. Porod se cestou do Prahy naštěstí zastavil, ale nález byl stále vážný. Přestože následující dny ukázaly mírné zlepšení, Šimůnkovi se na svět přece jen zachtělo a ve 26. týdnu jsem v silných křížových bolestech a bez kontrakcí přivedla na svět přirozenou cestou našeho prvorozeného syna. Vážil 880 gramů a nám se v tu chvíli naprosto změnil život.

Co všechno mě potkalo

Šimůnek byl vzhledem ke svému stáří extrémně nezralý novorozenec. Po porodu měl stagnační cyanózu v obličeji (plošný hematon neboli krevní výron, který vzniká při tlaku v porodních cestách – pozn. red.) a hematomy na končetinách. Byla nutná umělá plicní ventilace s pomocí speciálního vaku a také podávání léku na podporu dýchání.
Všechny nedonošené děti mají velký problém s plícemi. Ty totiž dozrávají až v závěru těhotenství, takže když se dítě narodí předčasně, plíce jsou ještě velmi nezralé. Šimůnek proto nemohl po porodu dýchat sám. Kromě plicní ventilace a léků mu pomáhal i ventilátor v nosánku.
Syn dále prodělával apnoické pauzy (krátkodobé výpadky dýchání) z nezralosti, měl novorozeneckou žloutenku, dále žloutenku způsobenou podlitinami po obtížném porodu. Byl anemický a jednou byla nutná transfuze krve. Dlouhodobě ho také sužovala bakteriální nákaza. Měl i poruchu kožního krytu.
Den, kdy se začalo vše obracet k lepšímu, si pamatuji naprosto přesně. Bylo to na začátku listopadu 2007. Šimůnkovi bylo 14 měsíců a začal se poprvé plazit. Strašně dlouho jsme na tento moment čekali, a když jsme poprvé viděli, jak se to Šímovi podařilo, věděli jsme, že teď už to dotáhneme do zdárného konce. O tři měsíce později jsme začali lézt a za další tři měsíce jsme poprvé stáli s oporou. Pak už jsme se pomaličku „rozcházeli“ a najisto jsme začali sami chodit ve dvou letech.
I přes intenzivní cvičení vše trvalo velmi dlouho, protože Šimůnkovi vyrostla hlavička během prvního půl roku života trochu rychleji, a tak její velikost dávala oslabenému tělíčku pěkně zabrat. Ale nakonec jsme se prvních krůčků dočkali a naši radost umocnily i dobré výsledky jednotlivých vyšetření (neurologie, zrak, sluch, riziková poradna).
Narození miminka je pokaždé velikou změnou. Předčasné narození miminka je změnou dvojnásobnou. Šimůnek nám od začátku dával najevo, že my jsme pro něho ti rodiče, které si vybral, a přestože přišel na svět velmi brzo, chce být s námi. Byly chvíle, kdy jsme jen těžko hledali energii a sílu na to jít dál, ale on nám ji vždycky dodal. Každý okamžik s ním byl svátkem. Naučil nás velké pokoře a také užívat si každou vteřinu života naplno. Dnes neřešíme malichernosti a spousta věcí nás jen tak nerozhází. Důležité je pro nás zdraví našich synů a celé rodiny. Jen my s manželem víme, co jsme museli prožít a čím vším jsme museli projít. Nikdy jsme jeden druhého neopustili, a i když jsme někdy jen těžko hledali povzbuzující slova, cítili jsme ze sebe navzájem obrovskou podporu, jistotu, lásku a úctu.

Vítám tě na svět, Šimůnku

Manžel Ondřej (31) mi byl od začátku velkou oporou. On byl z nás dvou první, který Šimůnka viděl. Lékařka, která se o Šimůnka po celou dobu jeho hospitalizace starala, nám o několik měsíců později řekla, že na mého muže nikdy nezapomenou, že za celou dobu své praxe nepotkala u inkubátoru s extrémně nedonošeným miminkem tatínka, který by přišel a řekl: „Ty jsi ale nádherný, tak tě vítám na svět, Šimůnku“. Myslím, že to hovoří za vše.
Ve stejném duchu jsme spolu zvládli všechna úskalí, která s sebou předčasný porod nese. Nebylo nám vždy do smíchu, ale jsme zvyklí o všem spolu mluvit a vše společně řešit, byli jsme na to prostě dva.
Ani nevím, co bylo nejtěžší. Myslím, že celý první rok a půl Šimůnkova života byl velmi náročný. Přesto ale byly dvě situace, jejichž překonání vyžadovalo obrovskou sílu. Jednak to byl pocit, že za předčasné narození našeho syna můžu já, a pak bylo velmi náročné překonat citovou svízel při Šimůnkově rehabilitaci. Každodenní pláč a nářek při jakémkoli cviku jsem zezačátku špatně nesla, ale když jsem pochopila, že svému synovi neubližuji, že ho nic nebolí, že pláčem dává najevo pouze svůj nesouhlas s tím, co s ním právě provádím, protože on chce se svým tělem provádět zrovna něco jiného, měla jsem zčásti vyhráno.

Věřte svému dítěti

Rodičům nezralých dětí přeji hodně trpělivosti a síly. Nikdy nepřestávejte věřit sami sobě a hlavně nepřestávejte věřit svému dítěti. Je sice křehoučké a slaboučké, ale dokáže bojovat jako nikdo z nás. I když se vám bude zdát, že nevidíte žádné zlepšení a že hůř už snad ani být nemůže, stále věřte a dodávejte tak své ratolesti potřebnou sílu. Nevidí vás, ale vnímá. Povídejte mu, zpívejte mu.
Šimůnkovi jsou dnes dva roky a osm měsíců. Je krásný, šikovný, moc hodný, ale především naprosto zdravý kluk. Každý den s ním strávený je nepopsatelným štěstím. Od začátku jsme mu věřili a předávali veškerou sílu, kterou jsme měli. Byl velký bojovník a svůj boj nad prvním zásahem osudu vyhrál.

2009-07-05T06:02:00.000-07:00

Na pražském Karlově vzniká unikátní centrum pro nedonošené děti

Sedm set gramů. Tolik váží tři pomeranče, čtyři pytlíky bonbonů a nebo tři čtvrtě bochníku chleba. Stejnou váhu měl při narození také dnes desetiměsíční Marek.
Nové přístrojové vybavení
Nejde přitom o úplnou raritu. Dětí, které přijdou na svět předčasně a vešly by se do dlaně, stále přibývá.
A právě proto se Všeobecná fakultní nemocnice rozhodla, že vybuduje nové centrum, kam budou moci rodiče s nedonošenými dětmi docházet. Centrum pro děti s takzvanou perinatální zátěží začne fungovat od února 2011. Otevře se na klinice dětského a dorostového lékařství Všeobecné fakultní nemocnice a nabídne šest nových ordinací, tři místnosti pro rehabilitaci a místnost s novým přístrojovým vybavením.
„Centrum následné komplexní péče představuje chybějící článek mezi péčí gynekologa a neonatologa a mezi péčí praktického lékaře pro děti a dorost,“ popsala tisková mluvčí Všeobecné fakultní nemocnice Petra Pekařová.
Podle ní bude centrum tohoto typu první v republice. Sdruží totiž všechny specialisty jednotlivých oborů, kteří se budou o děti starat. „Předčasně narozené děti s nízkou váhou se musejí sledovat víceméně až do dospělosti. Mohou mít problémy s nervovým systémem, motorikou či například se zrakem. V současnosti ale museli rodiče běhat od jednoho lékaře k druhému, a to pro ně bylo finančně nákladné, ale především stresující. Teď budou konečně odborníci pod jednou střechou,“ popsala Pekařová.
Vyšší věk matek a umělé oplodnění
Dodala, že dětí, jež se narodí před očekávaným termínem, přibývá. Důvodem je vyšší věk rodících matek, ale i stoupající množství případů umělého oplodnění. „Příčinou problémů mohou být nemoci matky v těhotenství, porucha placenty vedoucí k nedostatečné výživě plodu a jeho zásobení kyslíkem, nebo třeba infekce či komplikovaný porod,“ popisuje pediatrička Daniela Marková, která s nápadem zřídit centrum přišla.
Lékaři v pražských nemocnicích bojují o život novorozence pokud je těžší než 500 gramů a přišel na svět alespoň ve 24. týdnu těhotenství. Jen o něco málo těžší děti porodila také Martina Šmídová. „Nečekaně mi praskla voda, když jsem čekala děti ve 25. týdnu. Pavel měl tenkrát 800 gramů a Filípek 960. Přestože mě tenkrát lékaři varovali, že děti nemusejí být v pořádku, mají problém jen se zrakem. Filípek má 2,5 dioptrie,“ popsala Šmídová.

Autor: Lucie Boháčová, zdroj: Pražský deník

Na záznam o péči o nedonošené děti se můžete podívat zde: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/209411000100623-udalosti/obsah/81350-pece-o-nedonosene-deti/

2009-06-14T22:35:00.000-07:00

Jak se připravit na příchod miminka domů…

- aneb výbavička pro (nedonošené) miminko

KOUPÁNÍ

- Vhodná je olejová přísada do koupele Balneum Hermal, nebo Linola Fett. Miminko není třeba po koupání ničím natírat. Ze začátku není dobré kupovat kosmetiku parfémovanou s konzervačními látkami ani příliš aromatickou přírodní. Z přírodní kosmetiky je vhodný mandlový olej, doporučovaný je také olivový olej či slunečnicový.

- Z klasických krémů je vhodná na suchou kůži nedonošených dětí také klasická Indulona.
Jako prevence proti opruzeninám je dobrá dětská „rybí“ mast (Rybilka)

- Na ošetření a desinfekci pupečního pahýlu se používá u fyziologických novorozenců 60% líh, ale většina nedonošených dětí po příchodu domů již má pupek odpadnutý, takže ho již není třeba (je dobré poradit se před propuštěním s pediatrem, zda je třeba pupek ještě desinfikovat či nikoli)

- Na utírání zadečku miminek se dají použít buď vlhčené ubrousky (opět neparfémované – dobré jsou Nivea sensitive, Babylove sensitive, Pampers sensitive,…) nebo obyčejná buničina navlhčena v rostlinném oleji. Možné je také vyrobit si ubrousky vlastní – několik klasických kuchyňských ubrousků dejte do směsi dětského olejíčku, dětského mýdla a vody. Pozor, oleje a mydla musíte dát jen trošku. Vmíchejte opatrně tolik vody, abyste mohli do směsi ponořit papírové ubrousky.

DÁLE:

- Na koupání miminka – dětská vanička (+ podložka do vaničky), popř. speciální kyblík na koupání novorozenců (+ teploměr do vody)
- Digitální teploměr na měření teploty u miminka
- Kartáček na vlásky
- Nůžky na nehtíky s tupým koncem
- 2 ks žínky (2 bílé na obličej, 2 barevné na tělíčko)
- 4 ks dětských osušek
- buničité tampony (čtverečky)
- vatové tyčinky (pokud chcete mít jistotu, že miminko nezraníte, kupte ty anatomicky tvarované)
- odsávačka na hleny (buď balónková nebo hadičková - ta je účinnější)
- Borová voda na vytírání očiček, nebo O-Septonex - nebo používat sterilní vodu z lékárny (vhodné poradit se s pediatrem)
- Na ošetření popraskaných, odřených, bolavých bradavek mast např. PureLan 100 (Medela), Bepanthen
- Na léto opalovací krém s vysokým faktorem - ideální je Daylong, který se nevstřebává do pokožky
- Na zimu krém k ošetření pusinky - proti větru a mrazu (např Weleda, Hipp, Nivea Cold weather)
· Prací prášek pro citlivou pokožku - Lovela nebo jiný určený pro děti. Aviváž z počátku raději nepoužívat a prádlu vždy přidat extra máchání navíc.
· Dudlík - záleží na mamince
· Rektální trubička - hlavně u chlapečků v období tříměsíčních kolik, pokud nepomohou kapky ani masáže bříška, trubička jim uleví od bolesti (kupuje se ve zdravotnických potřebách)
· Láhev - velká + malá, později hrníček
· Kartáč na mytí lahví a dudlíků

LÁTKOVÉ PLENY:
- Při používání papírových plen – 20 ks
- Kombinace látkových a papírových – 35 ks
- Pouze látkové – 60-70 ks
(je dobré pořídit kbelík na odkládání použitých plen, při použití jednorázových plen – nejmenší velikost 2 – 5 kg)

POTŘEBY NA SPANÍ:
- Postýlka, kolébka, košík
- Vzdušná matrace (kokosová – je hypoalergenní)
- Lehká přikrývka
- 4krát bavlněná nebo froté prostěradla
- 2krát povlečení na přikrývku
- Malá noční lampička
- 2 ks nočních overalů, či spací kombinéza
- 1 přikrývka do postýlky + polštářek (velmi tenký)

OBLEČENÍ:
· 10 ks body, triček, košilek (kombinace, jak co komu vyhovuje - taky zvážit roční období)
· 8 ks bavlněných dupaček
· 2 ks sametových nebo froté dupaček
· 1-2 ks kombinéza
· 2 ks bavlněných mako čepiček
· 3-4 ks kabátků, mikinek, svetříků
· 2-4 ks ponožky, capáčky
· 1 ks bavlněných rukavic (mimo letní měsíce)

NA ZIMU:
· 2 ks vlněného světříku
· 2 ks vlněné čepice
· Rukavičky
· Bundička
· Kombinéza
· Zimní pytel
· Larisa

OSTATNÍ:
· Kočárek
· Autosedačka
· Lehátko
· chůvička pro dálkový poslech miminka
· monitor dechu (je vhodný zejména u nedonošených dětí s častými apnoickými pauzami)
· přebalovací podložka
· kojící polštář
· 2 zavinovačky s vložkou nebo rychlozavinovačky
· 1 deka do kočárku

NENÍ NEZBYTNÉ, ALE POMŮŽE…:
· kojící polštář
· polohovací válečky
· lehátko
· cestovní postýlka
· ohrádka
· šátek na nošení miminka
· jednorázové podložky
· separační plenky

2009-06-13T14:27:00.000-07:00

Klokánkování

Předčasné narození děťátka je velkou změnou nejen pro děťátko samo, ale i pro rodinu. Děťátko je většinou hned po narození svěřeno do rukou odborníků jednotky intenzívní péče. Z příjemného prostředí maminčina bříška je uloženo do inkubátoru, kde se vykonávají výkony nutné k zachování jeho životních funkcí a zdraví.Rodiče jsou vystaveni nové situaci, sužují je různé pocity, strach, obavy o zdraví děťátka, úzkost z neznámého, ale na druhé straně i radost z narozeného potomka.Dosud si představovali malého baculatého novorozence. A přestože vědí, že přišlo děťátko na svět dříve, na první pohled je jejich malý, hubený a napohled bezbranný uzlíček pravděpodobně překvapí. Zaplaví je pocit beznaděje a velká touha pomoci mu."Můžeme se ho dotknout?" ptají se. "Vypadá tak křehounce..."

Pokud jste v podobné situaci, rádi bychom vám představili metodu, kterou si můžete prohloubit vztah s vaším děťátkem i v tomto složitém období. Už název napovídá, že se jeho autoři inspirovali přírodou, a to konkrétně savci s vakem, jako jsou například klokani, kteří rodí nevyvinutá mláďata. Poslední stadium vývinu prožívají v matčině vaku. Po asi pěti týdnech, které mládě strávilo v děloze, musí vylézt do výšky patnáct až dvacet centimetrů a najít jednu ze čtyř bradavek v matčině vaku. Bradavka je jeho jediným spojením se životem následujících osmnáct měsíců. Mládě pije jen mateřské mléko. Až do svých sedmi měsíců zůstává v bezpečí vaku. Nová studie týkající se neonatální intenzívní péče vedená v Brazílii ukázala, že klokaní metoda přitulení děťátka má mnoho pozitivních vlivů pro oba, matku i dítě.

Z historie a ze současnosti...

Klokaní metoda byla vyvinuta v 70. letech v Kolumbii jako alternativa k péči v inkubátoru pro předčasně narozené děti s nízkou porodní hmotností a ostatních novorozenců, kteří potřebují intenzívní péči. Podnětem byl nedostatek potřebných finančních prostředků a jiných nutných zdrojů k zabezpečení tradiční inkubátorové metody. Klokaní metoda si tehdy vyžadovala, aby bylo dítě opatrně přivázáno na matčinu hruď 24 hodin denně, kde dítě může cítit kontakt s matkou a teplo.Dr. Nelson Diniz de Oliviera, z ministerstva zdravotnictví v Brazílii, je koordinátorem programu klokaní metody.

Zkušenosti ukazují, že pokud je klokaní metoda použita spolu s tradiční inkubátorovou metodou, výsledkem je zlepšení míry kojení, redukce nemocničních infekcí a nižší celkové výdaje zdravotní péče.Ale výhody sahají daleko za finanční stránku věci. Klokaní metoda zlepšuje vztah mezi matkou a dítětem a podporuje dlouhodobé kojení. Dr. Nelson Diniz de Oliviera upozorňuje, že metoda je úspěšná jen tehdy, pokud je matka plně připravena přistoupit k praktikování této metody a dítě splňuje určitá zdravotní kritéria.

Výzkumné zdravotnické centrum, Winnipeg, Manitoba (USA), představilo klokaní metodu svým neonatologickým jednotkám intenzivní péče v jednotlivých státech za účelem pokusit se snížit vliv některých stresových faktorů souvisejících s předčasným narozením dítěte, když je tato doba charakterizována jako doba stresu a krize, a to jak pro rodiče, tak pro dítě. Mezi tyto stresové faktory jsou zařazeny ztráta a žal z dřívějšího přerušení těhotenství, pocity viny a selhání z neschopnosti donosit dítě do termínu, nejistota doprovázející budoucnost zdraví dítěte a vývinový potenciál, a samozřejmě náhlé a dlouhodobé odloučení dítěte od rodiny.Později, po zjištění jejích pozitivních účinků, byla klokaní metoda použita a postupně rozšířena také v Evropě.

Komu je klokánkování určena: novorozencům v inkubátorech.

Postup: Při klokaní metodě je dítě z inkubátoru vertikálně položeno na obnažený hrudník (prsa) matky, nebo také otce, na hodinu nebo víc denně. Rodič sedí přímo u inkubátoru. Infúze, monitorovací připojení a CPAP hadice (pro kyslík) mohou zůstat na svém místě. Pokud je to v systému rooming-in, může být metoda aplikována tak často, jak to matce a dítěti vyhovuje a organizace oddělení dovoluje.Pozitivní a vyrovnaný vztah matky a dítěte je důležitým ochranným faktorem v životě, ve smyslu psychického i duševního vývinu. Od první hodiny svého života jsou zdravé děti sociální bytosti, schopné komunikace, prvních kontaktů i imitace. To samé se týká novorozenců, kteří se narodili předčasně nebo s nízkou porodní hmotností, ne však do té míry.

Hlavní důvod použití:Aby nedošlo k přerušení počáteční jednoty mezi matkou a dítětem inkubátorem nebo jinými důvody, což může vést k poruchám jejich vzájemného vztahu a jejich vlivy mohou přetrvávat do dospělosti a mohou být posunuty až do další generace.

Výhody ze somatického (fyzického) hlediska:
- výskyt apnoických záchvatů a plicních selhání se snižuje
- uměle ventilované děti využívají méně kyslíku z přístroje
- tělesná teplota je mnohem udržovanější
- monitorovací zařízení ukazuje pravidelnější dýchání
- některá onemocnění jsou léčitelnější
- čím více kojení, tím méně infekcí dýchacích cest, průjmů, atd.

Výhody z psychologického hlediska:
- matky využívající klokaní metodu více a déle kojí
- spokojenost matek se zdravotnickými výkony je mnohem vyšší
- děti, které absolvovaly klokaní metodu, pláčou do věku 6 měsíců mnohem méně než děti, které ji neabsolvovaly
- matky jsou méně úzkostlivé se zacházením se svými miminky
- matky se naučí mnohem lépe se starat o své děti (umývání, oblékání)
- matky mohou odejít z nemocnice mnohem dříve
- matky projevují více sebejistoty, když dítě přijde domů
- a největší výhoda: metoda přináší úlevu stresovému aparátu dítěte od velké zátěže, které je vystaveno, nadměrnému světlu, hluku a narušenému dennímu rytmu, od odborných výkonů

Ostatní výhody metody:
- je jednoduchá
- nevyžaduje speciální školení
- nestojí výdaje navíc
- je nezávislá na kultuře i náboženství

Nevýhoda vyplývá pro organizaci neonatologických JIS: když jedné matce dovolíte klokaní metodu, budou ji chtít všechny matky

Upozornění:Klokaní metoda může být aplikovaná jen po konzultaci s lékařem-neonatologem, který může posoudit, splňuje-li děťátko zdravotní kritéria na její uplatnění.(Klokaní metodu není možno použít např. při příznacích sepse, krvácejících stavech, vnitřních poraněníchaj.)Klokaní metodu by nikdy neměl vykonávat zdravotnický personál.

Zdroje: jhr. J. M. C. van der Does MD, dětský psychiatr – KLOKANÍ METODA www.childbirthsolutions.com

2009-05-31T05:49:00.000-07:00

Odsávání mateřského mléka pro Vaše předčasně narozené dítě

Mateřské mléko přináší zdravotní výhody pro nedonošené děti, takže ať už jste se rozhodla odsávat mléko po krátkou dobu nebo kojit po dobu několika měsíců, Vaše mléko je důležitou součástí léčebného plánu Vašeho dítěte. A právě pro nedonošené děti je mateřské mléko velmi důležité pro jeho zdravý vývoj a růst.

Mnozí si myslí, že předčasný porod limituje schopnost matky produkovat dostatek mléka, ale to se nezakládá na pravdě.

Zvýšený stres, únava a strach o vývoj nedonošence, které provázejí předčasné narození dítěte, mohou způsobit u matky pomalý start produkce mateřského mléka. V prvních několika dnech po porodu může matka odsát jen pár kapek mléka – mleziva, což ji může zpočátku odradit. Pamatujte, že tyto kapky jsou jako lék pro Vaše dítě, neboť obsahují potřebné protilátky a poskytují ochranu před infekcí. Čím dříve začnete odsávat, tím rychleji poskytnete Vašemu dítěti mateřské mléko, které tolik potřebuje. Je dokázáno, že matky, které začínají odsávat ihned po porodu, jsou schopny již do 24 hodin podávat dítěti první mlezivo.

Následnou pravidelnou stimulací, odsáváním a kojením dochází k dostatečné laktaci a Vaše obavy, že nebudete schopna podávat Vašemu dítěti mateřské mléko, již nejsou na místě.

Počátek mateřství tak můžete prožít v klidu, pohodě a s úsměvem na tváři.

Jaký typ odsávačky byste měla použít?

Odborná zdravotnická studie hodnotila různé druhy odsávaček, které měly k dispozici maminky nedonošených dětí. Zjištění této studie ukazují, že nejvhodnější je používat velké nemocniční elektrické odsávačky, nejlépe s dvojitým odsávacím setem, kdy lze vyprázdnit oba prsy najednou.

Nejšetrnější a nejúčinnější jsou tzv. 2-fázové stimulační odsávačky Medela, které stimulují uvolňování hormonu zodpovědného za tvorbu mléka – prolaktinu, což následně také vede ke stimulaci dostatečné tvorby mléka.

Název 2-fázové proto, že věrně napodobují sání kojence ve dvou fázích a tím jsou k prsní tkání nejen velmi šetrné, ale také účinné.

1. fáze stimulační = jemné rychlé sání v rytmu 120 cyklů za minutu – mléko z prsu ještě nevytéká, ale dítě pouze stimulu-je spouštěcí reflex.

2. fáze odsávací = hluboké pomalé sání v rytmu 60 cyklů za minutu – mléko z prsu začíná vytékat a dítě pije hlubokými doušky.

Pouze tyto uvedené rytmy, a ne jiné, jsou zárukou účinného 2-fázového odsávání.

Matky často uvádějí, že dostaly darem nebo si samy zakoupily mechanické nebo malé elektrické/bateriové odsávačky a chtějí je používat k odsávání mléka pro své předčasně narozené dítě.

Tyto typy malých odsávaček nejsou v dané situaci vhodné. Jsou určeny pro odsávání pouze v případě, jestliže matka více kojí než odsává. Neposkytují ani dostatek stimulace k vytvoření a udržení potřebného množství mléka pro matku, která odsává pro nedonošené dítě.

Malé odsávačky nejsou navíc ani konstrukčně stavěny k tak velké frekvenci odsávání, tzn. když matka více odsává než kojí, dochází k jejich přetěžování a následně popř. i k poruše.

Pokud máte jeden z těchto typů malých odsávaček, jistě jej budete moci použít později, až své dítě přinesete domů a začnete kojit.

Pamatujte: mechanické, malé elektrické/bateriové a velké nemocniční elektrické odsávačky jsou právě dle typu určeny k různé frekvenci odsávání. Před jejich zakoupením si vždy zodpovězte otázku: „Jak často budu odsávat?“

Doporučení: V prvních několika týdnech po předčasném porodu /cca 2-3 týdny/, kdy nejste schopna kojit, si naplánujte zapůjčení nemocniční elektrické 2-fázové odsávačky.

Nejvhodnější typ je MEDELA Symphony – elektrická nemocniční 2-fázová odsávačka s dvojitým odsávacím setem. Po jejím vrácení si k odsávacímu setu můžete dokoupit pouze motorek a adaptér jakékoliv malé odsávačky Medela a vznikne Vám tak malá příruční elektrická odsávačka.

Jak často budete odsávat?

Během prvních dvou týdnů odsávání používejte odsávačku 8-10 krát denně, tj. asi tak často jako byste kojila zdravé donošené dítě. Účelem tohoto častého odsávání je stimulace prolaktinu a nastartování tvorby mateřského mléka. Přestože to bude zpočátku jen pár kapek mléka, je důležité postupné vytvoření bohatého a stabilního množství mléka. Výsledky se nemusí dostavit okamžitě, ale Vaše úsilí by se mělo projevit již na konci prvního týdne zvýšeným množství odsátého mléka. Nenastavujte si budík pro noční odsávání. Nicméně, pokud se sama v noci budíte, noční odsávání pomůže zvýšit tvorbu mateřského mléka. Odsávačku ale vždy použijte bezprostředně před spaním.

Jak dlouho budete odsávat?

V prvních několika dnech po narození dítěte většina matek odsává velmi malé množství mléka – od několika kapek až po množství několika čajových lžiček během každého odsávání. V tomto období by mělo jedno odsávání trvat cca 10-15 minut, což je dostatek času pro stimulaci uvolňování prolaktinu. Poslední kapky mléka, uvolňující se během odsávání, obsahují velmi vysoké hladiny tuku, který poskytuje většinu z kalorií ve Vašem mléce – jedná se o tzv. zadní mléko. Jestliže jste přestala odsávat po 10-15 minutách, zatímco Vaše mléko stále ještě teče, Vaše dítě nemusí dostat tyto cenné kalorické tuky, ale dostává pouze cukry a bílkoviny, které jsou obsaženy v tzv. předním mléce. V tomto případě odsávejte déle, dokud se prsa nevyprázdní – pohmatem jsou měkká až pod paži k přídatné žláze. Vaše prsa potřebují vyprázdnit co nejvíce, jinak se Vaše tělo bude domnívat, že tvorba není potřebná, mléko v prsu zůstává a tudíž se ho bude méně tvořit. Logicky tedy nabídka odpovídá poptávce a platí tedy úsloví „čím více odsaji, tím více dotvořím“. Obecné pravidlo však říká, že byste neměly odsávat déle než 30 minut, přestože mléko i nadále teče.

Co je to „normální“ množství mléka?

Téměř všechny matky předčasně narozeného miminka se ptají, zda produkují „normální“ množství mléka. Tvorbu mateř-ského mléka ovlivňuje mnoho faktorů a to zejména v prvních několika dnech po porodu. U matky, která dítě porodila v termínu a co nejdříve přikládá dítě k prsu, začíná produkce mleziva během prvních 24 hodin po porodu. Tvorba mléka pak následně začíná od 3.-4. dne po porodu. U matek předčasně narozených dětí často trvá nástup laktace delší dobu. Tento stav se označuje jako zpožděný nástup laktace a souvisí s komplikacemi v těhotenství, s léky na vysoký krevní tlak, nedostatečným odpočinkem, dlouhým namáhavým porodem, porodem císařským řezem. Nikdo přesně neví, proč tomu tak je, ale na základě výzkumu docházejí odborníci na kojení k závěru, že tvorba hormonů nebo činnost mléčné žlázy mohou být dočasně ovlivněny těmito komplikacemi a léky. Pomalejší nástup produkce mléka nemusí nutně znamenat, že matka nebude mít později dostatek mléka pro své dítě. Může to trvat pár týdnů, než matka nedonošeného dítěte dožene produkci matky dítěte donošeného. V ideálním případě by měla matka na konci druhého týdne odsát alespoň 500 ml mléka (asi dva šálky) každý den. To je množství mléka, které by dítě mělo vypít, aby bylo propuštěno domů.

Co mohu udělat pro zvýšení produkce mléka?

Únava, bolesti a stres – to vše je běžné u matek, které porodily předčasně nebo císařským řezem. Tyto projevy mohou způsobovat uvolnění látek v jejím těle, které narušují tvorbu prolaktinu.

Pokud je to možné, zkuste trávit co nejvíce času na oddělení se svým dítětem. Rodinní příslušníci mají často pocit, že ženy by měly zůstat doma, ale oddělený pobyt od svého dítěte způsobuje ještě větší stres. Když jste na oddělení s dítětem, žádejte pohodlnou židli a používejte odsávačku u lůžka Vašeho dítěte /pokud to prostory dovolí/, kde na něj můžete vidět a dotýkat se ho. Když jste doma, můžete mít na stole jeho fotografii. Pouhá myšlenka nebo pohled na Vaše dítě totiž také „stimuluje“ spouštěcí reflex.

Pokud to stav Vašeho dítěte dovolí, používejte tzv. klokánkování. Klokánkovat znamená chovat své nahaté miminko na kůži mezi prsy. Z tohoto způsobu péče má prospěch dítě i rodiče. Ve srovnání s pobytem v inkubátoru děti při klokánkování dýchají mnohem pravidelněji, mají vyšší a stabilnější úroveň kyslíku v krvi a tělesné teploty, zažívají také delší období hlubokého spánku. Jsou-li děti relaxované a stabilní, mohou využívat energii přijatou v mléce pro jejich růst.

Použitá literatura: Paula P. Meier, R.N.DNSc., FAAN, Rush-Presbyterian St. Luke´s Medical Center
Překlad a zpracování: Bc. Gabriela Šťastná, laktační poradce a porodní asistentka

Zdroj: www.medela.cz

Pro novopečené rodiče předčasně narozených dětí

2009-05-31T04:11:00.000-07:00

Jak se cítít lépe po narození předčasně narozeného miminka?

Jestliže jste se nedávno stali rodiči nedonošeného miminka, pravděpodobně se stále vzpamatováváte z prvotního šoku. Zřejmě jste ještě nebyli připraveni na příchod nového člena rodiny, na to, aby jste už byli rodiče...

Můžete se cítit velmi vzdálení svému dítěti - především na oddělení novorozenecké intenzivní péče, které je velmi hektické. Toto je však velmi důležité období pro vás a vaše dítě, aby jste se navzájem poznali a zvykli si na rodičovskou roli.

Jak se cítít jistější v roli "mámy" nebo "táty"?
Zde jsou některé rady, které vám mohou pomoci získat větší jistotu ve vaší nové roli - rodiče předčasně narozeného dítěte umístěného na oddělení intenzivní nebo resuscitační péče:

pokud je nedonošené miminko vaše první dítě, musíte si připomínat, že všichni novopečení rodiče se cítí nejistě a úzkostlivě. Samozřejmě tyto pocity jsou umocněny umístěním dítěte na odd. intenzivní péče. Dokonce, i když jste zkušený rodič, můžete mít pocity úzkosti i nejistoty. Pamatujte si, že být rodičem nedonošeného dítěte je jiné a naročné, je přirozené cítít se jako začátečník, když plníte potřeby svého dítěte.
buďte trpěliví, když se cítíte trapně nebo váháte, nikdo od vás neočekává, že ze začátku budete všechno dělat správně, dejte čas sami sobě i dítěti, aby jste se navzájem poznali a cítili se jako rodiče jistější ve své nové roli.
požádejte o pomoc, kdykoliv potřebujete. Pokud máte strach, že budete dělat chyby nebo ukážete svou nezkušenost, nebojte se požádat o pomoc svou dětskou sestru. Může vám velice pomoci podpořit vás a ukázat jak správně pečovat o vaše dítě.

Pro rodiče, kteří rozumí anglicky dávám odkaz na video z jednotky intenzivní péče: "Jak rodiče mohou pomoci"

http://www.babycenter.com/2_preemies-in-the-nicu-how-parents-can-help_10302236.bc

Klokánkování

2009-05-31T03:48:00.000-07:00

Mateřský dotyk pomáhá snížit bolest u novorozenců

Kanadská studie zjistila, že i dokonce u předčasně narozených miminek snižuje fyzický kontakt s matkou (dotyky, klokánkování) bolest během nepříjemných lékařských procedur.

Výzkumníci sledovali 61 dětí narozených v 28. – 31. týdnu těhotenství, kteří museli podstoupit odběr krve z patičky nejméně dvakrát před propuštěním z nemocnice. První odběr byl proveden u novorozence ležícího v inkubátoru. Další byl proveden u dítěte, kterého před zákrokem měla matka umístěného na holé hrudi mezi svými prsy po dobu 15 minut (klokánkování). Výzkumníci hodnotili míru bolesti pomocí stupnice hodnotící srdeční puls, saturaci hemoglobinu kyslíkem a pomocí behaviorálních ukazatelů, jako je např. mimika obličeje.

A výsledek? Průměrné skóre bolesti se neliší u obou dětí 30 a 60 sekund po zákroku, ale liší se po 2 minutách, kdy děti, které předtím matka chovala, měli o polovinu nižší bolest než děti v inkubátorech.

„Toto je příležitost pro matky, které mohou vzít zpět svou mateřskou roli i ve vysoce přístrojově specializovaném a invazivním prostředí jednotek intenzivní péče“ řekl Johnston Celeste, vedoucí autor a profesor ošetřovatelství na McGill University v Montrealu.

Zdroj: The New York Times, Nicholas Bakalar , 13. 5. 2008